USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: M. V., zastoupen Mgr. Miroslavem Šianským, advokátem se sídlem Mácova 520/62, Brno, proti žalované: Vydavatelství STISK spol. s r. o., IČO 26826453, se sídlem Městská 710/4, Pod Cvilínem, Krnov, zastoupená Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem Partyzánská 1565/18, Opava, o uveřejnění odpovědi na články, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 9 C 70/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2022, č. j. 71 Co 68/2022-191, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Marka Urbiše.
1. Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 9 C 70/2020-130, uložil žalované povinnost uveřejnit v periodiku Region Opavsko, a to v pravém horním rohu prvé strany, se standardní velikostí písma, orámovaný, s výslovným označením „odpověď“, s uvedením jména a příjmení žalobce a s uvedením, že se jedná o odpověď na článek uveřejněný dne 2. 6. 2020, tento text: „Není pravdou, že ‚vedu válku‘, nebo ‚bojuji‘ s finančním úřadem v Opavě. Pouze při kontrole vyplacených kompenzačních bonusů úřadem vyplavaly na povrch nejednoznačnosti textu zákona č. 159/2020 Sb. a rozpory s ilustračními příklady na webu Finanční správy.
Před podáním žádosti o výplatu bonusu jsem se pečlivě seznámil se zněním zákona a prostudoval si všechny dostupné ilustrační příklady. Poté, co jsme si s pracovnicí finančního úřadu vysvětlili své argumenty, finanční úřad od vymáhání údajně neoprávněně vyplacené části kompenzačního bonusu upustil.“ (výrok I), co do textu: „Na Generální finanční ředitelství jsem se neobracel já, ale redaktor Hospodářských novin, se kterým jsem rozpory v zákoně a ilustračních příkladech konzultoval, abych přispěl k vnesení řádu do chaosu, a který napsal článek do Hospodářských novin, ze kterého nejspíš Region Opavsko své články vykompiloval, aniž by si cokoliv u mě ověřil.
Není pravdou, že na mě a jiné živnostníky ‚dopadá přísloví lehce nabyl, lehce pozbyl‘. To spíše na Region Opavsko dopadají důsledky
‚chlubení se cizím peřím‘.“ soud žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a vůči státu (výrok IV). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal uveřejnění odpovědi v periodiku Region Opavsko, jehož vydavatelem je žalovaná. Jedná se o odpověď na články uveřejněné v uvedeném periodiku dne 2. 6. 2020. Žalobce napadá na titulní straně ve sloupku Poslušně Hlásím část textu „...na některé živnostníky začíná dopadat přísloví: Lehce nabyl, lehce pozbyl. Finanční úřad jim totiž přikázal vrátit státní příspěvky, i když na ně ze zákona měli právo...“, dále titulek „Informatik vede válku s úřadem“ a na druhé straně v textu článku formulace „...informatik bojuje s úřadem...nemohl uvěřit svým uším...obrátil se na Generální finanční ředitelství...“.
Těmito články podle žalobce (v článku bylo uvedeno jeho jméno) došlo k narušení jeho cti a důstojnosti, neboť jej vykreslují jako agresivního člověka a podvodníka, který zkouší „fíglem“ přijít k penězům. Žádost žalobce o zveřejnění odpovědi byla doručena žalované 30. 6. 2020. Okresní soud po právní stránce posoudil věc podle § 4, § 10 odst. 1, § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), (dále jen „tiskový zákon“), a uzavřel, že předmětnými články a jejich celkovým vyzněním bylo nedůvodně a neomluvitelně zasaženo do cti a důstojnosti žalobce nad přípustnou míru.
Samotná slova o válce a boji mohou svým negativním obsahem a nepříznivými konotacemi evokovat představu kverulanta, osoby neochotné podrobit se pravidlům i podvodníka v souvislosti s formulací „lehce nabyl, lehce pozbyl“. Žalobce žádnou válku či boj s finančním úřadem nevedl a rozdílná stanoviska na splnění podmínek pro výplatu příspěvku si vyjasňoval s pracovnicí finančního úřadu nekonfliktním způsobem.
2. K odvolání žalobce a žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 7. 2022, č. j. 71 Co 68/2022-191, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku I tak, že se žaloba v uvedeném rozsahu zamítá (výrok I), dále jej potvrdil v zamítavém výroku II (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III), vůči státu (výrok IV) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok V). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k právnímu závěru, že znění žalobcem požadované odpovědi nesplňuje po obsahové stránce všechny náležitosti, neboť z ní není zřejmé, jakého článku se týká, není uveden název článku ani datum jeho vydání.
Tento nedostatek pak nemůže nahrazovat okresní soud vlastní iniciativou ve výroku svého rozhodnutí. Podstatné není ani to, že v řízení vyšlo najevo, o jaký článek se jedná, pokud pro veřejnost, jíž je odpověď určena, to seznatelné není. Odvolací soud dospěl též k závěru, že uvedenými články nebylo zasaženo do osobnostních práv žalobce (do jeho práva na čest a důstojnost) v takové intenzitě, která by přesáhla přípustnou míru způsobem, který již nelze v demokratické společnosti tolerovat. V této souvislosti přihlédl k tomu, že periodikum XY je tiskem se specifickým způsobem vyjadřování a oslovování lokální veřejnosti, který v sobě nese prvky bulvárního tisku.
Tomu odpovídá současný zaužívaný způsob označení střetu názorů či konfliktu jako „bojuje“ či „vede válku“. Jedná se o snahu upoutat pozornost potenciálních čtenářů. Z pohledu odvolacího soudu je pak především podstatné, že obsah článku v daném periodiku se podstatou svého sdělení shodoval s článkem uveřejněným v Hospodářských novinách (ty o věci informovaly již dříve), proti němuž žalobce nebrojil, a neměl v úmyslu žalobce jakkoli dehonestovat. Nepravdivá tvrzení o tom, že žalobce nevěřil svým uším a že se obrátil na Generální finanční ředitelství, nejsou objektivně způsobilá do osobnostních práv žalobce zasáhnout a příměr odkazující na rčení „lehce nabyl, lehce pozbyl“ je sice nepatřičný, nicméně vztahuje se k dané problematice obecně (splňování kritérií pro výplatu kompenzačního příspěvku pro živnostníky) a nikoliv pouze k osobě žalobce.
Upoutávku obsahující tento příměr, jakož i titulky a článek, je nutno hodnotit v celém kontextu a nikoliv izolovaně.
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která má být podle žalobce dovolacím soudem posouzena jinak než dosud, dále na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a také na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel si je vědom konstantní rozhodovací praxe (reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28.
6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1713/2007), podle které znění požadované odpovědi ve smyslu tiskového zákona musí umožnit veřejnosti, jíž je určena, seznat na jaké sdělení, které bylo uveřejněno v periodickém tisku obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, tato osoba svojí odpovědí reaguje. Domnívá se však, že jde o výklad zákona příliš extenzivní, který by měl být přehodnocen. Namítá, že je přece věcí poškozeného, zda mu bude či nebude vadit, pokud čtenářům jeho odpovědi budou chybět bližší souvislosti a okolnosti případu a odpověď tak bude v podstatě vytržená z kontextu; koneckonců institut odpovědi je zde k ochraně dobrého jména toho, do jehož sféry bylo sdělením zasaženo.
Dovolatel zastává názor, že znění požadované odpovědi ve smyslu tiskového zákona nemusí obsahovat identifikaci konkrétního sdělení, na které odpověď reaguje, názvem článku a datem jeho vydání. Dále pak namítá, že do jeho osobnosti mohlo být zasaženo už jen pouhým titulkem předmětného článku, a to v silné a neospravedlnitelné intenzitě, přičemž úmysl vydavatele zde není vůbec relevantní, a především pak to, že z obsahu § 10 odst. 1 tiskového zákona nevyplývá, že by bulvární tisk měl privilegium spočívající v možnosti publikovat titulky dotýkající se osobnosti fyzické osoby, protože je to v jejich ekonomickém zájmu.
Pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru, odchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V neposlední řadě pak dovolatel namítá, že pokud by odvolací soud měl pravdu v požadavku na formální náležitosti odpovědi, měl o tom dovolatele v průběhu řízení poučit a neučinil-li tak, dopustil se vady řízení a jeho rozhodnutí navíc bylo pro dovolatele překvapivé. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud v otázce požadavku na formální náležitosti odpovědi ve smyslu § 10 tiskového zákona správně vyšel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1713/2007, přičemž se závěry obsaženými v tomto rozhodnutí plně souhlasí. Také nemůže ničeho vytknout odvolacímu soudu, pokud její periodikum označil za lokální a bulvárního charakteru. Závěrem pak zdůraznila, že předmětný článek nebyl o žalobci, ale o problematice výplaty kompenzačních bonusů živnostníků v době pandemie covid-19. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
6. Dovolatel svým dovoláním brojí proti ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1713/2007, podle níž institut práva na odpověď na sdělení uveřejněné v periodickém tisku, které obsahuje skutková tvrzení dotýkající se cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, předpokládá subjektivně pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi pak klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu. Znění požadované odpovědi ve smyslu tiskového zákona musí umožnit veřejnosti, jíž je určena, seznat na jaké sdělení uveřejněné v periodickém tisku a obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, tato osoba svojí odpovědí reaguje.
7. Dovolací soud se neztotožňuje s námitkou dovolatele, že je přece věcí poškozeného, zda mu bude či nebude vadit, pokud čtenářům jeho odpovědi budou chybět bližší souvislosti a okolnosti případu a odpověď tak bude v podstatě vytržená z kontextu. Je sice pravdou, že institut odpovědi je zde k ochraně osobnosti toho, do jehož osobnostní sféry bylo sdělením zasaženo. Tento zásah však spočívá v tom, že jistá množina příjemců předmětného sdělení nabyla o poškozeném informace, které poškozený pokládá za nesprávné či nepřesné a účelem odpovědi poškozeného je takový zásah eliminovat či jej zmírnit. Jinak řečeno, satisfakcí pro poškozeného zde má být narovnání informační asymetrie a uvedení věci na pravou míru v očích příjemců původního sdělení (a to co v nejkratší době od jeho publikace, viz lhůty k institutu odpovědi), nikoliv v publikaci odpovědi, která bude fakticky plně srozumitelná pouze pro poškozeného.
8. Dovolací soud se proto nedomnívá, že by předmětná právní otázka měla být posouzena odlišně od dosavadní konstantní rozhodovací praxe. A jak uvedl i dovolatel ve svém dovolání, také Ústavní soud tuto praxi ve svém rozhodování posoudil jako ústavně konformní, když v usnesení ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2773/07, konstatoval, že „obecné soudy se přidržely teleologického výkladu zákona, neboť odpověď směřuje především vůči čtenářské veřejnosti, před níž se chtěl stěžovatel očistit a nikoli vydavateli. Jak poukázal ve svém odůvodnění Nejvyšší soud, představuje identifikace článku logický požadavek vyplývající z tiskového zákona.“
9. Závěr odvolacího soudu, že znění odpovědi nesplňovalo po obsahové stránce všechny náležitosti, když z ní nebylo zřejmé, jakého článku se týká, není uveden název článku ani datum jeho vydání, je tak plně souladný s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které není důvod se odchylovat. Lze jen dodat, že podle dovolacího soudu nelze seznat původní články a čeho se týkaly ani z obsahu odpovědi.
10. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede ke stejnému výsledku (zamítnutí žaloby nebo vyhovění žalobě), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže dovolání ve vztahu k některé z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Není-li totiž řešení jedné z takových právních otázek otevřeno dovolacímu přezkumu, pak přezkum ostatních otázek nemůže výsledek dovolacího řízení nikterak ovlivnit (tj. přivodit takové rozhodnutí dovolacího soudu, jež bude pro dovolatele příznivější), a dovolání je tudíž nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, části občanskoprávní – dále „Sb. rozh. obč.“, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč.). Proto se dovolací soud dalšími právními otázkami vznesenými v dovolání již pro nadbytečnost nezabýval.
11. Pokud dovolatel namítal, že odvolací soud nesplnil svoji poučovací povinnost ohledně formálních náležitostí odpovědi podle § 10 tiskového zákona a jeho rozhodnutí bylo pro dovolatele překvapivé, jde o námitky vad řízení, k nimž může dovolací soud přihlédnout pouze v případě jinak přípustného dovolání; samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015). Způsobilým dovolacím důvodem sice může být i námitka nesprávného řešení procesní právní otázky, ovšem jen pokud ji odvolací soud skutečně řešil a provedl výklad procesní normy a dovolatel tuto otázku způsobem odpovídajícím znění § 237 o. s. ř. dovolacímu soudu předestřel. Samotný procesní postup je však podřaditelný jen pod zmíněnou vadu řízení, kterou se může dovolací soud zabývat pouze u přípustného dovolání.
12. Nad rámec uvedeného však lze dodat, že judikatura obecných soudů i Ústavního soudu jednoznačně vylučuje tzv. hmotněprávní poučení účastníka řízení, tj. poučení o tom, jaké nároky může uplatnit a jakým způsobem. Například v nálezu ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, Ústavní soud uvedl, že poučovací povinnost soudu ve smyslu § 5, resp. § 118a o. s. ř. vůči účastníkům řízení se týká pouze toho, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku (k otázce nepřípustnosti hmotněprávního poučení srov. též nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 153/94, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). Pokud by v rámci poučovací povinnosti soud poučoval účastníky o tom, na základě jakých skutkových tvrzení a při formulaci jakého žalobního petitu by bylo možné žalobě vyhovět, nejednalo by se o poučení o procesních právech a povinnostech, ale o návod soudu k vylíčení konkrétních skutkových okolností a úpravě petitu tak, aby žalobce dosáhl žádaného procesního výsledku sporu. Takto chápanou poučovací povinností by soud výrazně porušil zásadu nestrannosti a rovnosti účastníků soudního řízení a tím i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1253/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo1008/2016). Jde-li o hmotněprávní opodstatněnost nároku (v případě tiskových žalob a žalob na ochranu osobnosti posuzovanou z hlediska způsobilosti navrženého petitu odčinit či zmírnit zásah do práv žalobce) a nikoli o otázku neúplnosti, nesrozumitelnosti či neurčitosti žaloby, popřípadě nedostatečného splnění povinnosti tvrzení, není na místě poučovací povinnost soudu podle § 43, respektive § 118a o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020).
13. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
14. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení, které jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 2 500 Kč podle § 7 bodu 5 a § 9 odst. 3 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném ke dni podání vyjádření k dovolání (dále jen „vyhláška“), jednou náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky a 21% daní z přidané hodnoty ve výši 588 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem 3 388 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., místo plnění podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu