Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Václavíkem, advokátem, se sídlem U nákladového nádraží 1949/2, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 22. června 2023, č. j. 3 Tdo 464/2023-1331, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2022, sp. zn. 9 To 402/2022, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. září 2022, sp. zn. 3 T 12/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 12. 9. 2022, sp. zn. 3 T 12/2022, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle obvodního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že pod záminkou, že jsou policisté, společně s druhým obžalovaným vstoupili do bytu poškozeného, kterého napadli údery pistolemi a donutili jej pod pohrůžkou násilím otevřít trezor, z nějž vzali legálně drženou zbraň a další předměty. Stěžovatel měl v bytě uskladněno v rozsudku specifikované střelivo. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. V dané věci šlo již o druhý rozsudek, jelikož proti prvnímu rozsudku obvodního soudu podali obžalovaní odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadený rozsudek zrušil a vrátil věc obvodnímu soudu k novému rozhodnutí.
3. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědí svědků, údajů z uskutečněného telekomunikačního provozu získaných postupem podle § 88a trestního řádu, záznamů městského kamerového dopravního systému a kamerových záznamů ze soukromého objektu, audionahrávky z prostorového odposlechu pořizovaného v době činu v bytě poškozeného postupem podle § 158d odst. 3 trestního řádu. Analýza výpisů z uskutečněného telekomunikačního provozu nejen ze dne spáchání činu, ale také ze dnů před činem jednoznačně dokládají, že obžalovaní byli v inkriminované dny prokazatelně v kontaktu, vždy s naprostou pravidelností ustával před příjezdem obžalovaných do míst poblíž bydliště poškozeného provoz mobilních telefonů obžalovaných, zatímco zařízení eCall ve vozidle jednoho z obžalovaných se stále připojovalo k síti mobilních operátorů a nepřestávalo tak mapovat svou trasu a vždy se nalogovalo na stejnou buňku a popsaný vzorec logování telefonů obžalovaných prokazatelně končí po spáchání činu. Obvodní soud informace o pohybu vozidla jednoho z obžalovaných provázal s obsahem záznamů z městského kamerového dopravního systému, které současně i časově propojil. Též takto propojil a posoudil i zvukový záznam prostorového odposlechu z bytu poškozeného, z jehož znaleckého zkoumání vyplynula pravděpodobná identifikace hovořících s obžalovanými. Všechny tyto údaje pak provázal s obsahem výpovědi svědků a poškozeného.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel znovu odvolání, z jehož podnětu městský soud napadený rozsudek zrušil pouze ve výrocích o trestu a sám stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle názoru městského soudu skutková zjištění obvodního soudu jsou správná, mají oporu v provedeném dokazování a obvodní soud se podrobně a výstižně vypořádal s námitkami obžalovaných. Správnou byla shledána i právní kvalifikace.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelem uplatněné námitky neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů. Mezi obsahem nad rámec uplatněných námitek Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů netrpí žádnými vadami v hodnocení provedených důkazů.
6. Stěžovatel se vymezuje proti postupu obvodního soudu a městského soudu při provádění dokazování. Namítá, že soudy neodůvodnily důkazy náležitě a přesvědčivě a že se soudy s jeho vznesenými námitkami řádně nevypořádaly. Obvodní soud se ve svém rozsudku zaměřil primárně na interpretaci provedených důkazů, jež jsou v neprospěch stěžovatele, a nevzal v potaz argumentaci stěžovatele, která vyvrací skutkové závěry soudu. Soud vedl dokazování k prokázání viny stěžovatele a nepřihlížel k zásadě in dubio pro reo.
7. Podle názoru stěžovatele výpověď poškozeného nelze hodnotit jako usvědčující, stejně tak závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie. Nesouhlasí ani s vyhodnocením svědeckých výpovědí, kamerových záznamů a záznamů telekomunikačního provozu a systému eCall.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
10. Jelikož stěžovatel zčásti uplatnil právě takové námitky, považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily.
Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Žádné takové kvalifikovaně pochybení Ústavní soud neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje tvrzení ohledně jím preferovaného hodnocení dílčích aspektů některých důkazů, aniž by se jakkoliv věnoval celkovému souhrnu a komplexnímu hodnocení, které soudy v dané věci provedly. S obhajobou (a to nejen stěžovatele) se soudy podrobně vypořádaly (poukázat je nutné zejména na obsáhlou argumentaci obvodního soudu v bodech 56 až 66 jeho rozsudku). Stěžovatelův nesouhlas s jejich pečlivě odůvodněnou argumentací nečiní napadená rozhodnutí protiústavními.
Uplatnění zásady, plynoucí z ústavního principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), je namístě potud, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Jestliže však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že skutkový stav byl provedeným dokazováním bez důvodných pochybností prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, jak tomu bylo v projednávané věci, nejsou splněny podmínky uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch".
To proto, že soud pochybnosti neměl.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu