Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Vítka, Ph.D., zastoupeného Mgr. Miroslavem Šianským, advokátem, sídlem Mácova 520/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2024 č. j. 25 Cdo 3781/2022-214 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. července 2022 č. j. 71 Co 68/2022-191, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Vydavatelství STISK spol. s r. o., sídlem Městská 710/4, Pod Cvilínem, Krnov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu o tom, že znění požadované odpovědi ve smyslu § 12 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tiskový zákon"), musí umožnit veřejnosti, jíž je určena, seznat na jaké sdělení uveřejněné v periodickém tisku a obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, tato osoba svojí odpovědí reaguje. K tomuto závěru dospěl krajský soud v napadeném rozsudku, v němž shledal, že znění stěžovatelem požadované odpovědi v periodiku Region Opavsko, jehož vydavatelem je vedlejší účastnice, nesplňuje po obsahové stránce všechny náležitosti, neboť z ní není zřejmé, jakého článku se týká, není uveden název článku ani datum jeho vydání. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že k naplnění požadavku, aby publikovaná odpověď umožňovala veřejnosti seznat, na jaké sdělení osoba svojí odpovědí reaguje, postačuje uvedení pouze samotného takového sdělení, resp. jeho obsahu, a nikoliv názvu článku a data jeho vydání, jak to požadovaly soudy v napadených rozhodnutích. Takto by podle stěžovatele bylo dosaženo toho, aby publikovaná odpověď byla srozumitelná nikoliv pouze pro poškozeného, ale i pro čtenáře, což požadují soudy v napadených rozhodnutích. Stěžovatel namítá, že tiskový zákon nespecifikuje, jakým způsobem má být identifikováno sdělení, na které reaguje odpověď. Stěžovatel předkládá svůj vlastní výklad náležitostí žádosti o odpověď ve smyslu tiskového zákona. Stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí jsou projevem přehnaného právního formalismu.
4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen [§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tak přípustná.
5. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ). O takový případ však v takové věci nejde.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem soudů o nedostatku ve znění jím požadované odpovědi a předkládá vlastní (alternativní) verzi výkladu institutu odpovědi ve smyslu tiskového zákona a polemizuje tak se skutkovými i právními závěry obecných soudů. K této polemice stačí stručně uvést, že soudy řádně odůvodnily svůj závěr o náležitostech požadované odpovědi ve smyslu tiskového zákona. Nejvyšší soud objasnil, že institut odpovědi sice slouží k ochraně osobnosti toho, do jehož osobnostní sféry bylo sdělením zasaženo. Tento zásah však spočívá v tom, že příjemci předmětného sdělení nabyli o poškozeném informace, které ten považuje za nesprávné a nepřesné a účelem odpovědi je takový zásah eliminovat či zmírnit. Nejvyšší soud ale též poukázal na to, že satisfakcí pro poškozeného má být narovnání informační asymetrie a uvedení věci na pravou míru v očích příjemců původního sdělení, nikoliv v publikaci odpovědi, která bude fakticky plně srozumitelná pouze pro poškozeného.
7. Ústavní soud neshledal důvod, proč by měl tento závěr obecných soudů přehodnocovat. Nadto uvedený závěr shledal ve své judikatuře jako ústavně konformní, když konstatoval, že odpověď ve smyslu tiskového zákona směřuje především vůči čtenářské veřejnosti, před níž se chce poškozený očistit a nikoliv vůči vydavateli. Identifikace článku tak představuje logický požadavek vyplývající z tiskového zákona (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2773/07 ). S tímto názorem je ostatně stěžovatel seznámen, neboť v ústavní stížnosti na toto usnesení odkazuje.
8. Ústavní soud uzavírá, že výklad provedený obecnými soudy považuje za logický a ústavně konformní, a nikoliv za projev formalismu a státního paternalismu, jak se domnívá stěžovatel, ale naopak za adekvátní vyjádření smyslu institutu práva na odpověď.
9. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu