Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní korporace EUROVIA CS, a. s., sídlem U Michelského lesa 1581/2, Praha 4 - Michle, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2023 č. j. 28 Cdo 1040/2023-289, výroku I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2022 č. j.
4 Cmo 81/2022-245 v části, ve které byl potvrzen výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 1 Cm 15/2020-210 v části, v níž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit 3 734 600,11 Kč s příslušenstvím, a proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 1 Cm 15/2020-210 v části, ve které byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit 3 734 600,11 Kč s příslušenstvím, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a podniku Ředitelství silnic a dálnic, s.
p., sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených práv, zejména do práva na rovné zacházení zakotveného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny a na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 1 Cm 15/2020 se podává, že stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení smluvní pokuty a úroku z prodlení. Toto řízení (dále jen "původní řízení") bylo vedeno pod sp. zn. 57 C 594/2013 a po vyloučení části nároku i pod sp. zn. 57 C 2/2015. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 25. 5. 2015 č. j. 57 C 594/2013-253 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 24. 11. 2015 č. j. 15 Co 336/2015-330 bylo uloženo vedlejšímu účastníkovi uhradit stěžovatelce 16 983 995,27 Kč a náklady řízení. Na základě těchto rozhodnutí vedlejší účastník uhradil stěžovatelce částku 18 517 329,27 Kč. Rozsudek městského soudu však Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 29. 8. 2017 č. j. 32 Cdo 1630/2016-423, načež městský soud zrušil rozsudek obvodního soudu. Ten pak rozsudkem ze dne 10. 1. 2019 č. j. 57 C 594/2013-582 žalobu zamítl z důvodu obrany uplatněné vedlejším účastníkem. Městský soud jeho rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 10. 10. 2019 č. j. 15 Co 223/2019-641, avšak s tím, že žaloba musí být zamítnuta bez jakéhokoliv věcného projednání, neboť z důvodu plnění vedlejšího účastníka odpadl předmět řízení. Dále pak rozsudkem obvodního soudu ze dne 13. 4. 2016 č. j. 57 C 2/2015-236 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 1. 9. 2016 č. j. 29 Co 232/2016-346 bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo zaplatit stěžovatelce částku 33 919 761,81 Kč a náklady řízení. Na jejich základě vedlejší účastník uhradil stěžovatelce 36 121 027,92 Kč. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 2. 2018 č. j. 32 Cdo 545/2017-437 rozsudek městského soudu zrušil, načež městský soud zrušil rozsudek obvodního soudu. Obvodní soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2019 č. j. 57 C 2/2015-652 žalobě částečně vyhověl a částečně ji zamítl z důvodu obrany uplatněné vedlejším účastníkem. Městský soud rozsudkem ze dne 18. 7. 2019 č. j. 29 Co 220/2019-757 potvrdil správnost rozsudku obvodního soudu v zamítavé části a ve vyhovující části žalobu zamítl rovněž s tím, že musí být zamítnuta bez jakéhokoliv věcného projednání, neboť z důvodu plnění odpadl předmět řízení.
3. Následně se vedlejší účastník žalobou domáhal u městského soudu po stěžovatelce zaplacení částky 54 638 357,19 Kč s příslušenstvím, kterou na základě pravomocných rozhodnutí zaplatil. Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi 54 638 357,19 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 5. 10. 2019 do zaplacení (výrok I), co do povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi zákonný úrok z prodlení od 3. 10. 2019 do 4. 10. 2019 žalobu zamítl (výrok II) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 2 910 753,10 Kč (výrok III). S ohledem na výsledek původního řízení dospěl městský soud k závěru, že vedlejšímu účastníkovi vzniklo vůči stěžovatelce právo na vydání bezdůvodného obohacení odpovídající jednak poskytnutým plněním, jednak zaplaceným náhradám nákladů původního řízení.
4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek městského soudu v části výroku I, kterou bylo uloženo stěžovatelce zaplatit částku 46 649 636,82 Kč s příslušenstvím, potvrdil, co do zbývající částky 7 988 720,37 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že ve výroku II zůstává rozsudek městského soudu podaným odvoláním nedotčen (výrok II) a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2 114 774 Kč (výrok III). Uvedený soud se (mimo jiné) ztotožnil se závěrem městského soudu, podle kterého má stěžovatelka zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 3 734 600,11 Kč představující náhradu nákladů řízení vyplacenou stěžovatelce vedlejším účastníkem na základě výše uvedených rozhodnutí vydaných v původním řízení, neboť v důsledku kasačních rozhodnutí dovolacího soudu a městského soudu daný titul bez náhrady odpadl.
5. Proti tomuto rozsudku brojili účastníci řízení dovoláním, načež Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek vrchního soudu zrušil jednak v části výroku I, v níž byl potvrzen výrok I rozsudku městského soudu, bylo-li jím uloženo stěžovatelce zaplatit 42 915 036,71 Kč s příslušenstvím, jednak v části výroku I, v níž byl rozsudek městského soudu změněn tak, že se žaloba o zaplacení 7 988 720,37 Kč s příslušenstvím zamítá, jakož i v (nákladovém) výroku III, a věc vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I), a dále odmítl (stěžovatelčino) dovolání v části směřující vůči výroku I rozsudku vrchního soudu, byl-li jím potvrzen výrok I rozsudku městského soudu, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi 3 734 600,11 Kč s příslušenstvím (výrok II).
Podle Nejvyššího soudu totiž vrchní soud v souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že v důsledku zrušení pravomocných rozsudků odvolacího soudu dovolacím soudem právní důvod k plnění založený jejich nákladovými výroky odpadl, a tudíž je stěžovatelka povinna přijatou náhradu nákladů řízení v této částce vedlejšímu účastníkovi vydat. Protože Nejvyšší soud neshledal ani důvod tuto judikaturu měnit, dovolání podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
s. ř."), v této části odmítl s tím, že nenaplňovalo předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř.
6. Stěžovatelka uvádí, že i když má právo na náhradu nákladů řízení procesní povahu a způsob této náhrady i její výši upravuje procesní předpis, její rozměr a původ je ústavněprávní [nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365)] a hmotněprávní (§ 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Současně argumentuje, že za újmu na jmění (škodu) podle § 2894 odst. 1 občanského zákoníku nutno považovat i náklady, které musí oprávněná strana vynaložit na důvodné uplatnění či obranu svých práv, a to minimálně v rozsahu zaplaceného soudního poplatku a účelně vynaložených nákladů na právní pomoc, protože jde o snížení majetku v důsledku jednání jiné osoby, které je zhodnoceno jako neoprávněné, přičemž poukazuje na nález ze dne 12. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1030/08 (N 4/56 SbNU 33), v němž se Ústavní soud zabýval možností nepřiznat "poškozenému" náhradu újmy v podobě nákladů vynaložených na důvodnou obranu jeho práv.
7. Dále stěžovatelka uvádí, že zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 30. 9. 2017 vložil do o. s. ř. § 96 odst. 6, aniž by tuto - podle ní nesystémovou - změnu promítl do souvisejících ustanovení, konkrétně těch, která upravují řízení před soudy nižších stupňů, včetně náhrady nákladů řízení. Zmiňuje, že ústavností tohoto ustanovení se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 40/18 (N 138/100 SbNU 512; 327/2020 Sb.), a v této souvislosti upozorňuje na disentní stanovisko pětice soudců s tím, že k jimi předvídané situaci došlo v této věci, neboť důvodnost žaloby po vrácení věci Nejvyšším soudem nebyla posouzena. Odvolací soud totiž v souladu s relevantní procesní úpravou i tehdejší právní teorií a soudní praxí (v té době ještě nebyl vydán zmíněný nález) s odkazem na zásadu procesní ekonomie konstatoval, že nemůže-li za žádných okolnostní žalobě vyhovět, je z pohledu jím vedeného řízení další posuzování důvodnosti žaloby nadbytečné. V důsledku toho musela čelit procesnímu neúspěchu, aniž by důvodnost žaloby byla posouzena, a podle platné právní úpravy jí náhrada nákladů řízení nemohla být přiznána.
8. Posuzování důvodnosti žaloby se tak přeneslo do řízení o vydání bezdůvodného obohacení, v němž Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 28 Cdo 1040/2023-289 nižším soudům nařídil, aby se důvodností nároků, které uplatnila v původním řízení, zabývaly, oproti tomu právo na náhradu nákladů jí upřel, neboť i kdyby bylo v dalším řízení zjištěno, že zahájila a vedla původní řízení důvodně, náhrady za zaplacený soudní poplatek a za náklady vynaložené na právní zastoupení se nedočká. Má za to, že za daných okolností měly obecné soudy připustit, aby bylo v navazujícím řízení o vydání bezdůvodného obohacení posouzeno rovněž její právo na náhradu nákladů řízení.
9. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že své rozhodnutí opřel o praxi, která pochází z doby před přijetím § 96 odst. 6 o. s. ř., s výjimkou rozsudku ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. 28 Cdo 2040/2021, v němž se však primárně řeší otázka bezdůvodného obohacení, nikoliv náhrady nákladů řízení, a uvedeným ustanovením se nezabýval, a že se s její argumentací týkající se práva na náhradu nákladů původního řízení a vlivu uvedeného ustanovení na její ústavně zaručená práva nevypořádal. Tato argumentace spočívala v tom, že když se "přesunulo" posuzování důvodnosti žaloby do navazujícího řízení o vydání bezdůvodného obohacení, nutno tam "přesunout" i rozhodování o právu na náhradu nákladů řízení o této žalobě, neboť toto právo jí nelze odepřít jen proto, že v původním řízení došlo k aplikaci § 96 odst. 6 o. s. ř. Takový důvod nelze považovat za důvod hodný zvláštního zřetele, který může podle Ústavního soudu vést k odepření daného práva.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená soudní rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s právním názorem obecných soudů, podle něhož je nárok na náhradu nákladů řízení nárokem majícím původ v procesním právu, který vzniká (až) na základě pravomocného soudního rozhodnutí. Jeho zrušením odpadne důvod plnění, a bylo-li již účastníkovi poskytnuto, vzniká na jeho straně bezdůvodné obohacení. Odmítá i právní názor, že nelze náklady vynaložené na soudní poplatek a právní zastoupení účastníkem řízení považovat za škodu, k jejíž náhradě by byla protistrana povinna (vyslovený za situace, kdy bylo v původním řízení pravomocně rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení). Argumentuje tím, že obecné soudy nevzaly v úvahu změnu právní úpravy v důsledku přijetí § 96 odst. 6 o. s. ř., a dovolává se právních úvah obsažených v disentu k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 40/18
a svého práva na náhradu nákladů vynaložených za účelem obrany svých práv.
13. Vzhledem k tomu, že své právní závěry obecné soudy řádně odůvodnily, přičemž vyšly z relevantní a již ustálené judikatury a opřely se i o odbornou literaturu, a že se vůči nim stěžovatelka v obecné rovině nevymezuje, Ústavní soud posuzoval, zda s ohledem na změnu procesní úpravy v podobě § 96 odst. 6 o. s. ř. jsou tyto použitelné také v nyní posuzované věci. Předně nutno zdůraznit, že určujícími jsou závěry vyslovené nikoliv v odlišném stanovisku k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 40/18
, ale v nálezu samotném. V něm Ústavní soud vyložil, jakým způsobem má odvolací soud, případně i soud prvního stupně po zrušení jeho rozhodnutí dovolacím soudem v dalším řízení postupovat, což se týká i rozhodování o náhradě nákladů řízení (viz bod 33). Dlužno poznamenat, že i když příslušné konsekvence z uvedeného ustanovení bezprostředně neplynou, lze je vyvodit z jeho smyslu a účelu, tj. s ohledem na spravedlivou ochranu soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků nepřesouvat dokazovaní ohledně merita věci do jiného řízení. Nabízí-li se dvě výkladové varianty, z nichž první vede k naplnění záměru zákonodárce, a druhá nikoliv, je třeba preferovat tu první, jak učinil i Ústavní soud při posuzování ústavnosti uvedeného ustanovení.
14. Dále je třeba vzít v úvahu, že vyhodnotí-li soud v původním řízení dopad uvedeného ustanovení nesprávně a žalobu zamítne, aniž by se zabýval tím, zda byla podána důvodně či nikoliv, jak se stalo i v nyní posuzované věci, lze/je třeba takové pochybení "napravit" v řízení o vydání bezdůvodného obohacení (bod 21 rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1040/2023-289). U nároku na náhradu nákladů řízení je však situace jiná, neboť jak již obecné soudy vysvětlily, pravomocným rozhodnutím o náhradě nákladů řízení je tato otázka definitivně vyřešena, a účastníkem řízení vynaložené náklady na soudní poplatek a právní zastoupení nelze ani kvalifikovat jako škodu ve smyslu § 2894 občanského zákoníku. Náprava je tak možná jen v rámci původního řízení cestou opravných prostředků, a nejsou-li k dispozici anebo byly-li marně vyčerpány, pak cestou ústavní stížnosti. V řízení o vydání bezdůvodného obohacení tak již otázku náhrady nákladů původního řízení není možné řešit.
15. Ke stěžovatelčině námitce, že přijetí § 96 odst. 6 o. s. ř. představovalo nesystémovou změnu, která se nepromítla do žádného ze souvisejících opatření, Ústavní soud uvádí, že bylo na obecných soudech a účastnících řízení, aby zvolily takový procesní postup, jenž by vedl k naplnění smyslu a účelu této legislativní změny, zakládající povinnost soudu posoudit oprávněnost žalobou uplatněného nároku pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (a případně i pro účely následného rozhodování o vydání bezdůvodného obohacení).
16. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na usnesení ze dne 22. 1. 2020 sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, v němž Nejvyšší soud připustil možnost podání dovolání z důvodu vadného posouzení otázky, zda požadované plnění žalobci náleží či nikoliv. Z tohoto judikátu Ústavní soud vyvozuje, že dovolání lze s eventuálním úspěchem uplatnit rovněž v situaci, kdy se odvolací soud danou otázkou vůbec nezabýval (a jeho rozhodnutí je tudíž tzv. nepřezkoumatelné). Ústavní soud považuje za vhodné dodat, že za daných okolností intepretaci a aplikaci § 236 odst. 2 o.
s. ř. ze strany Nejvyššího soudu neshledává prima facie jako ústavně nekonformní. Ústavní soud zaregistroval v soudní praxi další řešení, kde soud v situaci předvídané § 96 odst. 6 o. s. ř. určí, že k datu plnění žalované strany nebo k datu vymožení takového plnění existovalo právo (hmotně právní nárok), popř. určí, že žaloba v rozsahu takového plnění byla podána po právu (důvodně), čímž otevře prostor pro podání dovolání ve věci samé; jde o obdobný postup, jaký zákon stanovuje u předběžného opatření (§ 220a o.
s. ř.). Ani tomuto řešení, při kterém se rozhodnutí o věci samé navíc promítá přímo do výroku rozhodnutí, by neměl Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout, neboť jen jiným způsobem garantuje splnění povinnosti soudu ve smyslu § 96 odst. 6 o. s. ř.
17. S ohledem na to, že právní posouzení věci obecnými soudy nevykazuje známky neústavnosti, přičemž otázky ohledně postupu odvolacího soudu (či soudu prvního stupně) po vydání kasačního rozhodnutí dovolacího soudu s ohledem na § 96 odst. 6 o. s. ř. již byly v zásadě vyřešeny nálezem sp. zn. Pl. ÚS 40/18
, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu