Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Přibáně a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., zastoupené Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou, sídlem Jaselská 197/14, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. června 2025 č. j. 38 Co 43/2025-112, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, nezletilých K. D. a J. D. a T. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 16. 12. 2024 č. j. 125 Nc 12/2024-68 rozhodl o svěření první vedlejší účastnice a druhé vedlejší účastnice - nezletilých dcer (dále též jen "nezletilé") do střídavé péče obou rodičů [stěžovatelky jako matky (dále též jen "matka") a třetího vedlejšího účastníka jako otce (dále též jen "otec")] pro dobu před a po rozvodu manželství (výroky I. a IV.) a dále o povinnosti každého z rodičů přispívat na výživu nezletilé první vedlejší účastnice částkou 5 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé druhé vedlejší účastnice částkou 6 000 Kč měsíčně (výroky II., III., V. a VI.). Žádnému z účastníků městský soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.). Městský soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že jsou splněny předpoklady pro úpravu rodičovské odpovědnosti a výživného k nezletilým dětem, neboť jejich rodiče spolu již nežijí, hodlají se rozvést a nejsou schopni se na péči a výživě o ně dohodnout.
3. Proti výrokům I., II., III., IV., V. a VI. výše uvedeného rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obě nezletilé si přály vypovídat u soudu, neboť chtěly, aby jejich přání bylo v řízení zohledněno. Nezletilé jsou přitom již dostatečně rozumově i citově vyspělé, aby dokázaly posoudit, zda jim nastavený režim vyhovuje. Svá přání formulovaly jasně a určitě. Městský soud však přání nezletilých dcer ve svém rozhodnutí nezohlednil a v odůvodnění se s ním nevypořádal. Městský soud konstatoval, že skutečnost, že obě nezletilé jsou zvyklé se na matku v řadě záležitostí obracet, samo o sobě nemůže režim střídavé péče vyloučit. Takové odůvodnění je podle stěžovatelky nedostačující. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil pouze předností střídavé péče před jinými formami péče. Rozhodl tak v rozporu s návrhem kolizního opatrovníka, který provedl pohovor s nezletilými a doporučil jejich svěření do výlučné péče matky. Ke stanovisku kolizního opatrovníka se krajský soud v odůvodnění svého rozsudku nevyjádřil.
5. Stěžovatelka poukazuje na to, že nabízela řešení v podobě svěření nezletilých do nerovnoměrné střídavé péče, aby byly nezletilé v péči obou rodičů a zároveň bylo respektováno přání nezletilých pobývat více u matky. Podle stěžovatelky zajištění podílu obou rodičů na výchově může být dosaženo nejen aplikací institutu rovnoměrné střídavé péče, ale i nerovnoměrné střídavé péče, anebo výlučné péče jednoho rodiče s širokým stykem s druhým rodičem. Institut střídavé péče by neměl být aplikován automaticky a mechanicky, ale měl by být použit jen v takovém rozsahu, v jakém konkrétnímu dítěti vyhovuje a je pro něj prospěšný. Střídavá péče sama o sobě přináší pro dítě určitou zátěž v podobě pravidelného střídání dvou prostředí a dvou výchovných přístupů. Rodiče mají odlišné rodičovské kompetence, odlišné výchovné styly, je přirozené, že dítěti může podstatně více vyhovovat přístup jednoho rodiče. Ne každému dítěti střídání prostředí vyhovuje, mnoho dětí si přeje mít jeden domov a zajištěný pravidelný kontakt s druhým rodičem. Stěžovatelka poukazuje na to, že po dosažení věku 12 až 13 let si děti, které byly doposud ve střídavé péči, často přejí její zrušení, protože se osamostatňují a nepřejí si pravidelné střídání dvou prostředí.
6. Stěžovatelka nesouhlasí s krajským soudem, že kritériem pro rozhodování o péči o dítě není přání dítěte, nýbrž především jeho zájem, a že rozhodnutí soudu má být založeno na pečlivém a komplexním posuzování zájmů dítěte. Namítá, že krajský soud ve svém rozsudku nespecifikoval, v čem spočívá zájem nezletilých na jejich svěření do střídavé péče. Takový postup není pečlivým a komplexním zvážením nejlepšího zájmu dítěte, ale aplikováním institutu střídavé péče bez ohledu na pocity a přání dítěte, které si střídavou péči vyzkoušelo, nevyhovuje mu a je dostatečně rozumově i citově vyspělé, aby své názory opakovaně a jednoznačně vyslovilo.
7. Nesprávnost napadeného rozhodnutí krajského soud spatřuje stěžovatelka zejména v porušení participačních práv dítěte a mechanické aplikaci institutu střídavé péče. Stěžovatelka je přesvědčena, že městský soud se nevypořádal s názory a přáním nezletilých, které chtějí být v péči matky a u otce být na víkend či prodloužený víkend. Byl tak porušen čl. 12 Úmluvy o právech dítěte i ustálená judikatura Ústavního soudu, např. nálezy ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 (N 8/98 SbNU 56) a ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1191/17 [(N 90/89 SbNU 353); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], týkající se povinnosti obecného soudu přihlédnout k názoru a přání dítěte. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle Úmluvy o právech dítěte má dítě nejen právo formulovat svůj názor, ale také právo na to, aby jeho názor byl v řízení zohledněn.
8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. To platí i ve věcech rodinně-právních. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé, a to včetně výkonu rozhodnutí. Do rozhodnutí obecných soudů v těchto věcech zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 ).
11. Je proto na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti (viz např. nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3296/17 nebo usnesení ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3080/21 ).
12. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Také Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nálezy ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 , bod 29 (N 139/58 SbNU 141, č. 244/2010 Sb.), ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 , ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) či ze dne 31. 12. 2018 p. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].
13. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem se Ústavní soud soustředí zejména na posouzení otázek, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy s tím, že důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a ustanovením zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607) či nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (N 108/100 SbNU 257)].
14. Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nicméně nemůže být libovolný. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto na základě § 907 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a relevantních mezinárodních smluv vymezila obecná kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu (zejména) dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů (o svěření dítěte do péče) a jejich naplnění vždy zkoumat. Jsou jimi: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj i fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; 4) přání dítěte [viz nálezy ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 , bod 19 (N 105/73 SbNU 683), ze dne 22. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 882/22 , ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (N 108/100 SbNU 257) a ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 149/20 (N 62/99 SbNU 204)].
15. Uvedená kritéria jsou sice toliko referenční, ale obecný soud je povinen je při svěřování dítěte do péče vzít v úvahu a jejich obsah zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti případu [usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 , bod 25 (U 21/75 SbNU 685)]. Zároveň není předestřený výčet kritérií vyčerpávající. Obecné soudy jsou povinny zohlednit rovněž další relevantní skutečnosti, vyžadují-li to specifické okolnosti projednávaného případu, které s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče [srov. např. nálezy ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289), ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 , bod 30 (N 236/75 SbNU 629) a ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 ].
16. Naplňují-li oba rodiče všechna kritéria přibližně stejnou měrou, je třeba vycházet z ústavněprávního předpokladu, že v nejlepším zájmu dítěte je, aby bylo svěřeno do péče obou rodičů [nálezy ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629) a ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 , bod 14 (N 215/87 SbNU 477)]. Presumpci střídavé péče lze vyvrátit jen, jsou-li k tomu dány objektivní a pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte (podrobněji např. nálezy ze dne 22. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2611/20 , body 17 a 18 (N 235/103 SbNU 398) nebo ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 ).
17. Ve vztahu k posledně uvedenému kritériu, tj. přání dítěte, pak Ústavní soud konstatoval, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu; současně však zdůraznil, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly, a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoli na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů.
18. V předmětné věci krajský soud v napadeném rozhodnutí v souladu s výše uvedeným zdůraznil, že předním hlediskem pro nalezení modelu péče rodičů o dítě je nejlepší zájem dítěte. Přiléhavě poukázal na to, že v případě rozhodování o svěření dítěte do střídavé péče rodičů je třeba vycházet z předpokladu, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Střídavá péče nemůže být soudem vyloučena pouze z toho důvodu, že s tímto způsobem výchovy jeden z rodičů nesouhlasí, protože chce mít děti ve výlučné péči [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09
(N 32/56 SbNU 363)]. Krajský soud stejně jako městský soud dospěl k závěru, že pro model střídavé péče jsou v dané věci vytvořeny ideální podmínky, a to je blízkost bydlišť rodičů a zachování docházky u obou nezletilých dětí do stejné školy. Stejně jako městský soud, ani krajský soud neshledal u žádného z rodičů tak zásadní osobnostní či jiné nedostatky, pro které by mohl být jeden z nich vyloučen či zásadněji omezen v péči o nezletilé děti a ani vyjádření nezletilých nehodnotil tak, že střídavou péči zcela odmítají.
Krajský soud zdůraznil, že přání nezletilých nemůže převážit nad závěry o přednosti střídavé péče před řešeními ostatními, zejména pak v případě, že oba rodiče bydlí ve stejné obci nedaleko od sebe, tedy v prostředí pro nezletilé děti známé, a nařízená střídavá péče pro ně nebude představovat neúměrnou zátěž, např. ve formě změny školského zařízení. Krajský soud přiléhavě zdůraznil, že i když je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu, avšak nelze bez dalšího převzít vyjádřený postoj nezletilého dítěte.
Rozhodnutí soudu nemůže být založeno pouze na přání dítěte, ale na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Krajský soud rovněž poukázal na judikaturu Ústavního soudu, ve které zastává stanovisko, že kritériem pro rozhodování o péči o dítě není přání dítěte, nýbrž především jeho zájem, který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Krajský soud vysvětlil, že s ohledem na věk nezletilých lze jejich stesk po matce bydlící ve vzdálenosti asi 1,7 km od bydliště otce, kde se zdržují v době, kdy jsou v jeho péči, brát s určitou rezervou, když model střídavé péče dodržují více jak šest měsíců a žádný nepříznivý dopad na jejich další vývoj střídavá péče nemá.
Krajský soud uzavřel, že nařízením střídavé péče i výchovy a svěřením nezletilých do rovnoměrné péče rodičů je nastolen určitý řád, který není v rozporu se zájmy nezletilých. Uvedeným závěrům krajského soudu, resp. obou obecných soudů, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
19. K námitce stěžovatelky, že krajský soud rozhodl v rozporu s návrhem kolizního opatrovníka, který provedl pohovor s nezletilými a doporučil jejich svěření do výlučné péče matky (a otci upravit styk tak, že v každém sudém týdnu od čtvrtka do pondělí budou v jeho péči a ostatní styk ponechat beze změny), když se ani ke stanovisku kolizního opatrovníka v odůvodnění svého rozsudku nevyjádřil, je třeba uvést, že Ústavní soud nepřehlédl, že kolizní opatrovník takový návrh skutečně po provedeném pohovoru s dětmi učinil s tím, že nezletilá K.
uvedla, že teď se u rodičů střídají vždy po týdnu, a to od neděle od 19.00 hodin, jen teď přes letní prázdniny se všichni společně dohodli, že to budou mít trošku jinak, protože obě se sestrou mají tábory. S otcem pojedou o prázdninách do Portugalska, s matkou na Krétu. U každého z rodičů mají svůj pokojíček, chtěla by být víc u mamky, s ní se cítí líp, třeba deset dní u mamky a čtyři dny u taťky, a to i když je u táty, může jít za mamkou, taťka jí to nezakazuje. Jak by to chtěla sestra, neví, o tom se spolu nebaví.
Rodiče se před nimi nehádají, jen taťka mamku provokuje a ta je pak naštvaná. Táta má přítelkyni, zná ji a vadí jí, že jí to hned neřekl. J. téměř po celou dobu rozhovoru plakala. Nezletilá K. mj. uvedla, že se momentálně se sestrou střídají u mámy a táty po týdnu, vždy v neděli v 19.00 hodin. Raději by chtěla být víc dní s mámou, přesně v jakém poměru, nedokázala říct. Když je u táty, tak se jí mnohem víc stýská po mámě, obráceně to tak není. Může za mámou chodit, když je zrovna ten týden u táty, táta jí to nezakazuje, ale vadí mu to.
O prázdninách pojede s mamkou do Řecka, s taťkou do Portugalska a pak ještě s taťkou a její kamarádkou do Chorvatska, když bude sestra na volejbalovém soustředění. O letních prázdninách se dohodli, že budou 14 dní v červenci s mámou a druhých 14 dní s tátou, v srpnu stejně. U mamky mají se sestrou společný pokoj, u táty mají každá svůj (viz bod 7 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Naproti tomu dne 24. 1. 2025 kolizní opatrovník uvedl ve vyjádření k odvolání matky, že se s rozsudkem plně ztotožňuje, s odvoláním matky nesouhlasí a navrhuje potvrzení rozsudku v plném rozsahu (bod 11 odůvodnění rozsudku krajského soudu).
Z toho vyplývá, že se stanovisko kolizního opatrovníka (blížící se nerovnoměrné střídavé péči) po vyhlášení napadeného rozsudku okresního soudu měnilo, krajský soud se jím zabýval a vycházel z něho, byť zřejmě s ohledem na uvedené změny se výslovně nevyjádřil, jak k němu přistupuje. Rozhodné však je, že i přes tento nedostatek napadeného rozsudku krajského soudu, který však nedosahuje ústavněprávní úrovně, svůj potvrzující výrok ve vztahu k rozsudku okresního soudu s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu nezletilých o přednosti střídavé péče před řešeními ostatními náležitě odůvodnil.
20. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci, navzdory námitkám stěžovatelky, nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo vést k porušení základních práv stěžovatelky či nezletilých dcer, a které by bylo důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí. Obecné soudy respektovaly zásadu, že prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Posouzení naplnění tohoto měřítka, jak bylo výše uvedeno, přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Krajský soud, resp. oba obecné soudy, se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování oba soudy vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Rozhodnutí obecných soudů jsou odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti.
21. Ústavní soud konstatuje, že v závěrech napadeného rozhodnutí krajského soudu nezjistil znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
22. Ústavní soud současně připomíná, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě vztahů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, což vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů" [např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N105/73 SbNU 683)]. Do budoucna proto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů ve smyslu § 909 občanského zákoníku. Nelze totiž pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátké době měnit, čímž vzniká prostor pro její úpravu. Při posuzování takové relevantní změny mohou soudy hodnotit i skutečnosti, které nastaly po rozhodnutí krajského soudu, k nimž ale nelze přihlížet při hodnocení (ne)ústavnosti napadeného rozsudku.
23. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky či obou nezletilých (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu