32 Cdo 545/2017-437
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně EUROVIA CS, a. s., se sídlem v Praze 1, Národní 138/10,
identifikační číslo osoby 45274924, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem
se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalovanému Ředitelství silnic a
dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, identifikační číslo osoby
65993390, zastoupenému Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10,
Korunní 1302/88, o zaplacení částky 37 229 233,98 Kč, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 2/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2016, č. j. 29 Co 232/2016-346, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2016, č. j. 29 Co 232/2016-346,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení zahájeném dne 6. 12. 2013 se žalobkyně domáhá zaplacení smluvních
pokut a úroků z prodlení z již uhrazené ceny díla. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 57 C 2/2015-236,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni smluvní pokuty v celkové výši 7 603 713,60
Kč a úroky z prodlení ve výši 26 316 048,21 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do
části smluvních pokut ve výši 3 309 772,17 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech
řízení (výrok III.). K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (první výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž
žalovaný vyhlásil dne 3. 9. 2007 veřejnou zakázku č. 60009443 na stavební práce
dálnice D 47, úsek B. - státní hranice (dále jen „dílo“), následně dne 15. 10. 2007 uzavřely společnosti ODS dopravní stavby Ostrava a. s. (jako vedoucí
účastník), Skanska DS a. s., Alpine Bau CZ s. r. o. a OHL ŽS a. s. smlouvu o
sdružení s názvem Sdružení D47092/2007. Společnost ODS dopravní stavby Ostrava
a. s. zanikla fúzí sloučením se žalobkyní ke dni 1. 7. 2010. Dne 12. 2. 2008
žalovaný jako objednatel a účastníci Sdružení D47092/2007 jako zhotovitelé
podepsali souhrn smluvních dohod k uzavření smlouvy o dílo za cenu díla ve výši
2 943 468 912 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále jen „smlouva o dílo“). Smlouvu o dílo tvoří dokumenty, jimiž jsou dopis nabídky, dopis o přijetí
nabídky, souhrn smluvních dohod, všeobecné obchodní podmínky staveb pozemních
komunikací (dále jen „VOP“), zvláštní obchodní podmínky (dále jen „ZOP“),
technické podmínky, dokumentace stavby, související dokumenty a veškeré ostatní
dokumenty. Smluvní strany se dohodly, že smlouva o dílo se řídí obecně
závaznými předpisy České republiky a že práce budou hrazeny na základě dílčí
fakturace skutečně provedených a odsouhlasených prací, způsobem a v termínech
stanovených zadávací dokumentací. Dílo bylo objednateli předáno dne 11. 9. 2012. Žalovaný hradil jednotlivé platby na cenu díla opožděně, žalobkyně se
proto domáhá podle smlouvy o dílo zaplacení smluvních pokut ve výši 10 913
185,77 Kč a úroků z prodlení ve výši 26 316 048,21 Kč za prodlení s úhradou
celkem 12 faktur specifikovaných v žalobě. Odvolací soud považoval za správné i právní závěry soudu prvního stupně, podle
nichž mezi účastníky sdružení a žalovaným byla uzavřena smlouva o dílo podle
ustanovení § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen
„obch. zák.“). Zhotovitel splnil povinnost provést dílo, objednatel se však
ocitl v prodlení se zaplacením ceny díla, žalobkyně má proto právo požadovat
úrok z prodlení a pro tento případ dohodnutou smluvní pokutu. Námitku žalovaného, že žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení ceny díla, neboť
mu nepředložila listiny s náležitostmi, jak stanovila smlouva o dílo,
nepovažoval za důvodnou. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně
všechny požadované listiny předložila a žalovaným označená osoba výplatu částek
uvedených v těchto listinách potvrdila.
Tomuto závěru plně odpovídá i chování
obou účastníků v průběhu provádění prací a dílčí fakturace. Žalobkyně jiné
doklady nevystavila, žalovaný jiné doklady před výplatou dílčích měsíčních
plateb nežádal a výplatu dílčích měsíčních plateb podle předkládaných dokladů
provedl. Odvolací soud citoval článek 14.8 VOP, ve znění ZOP, podle něhož, „jestliže
zhotovitel neobdrží platbu v souladu s článkem 14.7, má zhotovitel právo na
finanční pokutu vypočtenou měsíčně na částku nezaplacenou za období zpoždění
platby. Předpokládá se, že toto období začíná datem platby specifikovaným v
článku 14.7 bez ohledu na datum vystavení potvrzení dílčí platby. Není-li ve
zvláštních obchodních podmínkách stanoveno jinak, bude tato finanční pokuta
vypočtena z roční sazby o tři procentní body vyšší než diskontní sazba
centrální banky v zemi měny platby a bude placena v této měně. Na tuto platbu
má zhotovitel nárok bez formálního oznámení nebo potvrzení, a aniž by to bylo
na překážku jinému právu nebo nápravnému prostředku“. Odvolací soud dospěl k
závěru, že posouzení tohoto ujednání soudem prvního stupně jako ujednání o
smluvní pokutě podle ustanovení § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
(dále jen „obč. zák.“), a nikoliv jako ujednání o výši úroku z prodlení, je
správné a odpovídá jak ustanovení § 266 obch. zák., tak ustálené soudní praxi. Podle názoru odvolacího soudu nejpodstatnější je skutečnost, že ujednání o výši
úroku z prodlení nemusí obsahovat ujednání o povinnosti úrok z prodlení
zaplatit a ujednání o způsobu výpočtu takového (kapitalizovaného) úroku, a
naopak platné ujednání o smluvní pokutě musí obsahovat jednoznačné ujednání o
vzniku povinnosti smluvní pokutu zaplatit včetně označení povinnosti
zajišťované smluvní pokutou a přesného způsobu výpočtu její výše. Odpovídá-li
ujednání stran druhému z popsaných případů, lze logicky usoudit, že jde o
ujednání o smluvní pokutě, nevyplývá-li z obsahu tohoto ujednání výslovně
jinak. Podstatné je rovněž to, že výraz „finanční“ v citovaném ujednání je
nutno v případě pochybnosti vyložit k tíži žalovaného podle ustanovení § 266
odst. 4 obch. zák., neboť jej jako první použil v podmínkách, které byly
součástí zadávací dokumentace. Uplatnění nároků na zaplacení smluvní pokuty a
úroků z prodlení odvolací soud neshledal rozporným se zásadami poctivého
obchodního styku, protože žalobkyně se nijak nepodílela na stavu, který
zapříčinil vznik žalobou uplatněných nároků. Ty vznikly jen v důsledku porušení
smluvních povinností žalovaného. Odvolací soud považoval za správný rovněž závěr soudu prvního stupně, že
porušení procesu stanoveného v zákoně č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách,
ve znění účinném v době zahájení zadávacího řízení (dále jen „zákon o veřejných
zakázkách“), vedlo k absolutní neplatnosti dohod uzavřených mezi účastníky o
provedení tzv. víceprací podle ustanovení § 39 obč. zák. a tyto vícepráce
představují bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, z něhož žalobkyně nemá
právo požadovat smluvní pokutu.
Výše finanční náhrady za poskytnuté bezdůvodné
obohacení pro účely výpočtu kapitalizovaných úroků z prodlení nebyla mezi
účastníky v řízení před soudem prvního stupně sporná, žalovaný s úhradou
dodatečně provedených víceprací souhlasil ve výši dodatečně schválené ceny,
hodnotu těchto víceprací zpochybnil až v odvolacím řízení v rozporu s
ustanovením § 205a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), proto k
němu odvolací soud nemohl přihlédnout. Odvolací soud dále rekapituloval, že žalovaný v průběhu řízení započetl proti
pohledávkám žalobkyně své tři pohledávky uplatněné ve třech rozhodčích řízeních
vedených u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární
komoře České republiky, představující přeplatky ceny za dílo - stavby jiných
částí dálnice D 47. Žaloby žalovaného byly zamítnuty z důvodu promlčení
pohledávek. Z rozhodčích nálezů vyplývá, že ve všech případech nastala
splatnost rozhodčími žalobami uplatněných pohledávek podle ustanovení § 340
odst. 2 obch. zák. po uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu po doručení
rozhodčí žaloby protistraně. Promlčecí doba u všech uplatněných pohledávek
žalovaného však uběhla před zahájením rozhodčích řízení, tj. před splatností v
rozhodčím řízení uplatněných pohledávek. K námitkám žalovaného o nesprávném posouzení zániku žalobou uplatněných
pohledávek započtením soudem prvního stupně odvolací soud uvedl, že žalovaný
pomíjí, že k jednostrannému započtení lze použít promlčenou pohledávku jen v
tom případě, kdy v okamžiku střetu pohledávky užité k započtení a pohledávky,
proti níž započtení směřuje, k promlčení pohledávky užité k započtení nedošlo. S odkazem na ustanovení § 581 odst. 2 obč. zák., § 580 obč. zák., § 358 věta
druhá obch. zák. a § 388 odst. 2 písm. b) obch. zák. dospěl odvolací soud k
závěru, že rozhodným okamžikem je střet splatností obou pohledávek, tj. okamžik, kdy nastala splatnost pohledávky později splatné. Přitom podstatné je,
zda pohledávka užitá k započtení je v tento okamžik promlčena či není. Je-li
tomu tak, nelze pohledávku jednostranně započíst. Tato situace nastala v
projednávané věci, kdy se pohledávky žalovaného promlčely dříve, než je
žalovaný uplatnil v řízení před rozhodci a než se staly splatnými. Výjimka
obsažená v ustanovení § 388 odst. 2 písm. a) obch. zák. nenastala, protože
tvrzené pohledávky žalovaného a pohledávky žalobkyně uplatněné v řízení se
nevztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným na základě jednoho
jednání nebo několika souvisejících jednání. Jednání, která vedla k uzavření
smluv, byla vedena způsobem upraveným v zákoně o veřejných zakázkách a byla
vedena pro každou smlouvu samostatně. Nadto není část žalobkyní uplatněných
pohledávek na zaplacení úroků z prodlení z hodnoty tzv. víceprací pohledávkou,
která má původ ve smlouvě uzavřené mezi účastníky. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž co do
přípustnosti odkázal na ustanovení § 236 a násl. o. s. ř., maje za to, že
napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále
že „odvolací soud nenapravil odchýlení soudu prvního stupně od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (…) a sám se navíc s touto argumentací
ztotožnil“ a že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva,
které v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyly řešeny. V úvodu dovolání
vymezuje důvody nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu a ty dále obsáhle
rozvádí. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, případně zamítl. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době
zahájení řízení Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s
bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení
části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s
bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. K rozhodnému znění občanského soudního řádu Nejvyšší soud uvádí, že nároky,
které jsou předmětem řízení, byly vyloučeny k samostatnému projednání z řízení
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 594/2013, v němž bylo
řízení zahájeno dne 6. 12. 2013, a jde o nároky na zaplacení smluvních pokut a
úroků z prodlení z faktur, jimiž byla vyúčtována nejen cena díla, ale i tzv. vícepráce. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014,
pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolatel má za to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud napadený rozsudek řádně,
srozumitelně a logicky neodůvodnil, většinu odvolacích námitek žalovaného v
odůvodnění nevypořádal racionálně logickým způsobem. Tvrdí možné vady řízení
označené čísly I. až VII., na podporu svých argumentů cituje řadu rozhodnutí
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a vytýká odvolacímu soudu, že odůvodnění
rozsudku je nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné. Tvrzení dovolatele o vadách
řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva,
která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.,
přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaných
procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo
842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015,
sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, která jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Pro
úplnost lze dodat, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody
pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz
předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může
lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve
světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze
dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.nsoud.cz, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Jak vyplývá z odůvodnění
rozsudku, odvolací soud se námitkami žalovaného zabýval a vypořádal se s nimi v
dostatečném rozsahu. Přípustnost dovolání nezakládá výhrada, že napadený rozsudek spočívá na
nesprávném právním posouzení soukromoprávních následků jednacích řízení bez
uveřejnění ve smyslu ustanovení § 23 zákona o veřejných zakázkách ohledně
veškerých plnění, která žalobkyně provedla nad rámec sjednaný ve smlouvě o
dílo. Dovolatel namítá, že důsledkem tohoto postupu je nesprávné posouzení
uvedeného plnění jako bezdůvodného obohacení žalovaného, přitom obě strany
smlouvy o dílo učinily některé úkony v jednacích řízeních bez uveřejnění a
projevily vůli uzavřít dodatek ke smlouvě o dílo, do jehož rámce byly zahrnuty
provedené vícepráce, čímž podle názoru dovolatele mělo dojít k dodatečnému
„zasmluvnění“ již poskytnutých plnění v souladu se závěry usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn.
23 Cdo 5457/2014, rozsudků Nejvyššího soudu
ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005, a ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32
Odo 705/2005, uveřejněného pod číslem 60/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. V prvních dvou dovolatelem citovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud
vyslovil ke smluvní retroaktivitě a uvedl, že je přípustná tehdy, nestanoví-li
zákon jako podmínku vzniku a účinnosti další okolnost (typicky souhlas určitého
orgánu, který nutně musí přistupovat k smluvnímu projevu účastníků). V
projednávané věci není smluvní retroaktivita přípustná, neboť jde o případ, kdy
zákon o veřejných zakázkách stanoví jako podmínku vzniku a účinnosti smlouvy
splnění dalších předpokladů, a proto se odvolací soud od výše uvedených závěrů
neodchýlil, uzavřel-li, že dohody mezi účastníky o provedení víceprací jsou
neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák. Dovolatelem třetí citované rozhodnutí
sp. zn. 32 Odo 705/2005 se na projednávanou věc nevztahuje, neboť dovolací soud
se v něm zabýval zpětnou působností odvolání účinků odstoupení od smlouvy. Cituje-li dovolatel na podporu svých argumentů blíže nespecifikované rozhodnutí
Krajského soudu v Brně (zřejmě jde o rozsudek ze dne 3. 1. 2013, č. j. 62 Af
64/2011-41), pak rozhodnutí krajských soudů nejsou ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nesprávně posoudil způsob
stanovení výše náhrady za bezdůvodné obohacení spočívající ve vícepracích
provedených žalobkyní, a tím přisvědčil nesprávnému posouzení soudem prvního
stupně. Na podporu své argumentace dovolatel cituje rozhodnutí, v nichž se
Nejvyšší soud zabýval výší bezdůvodného obohacení. V rozsudku ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 871/2004, na který odkazuje, Nejvyšší soud uvedl, že při
vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku stavebních prací na
základě neplatné smlouvy je nutno při stanovení rozsahu peněžité náhrady (v
případě, že není možná naturální restituce), kterou je povinen poskytnout ten,
pro něhož byly stavební práce provedeny, vyjít z toho, o co se tato osoba
obohatila. Není přitom rozhodující, jakou hodnotu pozbyl ten, kdo stavební
práce prováděl, ale o kolik se zvýšil majetek povinného (obdobně srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 389/2008, na nějž rovněž
dovolatel odkazuje). V rozsudku ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007,
který dovolatel taktéž cituje, Nejvyšší soud upřesnil, že při posouzení výše
této náhrady je třeba vycházet z obvyklých nákladů, které by objednatel musel
vynaložit v daném čase a místě na dosažení obdobného plnění. Odvolací soud se
od těchto závěrů neodchýlil, uvedl-li, že šlo o vícepráce při výstavbě dálnice
a stěží lze předpokládat, že by na trhu existoval jiný subjekt, který by tyto
vícepráce provedl za cenu nižší, než byla cena určená veřejnou zakázkou. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že žalovaný sám tvrdil, že s úhradou
provedených víceprací souhlasil za dodatečně schválenou cenu a tu také
zaplatil.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit námitka, že napadený rozsudek
spočívá na nesprávném posouzení jednání žalobkyně v rozporu se zásadou
poctivého obchodního styku, neboť dovolatel oproti požadavkům vymezeným pro
obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, který ze čtyř
předpokladů přípustnosti dovolání u této otázky uplatňuje (srov. ustanovení §
237 o. s. ř.). Dovolatel dále namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení
ujednání čl. 14.8 VOP, ve znění ZOP, jako ujednání o smluvní pokutě a nikoliv
úroku z prodlení, a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo
2892/2008 (jde o rozsudek ze dne 8. 9. 2009) a sp. zn. 32 Cdo 6/2011 (jde o
rozsudek ze dne 26. 1. 2012), v nichž se dovolací soud zabýval výkladem pojmů
penále, smluvní penále a smluvní sankce, se závěrem, že soud musí posuzovat
právní povahu obdobných ujednání podle jejich obsahu a úmyslu stran, nikoli
výlučně nebo převážně jen podle jejich označení. Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že „nenapravil odchýlení se soudu
prvního stupně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spočívající v
nesprávném právním posouzení účinků pravomocného zamítavého rozhodnutí
(rozhodčího nálezu) o pohledávce na možnost uplatnění námitky započtení této
pohledávky a sám se navíc s touto argumentací ztotožnil“. Dovolatel cituje část
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (nesprávně uvádí, že jde o rozhodnutí
odvolacího soudu) a tvrdí, že tyto závěry jsou v rozporu s dosavadní
rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu. Tato námitka přípustnost
dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se touto otázkou nezabýval, na jejím
řešení své rozhodnutí nezaložil. Podle názoru dovolatele otázka, zda lze v režimu právní úpravy obchodního
zákoníku platně a účinně jednostranně započíst promlčenou pohledávku splatnou
na výzvu vůči jiné pohledávce za situace, kdy promlčení započítávané pohledávky
nastalo před tím, než se tato pohledávka stala splatnou a současně před tím,
než byl učiněn projev vůle směřující k započtení, na jejímž řešení je
rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nebyla dosud v rozhodování dovolacího
soudu vyřešena. Dovolatel nesouhlasí s posouzením započitatelnosti pohledávek uplatněných
žalovaným námitkou v řízení před soudem prvního stupně. Uvádí s odkazem na
ustanovení § 358 obch. zák., že u pohledávek je pro možnost započtení nutné
zkoumat výhradně okamžik, kdy je bylo možné uplatnit u soudu. S odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009,
uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1289/2007, uveřejněný pod číslem 73/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, uveřejněný pod číslem 104/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dovozuje, že uplatnění práva u soudu je u pohledávek splatných na
výzvu časově totožné s možností vyvolat splatnost pohledávky. Nejvyšší soud považuje dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
za přípustné
pro řešení dovolatelem předestřených otázek, a to otázky výkladu ujednání
článku 14.8 VOP, ve znění ZOP, a způsobilosti započtení pohledávek z obchodních
závazků splatných na výzvu věřitele, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Z ustanovení § 266 odst. 3 obch. zák. vyplývá, že při výkladu vůle podle
odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s
projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi
sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci. Podle ustanovení § 358 obch. zák. k započtení jsou způsobilé pohledávky, které
lze uplatnit u soudu. Započtení však nebrání, jestliže pohledávka je promlčena,
avšak promlčení nastalo teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k
započtení. Podle ustanovení § 359 obch. zák. proti pohledávce splatné nelze započíst
pohledávku nesplatnou, ledaže jde o pohledávku vůči dlužníku, který není
schopen plnit své peněžité závazky. Podle ustanovení § 388 odst. 2 písm. b) obch. zák. i po uplynutí promlčecí doby
může však oprávněná strana uplatnit své právo při obraně nebo při započtení,
jestliže právo mohlo být použito kdykoli před uplynutím promlčecí doby k
započtení vůči nároku uplatněnému druhou stranou. Nároky žalobkyně na zaplacení smluvních pokut a úroků z prodlení za prodlení s
úhradou částí ceny díla z totožné smlouvy o dílo, pouze vyúčtovaných jinými
fakturami, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku vydaném dne 29. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016, tedy poté, kdy bylo v projednávané věci podáno dovolání. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud k výkladu ujednání článku 14.8 VOP, ve znění
ZOP, s odkazem na ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., ustanovení § 266 obch. zák. a rozsudek dovolacího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98,
uvedl, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být
nejprve vykládáno prostředky gramatickými, logickými či systematickými a kromě
toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle
stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli
účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření
úkonu. Odvolacímu soudu vytkl, že provedl výklad projevu vůle, aniž měl pro
takový výklad oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci, požadovanou ustanovením
§ 266 odst. 3 obch. zák., neboť neučinil žádná skutková zjištění stran
okolností souvisejících s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a
praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran.
Současně uzavřel, že otázku, zda výraz „finanční pokuta“ použitý stranami ve
smlouvě o dílo lze vykládat jako smluvní pokutu nebo jako smluvní úrok z
prodlení, nelze řešit judikatorně jednou provždy a pro všechny případy vzhledem
k tomu, že okolnosti rozhodné pro výklad projevu vůle podle ustanovení § 266
obch. zák. mohou být a také bývají případ od případu odlišné. V projednávané věci odvolací soud založil závěr o tom, že ujednání článku 14.8
VOP, ve znění ZOP, je ujednáním o smluvní pokutě, především na logickém výkladu
a aplikaci ustanovení § 266 odst. 4 obch. zák., tedy že v případě pochybnosti
je třeba výraz „finanční“ vyložit k tíži žalovaného, neboť ten jej jako první v
jednání použil. Závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo
1630/2016 tedy dopadá i na nesprávnost výkladu provedeného odvolacím soudem v
projednávané věci. K otázce způsobilosti započtení pohledávek z obchodních závazkových vztahů
splatných na výzvu věřitele Nejvyšší soud v rozsudku 32 Cdo 1630/2016 citoval
ustanovení § 580 obč. zák., § 358 obch. zák., § 359 obch. zák. a § 388 odst. 2
obch. zák. a k nim uvedl, že právní úprava účinná do 31. 12. 2013 výslovně
nestanovila, zda a za jakých podmínek lze jednostranně započítat pohledávku z
obchodních závazkových vztahů, jejíž doba splatnosti nebyla sjednána dohodou
nebo určena právní předpisem či rozhodnutím, zejména zda lze takto započíst
pohledávku, která z důvodu absence výzvy věřitele k plnění není splatná. Uvedl,
že v rozsudku ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněném pod
číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud připustil
možnost jednostranného započtení splatné pohledávky proti pohledávce, která
ještě není splatná, a zároveň dovodil, odkazuje na podmínky uvedené v
ustanovení § 359 a v § 360 obch. zák., že obchodní zákoník zcela nevylučuje
jednostranné započtení nesplatných pohledávek. Poukázal dále na rozsudek ze dne
9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není-
li doba splatnosti závazku sjednána dohodou nebo určena právním předpisem či
rozhodnutím, tedy doba splatnosti závazku je závislá (ve smyslu ustanovení §
340 odst. 2 obch. zák.) na výzvě věřitele, neuplatní se zvláštní úprava začátku
běhu promlčecí doby práva na plnění závazku obsažená v ustanovení § 392 odst. 1
obch. zák., nýbrž počátek promlčecí doby takového práva se určí podle
ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák., tj. promlčecí doba začíná běžet ode dne,
kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li zákon něco jiného, a tímto
dnem je den, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé
požádat, to znamená den vzniku pohledávky. Na základě těchto judikatorních závěrů Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 32 Cdo
1630/2016 dovodil, že od tohoto okamžiku je možné v souladu s ustanovením § 358
obch. zák.
pohledávku, která dosud nemusí být z důvodu absence výzvy věřitele k
plnění splatná, jednostranně započítat proti jiné pohledávce téhož druhu a lze
tak učinit i u pohledávky, která je již promlčena, avšak pouze tehdy,
nastalo-li promlčení teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k
započtení, a to i v rámci obrany v soudním řízení podle ustanovení § 358 ve
spojení s ustanovením § 388 odst. 2 písm. b) obch. zák. S ohledem na zákonem
stanovený zákaz jednostranného započtení nesplatné pohledávky proti pohledávce
splatné lze nesplatnou pohledávku, jejíž doba splatnosti nebyla sjednána
dohodou nebo určena právním předpisem či rozhodnutím, jednostranně započítat
jen proti pohledávce nesplatné; proti pohledávce splatné lze takto postupovat
pouze tehdy, jde-li o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své
peněžité závazky ve smyslu ustanovení § 359 obch. zák. Pohledávky žalovaného,
jež byly kvalifikovány jako pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení,
splatné na výzvu, bylo možné započítat proti pohledávkám žalobkyně splatným
rovněž na výzvu, a to v tom rozsahu, ve kterém nebyly promlčené v době, kdy se
započítávané pohledávky setkaly, tedy kdy vznikla pozdější z nich. V projednávané věci (shodně jako ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 1630/2016) odvolací soud dospěl k závěru, že započtení není možné, neboť
započítávané pohledávky se nikdy nemohly setkat před promlčením. Tento závěr je
v rozporu se závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v citovaném rozsudku. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné,
Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v potvrzujícím výroku ve věci samé a v
závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. 2. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu