Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti Toto invest a. s., sídlem Pod Sídlištěm 293/1, Brno, zastoupené Mgr. Vladimírem Rajfem, advokátem, sídlem Špitálka 539/23e, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2024 č. j. 30 Cdo 1968/2023-451, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2023 č. j. 58 Co 12/2023-426 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. října 2022 č. j. 19 C 57/2021-385, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jednající Úřadem státu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") vede pod sp. zn. KSBR 27 INS 20629/2012 insolvenční řízení s obchodní společností PLOMA a. s. (jako insolvenční dlužnicí), vůči které měl v tomto řízení přihlášenou pohledávku (zčásti zajištěnou) právní předchůdce obchodní společnosti TRINITY BANK a. s. v celkové výši 123 299 122,69 Kč. Stěžovatelka a tento (tehdejší) insolvenční dlužník spolu dne 23. 6. 2017 uzavřely smlouvu o postoupení pohledávky, a stěžovatelka se tak poté nově stala insolvenční věřitelkou insolvenční dlužnice. Ještě před uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky stěžovatelka s dalšími třetími osobami uzavřela k financování této transakce smlouvu o zápůjčce v celkové výši 80 000 000 Kč.
3. Po vydání výtěžku zpeněžení z uvedené pohledávky se stěžovatelka žalobou po vedlejší účastnici domáhala náhrady škody ve výši 9 135 126,84 Kč rovnající se zákonným úrokům z prodlení či alternativně smluvním úrokům, které stěžovatelka musela vynaložit na splacení zápůjčky. Obvodní soud pro Prahu 2 (dál jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Shledal sice, že krajský soud se při rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení dopustil průtahů, avšak přesto nebyl v prodlení s vyplacením výtěžku stěžovatelce. Jeho vyplacení se totiž řídí insolvenčním zákonem, nikoli předpisy soukromého práva o prodlení dlužníka. Výtěžek zpeněžení byl nadto uložen na úročeném spořicím účtu a vše bylo stěžovatelce vydáno. Škoda spočívající ve ztrátě hodnoty peněz proto stěžovatelce nevznikla. Alternativně, škoda v podobě smluvních úroků ze zápůjčky není v příčinné souvislosti s průtahy krajského soudu, protože tyto úroky se stěžovatelka zavázala hradit dobrovolně, v průběhu insolvenčního řízení, kdy nemohla předpokládat, kdy konkrétně bude její pohledávka uspokojena.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky napadený rozsudek obvodního soudu potvrdil svým napadeným rozsudkem. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu a uvedl, že byť obvodní soud striktně vzato nepostupoval správně, hodnotil-li požadavky stěžovatelky na zaplacení smluvních úroků z prodlení jako alternativní nárok, přestože jej měl posoudit jako nárok samostatný, a proto měl stěžovatelku vyzvat k doplnění skutkových tvrzení, nic to nemění na věcné správnosti zamítnutí této části žaloby. Úroky ze zápůjčky se stěžovatelka zavázala dobrovolně zaplatit sama mimo insolvenční řízení a ještě předtím, než se stala insolvenční věřitelkou.
5. Dovolání stěžovatelky konečně napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud, neboť je neshledal přípustným. Insolvenční správce může vydat výtěžek zpeněžení (uhradit pohledávku zajištěného věřitele) až po právní moci usnesení o výtěžku zpeněžení (rozsudek ze dne 11. 5. 2023 sp. zn. 30 Cdo 237/2023). Teprve poté by mohlo dojít k prodlení, avšak nikoli státu, nýbrž insolvenčního správce. Městský soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, posoudil-li oba nároky na náhradu škody (ve výši úroků z prodlení a úroků ze zápůjčky) jako samostatné (odlišné jsou skutkové okolnosti i výše nároku). Další otázky se týkaly nároku, který nebyl předmětem řízení.
6. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud se v insolvenčním řízení dopustil průtahů a vydal nezákonná rozhodnutí o vydání výtěžku zpeněžení (což potvrdil také odvolací soud v insolvenčním řízení); stěžovatelka tento nesprávný úřední postup krajského soudu považuje za jeden celek. Zdůrazňuje, že ke zpeněžení majetku došlo v dražbě již v listopadu roku 2017. V červenci 2018 byl zveřejněn návrh insolvenční správkyně na vydání výtěžku zpeněžení stěžovatelce, avšak o výtěžku bylo pravomocně rozhodnuto až na podzim roku 2019. Stěžovatelka tedy dovozuje, že nebýt průtahů a pozdnějšího vyplacení pohledávky, mohla peníze zhodnotit; došlo tedy ke vzniku škody ve výši zákonného úroku z prodlení, "alternativně v zaplaceném smluvním úroku ze zápůjčky". Obecná právní úprava o úrocích se má použít analogicky. 27neurčitá či nedostatečná, měl jí vyzvat k doplnění či upřesnění. Nic nenasvědčovalo tomu, že obvodní soud o nároku nebude rozhodovat. Jeho rozhodnutí je proto překvapivé. Obecné soudy nadto požadavky stěžovatelky nepochopily, protože obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku pojednává o smluvních úrocích z prodlení, přestože nešlo úroky z prodlení, nýbrž ("komerční") úroky ze zápůjčky. Městský soud se pak snažil pochybení obvodního soudu napravit, avšak vyjadřoval se k části věci, která nebyla předmětem řízení.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou jako účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Stěžovatelka v nynějším návrhu brojí proti zamítnutí své žaloby na zaplacení náhrady škody způsobené průtahy soudu v insolvenčním řízení, ve kterém vystupovala jako věřitelka insolvenční dlužnice. Obecné soudy v napadených rozhodnutích v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxi hodnotily u žalobních požadavků předpoklady náhrady újmy při výkonu veřejné moci a shledaly, že stěžovatelce nemohla vzniknout škoda rovnající se výši úroků z prodlení, protože insolvenční soud, respektive insolvenční správkyně nemohly být s vyplacením výtěžku zpeněžení v prodlení s ohledem na povahu insolvenčního řízení.
Tento závěr Ústavní soud považuje za srozumitelně a logicky odůvodněný a také odpovídající pojetí insolvenčního řízení v judikatuře Ústavního soudu. To Ústavní soud chápe jako specifické řízení, jehož smyslem je vyřešení faktického stavu dlužníka, kdy jeho pasiva převyšují aktiva, v jehož důsledku není dlužník objektivně schopen dostát veškerým svým povinnostem vůči věřitelům. Konkrétní výsledek insolvenčního řízení je ovlivněn řadou právních i ekonomických faktorů, a ochrana majetkových práv věřitelů je proto do jisté míry zprostředkovaná a (oprávněně) omezená právě těmito rozličnými faktory [srov. body 60 a násl. nálezu ze dne 7.
11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 33/15
(N 201/87 SbNU 269, č. 422/2017 Sb.) či bod 23 nálezu ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 37/23
].
11. Z hlediska nyní řečeného proto obstojí (rozhodný) argument o okamžiku vzniku práva věřitele na vyplacení výtěžku zpeněžení (vyplacení pohledávky věřitele) až po právní moci usnesení insolvenčního soudu o vydání výtěžku zpeněžení, protože z povahy věci nemůže být předem známo, v jaké konkrétní výši a kdy budou uspokojeny pohledávky přihlášených věřitelů. Ostatně stěžovatelka sama nedává vůči tomuto logicky odůvodněnému závěru žádnou relevantní výkladovou alternativu. Analogické uplatnění předpisů soukromého práva o prodlení dlužníka zde přitom v úvahu nepřipadá, protože stát či veřejná moc, jako zprostředkovatel a určitý "řešitel" konfliktu zájmů věřitelů a omezených možností dlužníka, není ve stejném postavení jako "typický" dlužník z hlediska soukromého práva. Uplatněním závěrů, kterých se stěžovatelka dovolává, by rovněž došlo k ohrožení samé ekonomické podstaty insolvenčního řízení.
12. Obecné soudy se z ústavněprávního hlediska rovněž obhajitelným způsobem vypořádaly s požadavkem stěžovatelky na zaplacení částky rovnající se výši úroků ze zápůjčky. Podle obvodního soudu i městského soudu stěžovatelka smlouvu o zápůjčce, z níž dovozovala svou škodu, uzavřela mimo insolvenční řízení a na svou odpovědnost a nemohla nijak počítat s tím, kdy dojde k vyplacení pohledávky. Proto zde chybí příčinná souvislost mezi průtahy insolvenčního soudu a tvrzenou škodou. I tento závěr odpovídá povaze insolvenčního řízení a není zde žádný relevantní důvod, proč by měla veřejná moc v této souvislosti nést podnikatelské riziko, které stěžovatelka dobrovolně podstoupila. Pro Ústavní soud je rozhodné, že z napadených rozhodnutí jasně vyplývají racionální a věcné důvody, proč tento žalobní požadavek stěžovatelky nemůže být důvodný.
13. Je přitom lhostejné, zda obecné soudy hodnotily tento požadavek jako samostatný nárok či jako alternativní určení výše nároku, čehož se dovolává stěžovatelka. Klíčové je, že stěžovatelka měla v řízení, které Ústavní soud posuzuje jako celek, možnost skutkově a právně argumentovat k podstatným okolnostem věci, a že se všemi rozhodnými aspekty se obecné soudy již vypořádaly. S ohledem na shora uvedené zde přitom neexistuje myslitelná varianta, kdy by stěžovatelka byla se svým žalobním požadavkem úspěšná, a proto není důvod se touto problematikou podrobněji zabývat.
14. Stěžovatelka sice namítá, že napadený rozsudek obvodního soudu byl "překvapivý", avšak pro Ústavní soud je zde klíčové právě to, že se těmto okolnostem k námitkám stěžovatelky věnoval již městský soud v odvolacím řízení a též Nejvyšší soud v řízení dovolacím. Stěžovatelce tedy nebyl nijak upřen prostor k právní a skutkové argumentaci, což je nezbytným předpokladem a podstatou typových kvalifikovaných vad označovaných v judikatuře Ústavního soudu jako tzv. překvapivá rozhodnutí [srov. bod 42 nálezu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15
(N 64/81 SbNU 99), body 30 a 31 nálezu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17
(N 148/86 SbNU 485) či bod 17 nálezu ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 3182/23
].
15. Rozhodné není dále ani to, jak obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku označil úrok požadovaný stěžovatelkou, protože podstatu jejího žalobního nároku vystihl a věcně se s ní vypořádal. Je třeba konečně poukázat též na to, že obvodní soud v samostatném řízení rozsudkem ze dne 14. 4. 2022 č. j. 19 C 138/2021-86 pravomocně přiznal stěžovatelce právo na náhradu nemajetkové újmy za průtahy krajského soudu v insolvenčním řízení, které namítá v nynější věci. Uvedené rozhodnutí však není předmětem nynější ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v napadených rozhodnutích žádná kvalifikovaná pochybení neshledal.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu