Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů E. M. (dříve D.) a V. M., právně zastoupených JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2023 č. j. 30 Cdo 893/2023-283 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2022 č. j. 17 Co 303/2022-243, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé se jako žalobci v souvislosti se svým nezákonným trestním stíháním vedeným u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 2/2011 domáhali po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné zadržení pro každého z nich ve výši 3 000 Kč, náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním pro každého ve výši 3 521 554 Kč a omluvy za nezákonně vedené trestní stíhání, náhrady nákladů obhajoby celkem 607 586,10 Kč a hotových výdajů celkem 14 400 Kč, náhrady ušlého zisku (se zohledněním inflace) z činnosti družstva A za roky 2009 až 2020 celkem ve výši 1 698 215 Kč. Druhý stěžovatel se dále domáhal náhrady ušlého zisku ze zaměstnání u společnosti B za dobu trestního stíhání ve výši 1 910 562 Kč. Dále každý ze stěžovatelů požadoval náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky uvedeného trestního řízení ve výši 160 000 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 7. 2022 č. j. 28 C 40/2021-220 zastavil řízení co do částky 204 250 Kč (výrok I), rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit oběma stěžovatelům částku ve výši 306 132 Kč s 8,25% zákonným úrokem z prodlení ročně od 1. 2. 2021 do zaplacení (výrok II), dále že je povinna zaplatit 8,25% zákonný úrok z prodlení ročně od 1. 2. 2021 do zaplacení z částky 204 250 Kč (výrok III), zamítl žalobu s návrhem, aby vedlejší účastnice byla povinna na svém webu zveřejnit omluvu stěžovatelům ve znění uvedeném v rozsudku (výrok IV), zamítl žalobu s návrhem, aby vedlejší účastnice byla povinna zaplatit stěžovatelům částku 11 089 489,10 Kč s příslušenstvím (výrok V), a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 1 095 Kč (výrok VI).
4. Ve vztahu k námitkám uvedeným v ústavní stížnosti (viz bod 9. až 12. tohoto usnesení) pokládá Ústavní soud za dostatečné uvést pouze relevantní část odůvodnění citovaného rozsudku. Jedním z nároků, kterým se soud prvního stupně zabýval, je nárok na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky trestního řízení a z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání. V obou případech vedlejší účastnice vznesla námitku promlčení. Soud odkázal na § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OdpŠk"), který stanoví speciální promlčecí lhůtu v případě, že nemajetková újma byla způsobena nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, která neskončí dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Vzhledem k tomu, že předmětné trestní řízení skončilo na základě pravomocného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (usnesení ze dne 4. 2. 2020), přičemž ke stavění promlčecí doby došlo na základě předběžně uplatněného nároku u vedlejší účastnice po dobu od 30. 7. 2020 do 19. 7. 2021, resp. nejdéle po dobu šesti měsíců v souladu s ustanovením § 35 odst. 1 cit. zákona, měla být žaloba k soudu podána nejpozději dne 4. 2. 2021. Jelikož však stěžovatelé svou žalobu podali k soudu až dne 22. 2. 2021, dovodil soud prvního stupně, že je jejich nárok na nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení promlčen.
5. Pro počátek běhu šestiměsíční promlčecí lhůty podle citovaného ustanovení, je pak v případech, kdy je poškozený zproštěn obžaloby, rozhodným okamžikem právní moc osvobozujícího rozsudku. Není-li proti tomuto rozsudku přípustné odvolání, nastává již vyhlášením tohoto rozsudku a pozdější doručení písemného vyhotovení zprošťujícího rozsudku proto nemá z hlediska promlčecí lhůty žádné účinky. Soud prvního stupně odkázal též na příslušnou judikaturu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 6.
2012 sp. zn. 31 Cdo 619/2011, ze dne 27. 12. 2012 sp. zn. 30 Cdo 962/2012, ze dne 28. 2. 2019 sp. zn. 30 Cdo 4272/2017 či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2019 sp. zn. II ÚS 606/17). Pokud tedy v případě stěžovatelů byla jejich právní zástupkyně osobně přítomna veřejnému zasedání dne 4. 2. 2020 u Vrchního soudu v Praze, při kterém bylo vyhlášeno usnesení, kterým byla zamítnuta stížnost státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně, tedy stěžovatelé byli pravomocně zproštěni obžaloby v souvislosti s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 7.
3. 2019, a toto rozhodnutí bylo předsedou senátu odůvodněno, byla jim již od tohoto data, neboť byli právně zastoupeni, známa nejen samotná skutečnost, že v důsledku trestního řízení jim vznikla (tvrzená) újma a že došlo k jejich pravomocnému zproštění obžaloby, ale též poměrně přesné důvody, které ke zproštění obžaloby vedly. Stěžovatelům proto již v této době nic nebránilo v uplatnění jejich nároku na nemajetkovou újmu z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání a svou žalobu mohli podat podstatně dříve.
I v tomto případě byl k datu 5. 2. 2021 tento nárok žalobců již promlčen a ve vztahu k požadovanému reulátrnímu i morálnímu (omluva) odškodnění je proto nedůvodný.
6. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV, v části výroku V co do částky 10 773 635 Kč s příslušenstvím a ve výroku VI potvrdil (výrok I), a rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že u obou shora uvedených nároků šestiměsíční promlčecí doba počala běžet dnem 5. 2. 2020, následně došlo ke stavění jejího běhu na základě § 35 odst. 1 OdpŠk po dobu šesti měsíců ode dne předběžného uplatnění nároku u vedlejší účastnice dne 30. 7. 2021, poté běh promlčecí doby pokračoval a skončil uplynutím dne 4. 2. 2021. Odvolací soud dále dovodil, že není žádného důvodu v daném případě považovat vznesenou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy. Vedlejší účastnice sice nerozhodla o předběžně uplatněném nároku stěžovatelů do šesti měsíců a nenahradila jim škodu v této lhůtě, jak jí ukládá § 15 odst. 1 OdpŠk, to však nebránilo stěžovatelům v uplatnění jejich nároku u soudu. Odvolací soud navíc v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že vedlejší účastnice sice vznesla námitku promlčení nároků na náhradu nemajetkové újmy, nicméně zároveň jim v průběhu soudního řízení náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a za nepřiměřenou délku řízení v rozsahu, v němž tyto nároky sama shledala důvodnými, vyplatila.
7. Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění usnesení uvedl, že otázka počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty ohledně uplatnění újmy za nezákonné trestní stíhání přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Odvolací soud dovodil, že v projednávané věci počala běžet promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 věta první OdpŠk ode dne následujícího po dni vyhlášení usnesení Vrchního soudu v Praze (dne 4. 2. 2020), jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti zprošťujícímu rozsudku, proti němuž není přípustný řádný opravný prostředek. Na uvedeném ničeho nemění, že stěžovatelé jako obvinění nebyli přítomni vyhlášení zprošťujícího rozhodnutí, byl-li vyhlášení rozhodnutí přítomen jejich obhájce.
8. Judikatura Nejvyššího soudu přijatá k výkladu počátku běhu promlčecích lhůt ve smyslu OdpŠk byla sjednocena (nejen) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněným pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož subjektivní promlčecí lhůta ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním počíná plynout dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku. Byla-li trestně stíhaná osoba zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci.
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Z § 32 odst. 1 OdpŠk, vyplývá, že nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. V případě nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním řízením je třeba počátek subjektivní šestiměsíční promlčecí doby podle § 32 odst. 3 OdpŠk posuzovat v souladu s § 32 odst. 1 věta druhá OdpŠk. V daném případě bylo oním zrušovacím rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020, kterým bylo definitivně rozhodnuto o zproštění obžaloby stěžovatelů. Stěžovatelé se nemohou ztotožnit s právním hodnocením tak, jak ho provedl odvolací soud, který se v podstatě ztotožnil se soudem prvního stupně. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není přesvědčivé a nevypořádává se s argumenty stěžovatelů.
10. Judikatura podle přesvědčení stěžovatelů v těchto případech hovoří o skutečnosti, že promlčecí lhůta počne běžet od vyhlášení rozhodnutí v přítomnosti účastníka. Soud totiž při vyhlášení rozhodnutí svůj závěr stručně odůvodní a účastník tak má možnost se uceleně seznámit s názorem soudu a uvědomit si tak důsledky, které pro něho v této souvislosti plynou. Pokud není osobně přítomen, má tuto možnost v ucelené podobě až v době doručení písemného vyhotovení. Stěžovatelé nebyli prokazatelně přítomni v České republice (mají razítka v pasu) a mohli se s rozhodnutím seznámit až okamžikem doručení písemného vyhotovení.
11. Stěžovatelé s vědomím skutečnosti, že také Nejvyšší soud, rozhodující o dovolání, je vázán čl. 4 a čl. 95 Ústavy, zavazujícími soudní moc k ochraně základních práv a svobod, považují za vadné také napadené usnesení dovolacího soudu, kterým bylo jejich dovolání odmítnuto jako nepřípustné, a ve kterém dovolací soud (nad rámec odůvodnění) vyslovil prakticky bezvýhradný souhlas se závěry odvolacího soudu. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že dovolací soud měl v prvé řadě povinnost posoudit napadený rozsudek optikou ústavního práva, přičemž toto posouzení mělo jednoznačně vést ke zrušení napadeného rozsudku. Tomuto dovolací soud ani v nejmenším nedostál a zcela tak rezignoval na ochranu základních ústavních práv stěžovatelů.
12. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě
13. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů čl. 91 odst. 1 Ústavy a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti Ústavní soud především uvádí, že argumentace stěžovatelů neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, byť stěžovatelé své námitky zastřešují odkazem na dílčí ustanovení Listiny. Jelikož však podstata ústavní stížnosti spočívá v pouhém nesouhlasu stěžovatelů se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy, považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že není a ani nemůže vystupovat jako další instance v obecném soudnictví, a tedy nemůže přezkoumávat rozhodnutí soudů prizmatem podústavního práva, neboť mu nenáleží pravomoc podrobit napadená rozhodnutí přezkumu běžné zákonnosti tak, jak činí soudy rozhodující o opravných prostředcích. Interpretace a aplikace podústavního práva je tedy plně na obecných soudech, přičemž polemikou s právními závěry v jejich rozhodnutích se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k němuž však v nynějším případě nedošlo.
15. Právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním spadá pod základní právo každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny.
16. Ústavní soud se již v minulosti zabýval rozhodováním obecných soudů o nárocích podle OdpŠk a opakovaně potvrdil, že respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [viz např. nález ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (N 86/69 SbNU 373)]. V každém případě je však třeba dbát na to, aby výkladem a použitím zákonné úpravy fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva [viz např. nález ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413)].
17. K institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně. Je tedy nutné nalézt spravedlivou rovnováhu mezi ochranou práv poškozeného a ochranou právní jistoty (srov. uvedený nález sp. zn. I. ÚS 3391/15 ).
18. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Výklad tohoto zákonného ustanovení považuje Ústavní soud obecně za otázku výkladu podústavního práva, která mu zásadně nepřísluší (viz např. usnesení ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 159/22 ).
19. Byť je šestiměsíční lhůta ve srovnání s jinými promlčecími lhůtami poměrně krátká, Ústavní soud v obecné rovině neshledal neústavním výklad obecných soudů, podle kterého se za počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání považuje den nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku (viz nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16 ). Na poškozené jsou tím kladeny zvýšené nároky na aktivní přístup, a to jak z hlediska určení počátku subjektivní promlčecí lhůty, tak i z hlediska rychlosti uplatnění nároku.
20. Vznesení námitky promlčení přitom zásadně neodporuje ani dobrým mravům. Mohou však nastat situace, kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezpůsobil a vůči němuž by zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně přísným postihem [viz např. nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367)]. Přísněji je třeba případný rozpor s dobrými mravy hodnotit v případech, v nichž námitku promlčení vznesl stát. Vždy je však třeba vycházet z konkrétních skutkových okolností (viz cit. nález sp. zn. I. ÚS 3391/15 ). Obecné soudy však v posuzovaném případu rozpor s dobrými mravy neshledaly.
21. Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí. Obvodní i městský soud totiž podle názoru Ústavního soudu při svém rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily, právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině (zejména s ohledem na čl. 36 odst. 3 Listiny), přičemž dostatečně vyložily, proč stěžovatelům uplatněným nárokům nevyhověly. Ústavní soud tyto závěry obecných soudů nepovažuje za výsledek svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu, což by teprve v daném případě mohlo založit důvod pro jeho kasační zásah. Naopak, obecné soudy byly v hodnocení výše uvedených otázek konzistentní a jejich závěry se nevymykají ustálené soudní praxi. Na jejich postupu a rozhodnutí tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
22. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu rovněž k zásahu do práv stěžovatelů nedošlo, neboť zcela v souladu s občanským soudním řádem posoudil přípustnost jejich dovolání, přičemž z hlediska § 237 o. s. ř. jeho přípustnost neshledal. Svůj závěr řádně odůvodnil s odkazem na ustálenou judikaturu tohoto soudu v otázce promlčení nároku na nemajetkovou újmu, když shledal, že závěry nižších soudů jsou s ní v souladu.
23. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu