II.ÚS 275/98

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

II.ÚS 275/98 ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.Š., zastoupeného Mgr. M.R., proti rozsudku Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 26. 1. 1998, sp. zn. 13 T 146/97, mimo ústní jednání, takto: Návrh se odmítá.

Stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 26. 1. 1998, sp. zn. 13 T 146/97.

Ústavní soud přezkoumal splnění podmínek pro projednání ústavní stížností a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní stížnost totiž směřuje proti rozsudku 1. instance, konkrétně Okresního soudu pro Prahu-západ. Ústavní stížnost však musí podle § 72 odst. 2 ve spojení s § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., směřovat proti pravomocnému rozhodnutí o posledním opravném procesním prostředku, který stěžovateli zákon poskytuje. Ústavní soud není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, v každém případě je však vázán jejím petitem (nálezy I. ÚS 89/94 a Pl. ÚS 16/93 ) a ve své rozhodovací praxi stojí na stanovisku, že může rozhodovat jen o zásahu, který navrhovatel v petitu své ústavní stížnosti výslovně označí. Popř. ruší-li Ústavní soud rozhodnutí přezkumné instance a rozhodnutí prvostupňové instance, které je založeno na stejných vadách, může z důvodu procesní ekonomie zrušit i rozhodnutí nižší instance, nikoli však opačně.

V daném případě se jedná o usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1998, č. j. 13 To 125/98-378, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu-západ ze dne 26. 1. 1998, sp. zn. 13 T 146/97. To však stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti nenapadá a jako orgán, proti kterému ve smyslu ustanovení § 77 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost směřuje, označil pouze Okresní soud pro Prahu-západ.

Ústavní stížnost s ohledem na svou subsidiaritu musí v každém případě směřovat proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje (§ 72 odst. 2 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). II. ÚS 275/98

Rozhodnutí Ústavního soudu rušící v případě úspěchu stížnosti jen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu-západ, jak by k tomu byl vázán petitem ústavní stížnosti, by v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze by zůstalo nedotčeno, což by bylo i v rozporu s principem právní jistoty.

Ústavní soud je sice vázán podle § 63 zákona o Ústavním soudu rovněž přiměřeným použitím ustanovení o. s. ř. V daném případě však nebylo použití § 5 o. s. ř. o poučovací povinnosti možné, neboť by již nešlo o poučení o procesních právech a povinnostech, jako v případě běžné výzvy k odstranění vad, nýbrž o poučení o tom, vůči kterému rozhodnutí má stížnost směřovat a které rozhodnutí způsobilo zásah do základního práva. V takovém případě by již Ústavní soud přestal plnit roli nezávislého a nestranného orgánu a vystupoval by před vlastním posouzením věci na straně stěžovatele. Rovněž tak by tento postup odporoval výslovnému požadavku zastoupení advokátem.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl jako nepřípustnou, aniž se jí mohl zabývat z hlediska vlastního obsahu.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. srpna 1999 Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu