Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele: Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2015, č.j. 41 C 268/2013-34, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, č.j. 15 Co 135/2016-67, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, č.j. 28 Cdo 158/2017-86, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Františka Jampílka a Jitky Jampílkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Žaloba byla založena na tvrzení, že na blíže specifikovaném pozemku žalobců se nachází budova ve vlastnictví stěžovatele, který si pozemek také oplotil, neplatí však za jeho užívání žádnou úhradu a na úkor žalobců se tak bezdůvodně obohacuje. Předvolání k prvnímu jednání bylo stěžovateli doručeno do vlastních rukou a byl poučen o možnosti vydání rozsudku pro zmeškání. Stěžovatel se bez omluvy nedostavil a dle § 101 odst. 3 o.s.ř. bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. K návrhu právního zástupce žalobců soud s odkazem na § 153b odst. 1 o.s.ř. vydal rozsudek pro zmeškání a žalobě zcela vyhověl.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, č.j. 15 Co 135/2016-67, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 712 Kč.
4. Dle odvolacího soudu si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad a vzhledem k tomu, že veškeré podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání byly splněny, tak nepochybil, jestliže tímto způsobem rozhodl. Za situace, kdy z tvrzení o skutkových okolnostech obsažených v žalobě vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po právní stránce, považoval odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně za zcela věcně správné a proto jej podle § 219 o.s.ř. potvrdil.
5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, č.j. 28 Cdo 158/2017-86, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
6. Nejvyšší soud zdůraznil, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných procesních společníků, je z hlediska § 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013) třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům samostatně, bez ohledu na to, zda součet jejich nároků převyšuje částku 50 000 Kč. Protože soud prvního stupně nezavázal stěžovatele k uhrazení plnění žalobcům coby věřitelům oprávněným společně a nerozdílně, přičemž z petitu žaloby ani z výroku rozsudku se nepodává, v jakém poměru má být předmětné dělitelné plnění jednotlivým žalobcům zaplaceno, a není zde ani jiného důvodu pro stanovení neidentických podílů, může každý z věřitelů požadovat jen svůj (rovný) díl pohledávky (tj. 27 500 Kč s příslušenstvím). Jelikož dílčí pohledávka ani jednoho ze žalobců v posuzovaném sporu, jenž nepochybně nevyplývá ze spotřebitelské smlouvy či pracovněprávního vztahu a nespadá do kategorie věcí uvedených v § 120 odst. 2 o.s.ř., nepřesahovala zmíněný bagatelní limit a vzhledem k tomu, že ani nákladovými výroky (proti nimž ostatně stěžovatel žádnou argumentaci neuplatnil) nebylo rozhodováno o částkách překračujících 50 000 Kč, Nejvyšší soud s odkazem na § 243c odst. 1, věta první, o.s.ř. dovolání stěžovatele odmítl.
11. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal z hlediska námitek uplatněných stěžovatelem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně návrhem zjevně neopodstatněným a částečně návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
12. Přesvědčení stěžovatele o pochybení Nejvyššího soudu Ústavní soud nesdílí. Smyslem omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) je především nastavení hranice relativní závažnosti zásahu do práv účastníků řízení ve vazbě na specifika dovolání jako mimořádného opravného prostředku. K zjevnému excesu, který by představoval zásah do základních práv a svobod stěžovatele, při aplikaci předmětného ustanovení dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení vysvětlil, jaké důvody jej k jeho rozhodnutí vedly, a to i s odkazem na relevantní judikaturu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2304/2013, sp. zn. 28 Cdo 3939/2013 a sp. zn. 28 Cdo 1331/2014). Posouzení dovolání se opírá o citované zákonné ustanovení a odpovídá judikatorní praxi Nejvyššího soudu. Přestože stěžovatel s rozhodnutím Nejvyššího soudu nesouhlasí, Ústavní soud ho nepovažuje za svévolné, ani v něm nespatřuje projev přepjatého formalismu. Z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, je právní názor o nepřípustnosti dovolání odůvodněn dostatečně a lze jej vnímat jako ústavně konformní. Přesvědčivou argumentaci svědčící pro nezbytnost kasace rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí a jeho další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší.
13. Pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že podmínky pro podání dovolání nebyly splněny a že Nejvyšší soud postupoval při odmítnutí dovolání správně, má stěžovatel za to, že šlo o odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu a tudíž má možnost se ústavní stížností bránit i proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu.
14. Dle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Dovolání stěžovatele však nebylo Nejvyšším soudem odmítnuto na základě uvážení soudu, ale bylo posouzeno jako nepřípustné ex lege. Jelikož dovolání stěžovatele bylo nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), neměl Nejvyšší soud při rozhodování o mimořádném opravném prostředku pro uvážení prostor a citované ustanovení zákona o Ústavním soudu se zde neužije.
15. Stěžovatelem podané dovolání tedy nelze pokládat za "vyčerpání" posledního procesního prostředku k ochraně základních práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jelikož lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet již dnem, kdy byl stěžovateli doručen rozsudek Městského soudu v Praze (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a v mezidobí již uplynula, je třeba ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a rozsudku Městského soudu v Praze, posoudit jako návrh opožděný (obdobně viz např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 4261/16
ze dne 19. 1. 2017, usnesení
sp. zn. III. ÚS 834/16
ze dne 29. 8. 2017 nebo usnesení
sp. zn. II. ÚS 2722/17
ze dne 19. 9. 2017; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
16. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu