Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Gregůrka, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, sídlem Rašínova 68/3, Zlín, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2023, č. j. KSBR 27 INS 11169/2016-B-54, spojené s návrhem na zrušení části § 413 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 5. 2019 a přechodného ustanovení (První část, Čl. II) zákona č. 31/2019 Sb. (oddlužovací novely), za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval přezkumem rozhodnutí, jímž bere insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení podle § 413 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 5. 2019, tj. před účinností tzv. oddlužovací novely.
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") vzal stěžovaným rozhodnutím vydaným podle § 413 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 5. 2019, na vědomí splnění oddlužení L. Novákové (dále jen "dlužnice") (výrok I.). Krajský soud dále určil insolvenčnímu správci náhradu a odměnu hotových výdajů (výrok II.), přičemž jej zprostil funkce (výrok III.) a uložil mu povinnost vrátit dlužnici přeplatek na splátkách ve výši 1 566 517,53 Kč (výrok IV.)
4. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem o splnění oddlužení a brojí proti němu ústavní stížností, v níž namítá porušení svých základních práv zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina"), čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Upřesňuje, že výroky II. až IV. napadl odvoláním (pozn. Ústavního soudu: stěžovatelovo odvolání původně směřovalo proti usnesení jako celku; následně je stěžovatel vzal ve vztahu k výroku I. zpět, vědom si poučení krajského soudu a dikce § 413 insolvenčního zákona, podle nějž je odvolání proti rozhodnutí, jímž bere insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení, nepřípustné; řízení o odvolání doposud probíhá u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 VSOL 481/2023, přičemž podáním ze dne 19. 10. 2023 stěžovatel navrhl jeho přerušení do doby rozhodnutí o nyní posuzované ústavní stížnosti).
6. Stěžovatel zdůrazňuje, že dlužnice v nyní posuzovaném případě nesplnila zákonem stanovené podmínky oddlužení (tj. splacení alespoň 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů - srov. § 395 insolvenčního zákona a contrario), neboť nezajištění věřitelé přihlášení do insolvenčního řízení byli uspokojeni pouze do výše 20,8596 % svých přihlášených pohledávek. Současně rozporuje, že by insolvenční správce požádal krajský soud, aby vzal splnění oddlužení na vědomí, jak se uvádí v odůvodnění stěžovaného usnesení. Upozorňuje, že insolvenční správce ve zprávě o splnění oddlužení předložené krajskému soudu dne 10. 8. 2023 naopak zdůraznil, že oddlužení nebylo splněno, přičemž odkázal na své předchozí návrhy požadující zrušení schváleného oddlužení a prohlášení konkurzu na majetek stěžovatelky. Stěžovatel proto považuje napadené rozhodnutí za předčasné, neboť krajský soud doposud o tomto návrhu insolvenčního správce, který stěžovatel coby věřitel a zástupce věřitelů podpořil, nerozhodl.
7. Stěžovatel se současně domáhá zrušení části § 413 insolvenčního zákona (ve znění před účinností oddlužovací novely, zákona č. 31/2019 Sb.), konkrétně věty první části věty před středníkem ve slovech "proti němuž není odvolání přípustné", jakož i zrušení přechodného ustanovení oddlužovací novely (První část, Čl. II), které stanoví následující: "V insolvenčních řízeních, která byla zahájena a v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se postupuje podle zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona." Stěžovatel poukazuje na změnu právní úpravy, která umožňuje u insolvenčních řízení zahájených od 1. 6. 2019 napadnout odvoláním rovněž rozhodnutí, jímž bere insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení. Má za to, že právní úprava vytváří dvě kategorie věřitelů, z nichž první - do níž patří rovněž stěžovatel - je nedůvodně znevýhodněna.
8. Stěžovatel závěrem rozporuje rovněž uložení povinnosti insolvenčnímu správci vrátit dlužnici přeplatek na splátkách. Příslušný výrok (IV.) považuje za akcesorický k výroku (I.) napadenému ústavní stížností. Má za to, že "za situace, kdy dlužnice nezajištěným věřitelům nezaplatila alespoň 30 % jejich přihlášených pohledávek, je takovéto rozhodnutí [...] neuctivé."
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím, jímž vzal krajský soud v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSBR 27 INS 11169/2016 na vědomí splnění oddlužení podle § 413 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 5. 2019).
11. Ústavní soud se povahou tohoto rozhodnutí zabýval již dříve. V usnesení sp. zn. Pl. ÚS 40/13 ze dne 5. 11. 2013 ( všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) uvedl (bod 7), že "ustanovení § 413 insolvenčního zákona má deklaratorní charakter; soud konstatuje splnění procesu realizace oddlužení a současně ukončuje činnost insolvenčního správce a vypořádává jeho odměnu a náklady. Rozhodnutím o splnění oddlužení však ještě nedochází k osvobození dlužníka od povinnosti hradit zbytek pohledávek, které nebyly uhrazeny v rámci oddlužení. K tomu dochází výrokem podle § 414 insolvenčního zákona." V daném případě Ústavní soud posuzoval k návrhu Vrchního soudu v Praze ústavnost § 413 insolvenčního zákona, a to v části, proti níž nyní brojí rovněž stěžovatel, tedy ve vztahu k první části věty před středníkem ve slovech "proti němuž není odvolání přípustné", přičemž dospěl k závěru, že zachováním současného právního stavu nedochází k poškození věřitelů, neboť jim zůstává zachováno právo zpeněžit majetek dlužníka a domáhat se uspokojení pohledávek z výtěžku tohoto zpeněžení (srov. bod 8 cit. usnesení).
12. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě podstatné, že vydáním rozhodnutí, kterým soud vezme na vědomí splnění oddlužení, ještě nedochází k osvobození dlužníka od povinnosti hradit zbytek pohledávek, které nebyly uhrazeny v rámci provedeného oddlužení. Jde zatím o pouhou deklaraci, že proběhl schválený způsob oddlužení. O tom, jestli bude dlužník osvobozen od zbytku svých dluhů, se rozhoduje samostatným rozhodnutím až poté, co je skončeno provádění oddlužení a soud vezme na vědomí jeho splnění.
13. Tento závěr potvrzuje rovněž komentářová literatura, která právě ze shora uvedených důvodů uvádí, že "při vydávání rozhodnutí o tom, zda má být vzato na vědomí splnění oddlužení, se ještě soud v zásadě nemusí zabývat tím, jsou-li splněny podmínky pro oddlužení v užším slova smyslu, mimo jiné tak nemusí zohlednit skutečnost, že se například nezajištěným věřitelům ze splněného oddlužení nedostalo zákonem vyžadovaných minimálně 30 % (resp. 50 %) hodnoty jejich pohledávek" (srov. Hásová, J., Moravec, T. a kol. Insolvenční zákon. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 1624). Dokud tedy insolvenční soud nevydá rozhodnutí o osvobození, povinnost dlužníka hradit dosud neuhrazené splatné dluhy trvá i po skončení insolvenčního řízení a dlužník se tak vystavuje riziku případného vymáhání těchto dluhů ze strany věřitelů. Základní podmínkou pro vydání rozhodnutí, kterým soud dlužníka osvobodí od placení zbytku dluhů, je přitom řádné a včasné splnění všech povinností podle schváleného způsobu oddlužení (srov. tamtéž, s. 1632).
14. Ze shora uvedeného tudíž vyplývá, že nedošlo-li v nyní posuzovaném insolvenčním řízení k vydání rozhodnutí o osvobození od povinnosti dlužnice hradit zbytek pohledávek, nenastal ani reálný či trvající zásah do základních práv (zejména vlastnického práva) stěžovatele, přičemž pouhá pravděpodobnost porušení základního práva v budoucnu není důvodem k zásahu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud totiž ctí princip subsidiarity a vstupuje do ochrany základních práv nikoli v případě jejich potenciálního ohrožení, ale až v případě reálného zásahu do příslušného práva [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2776/16 ze dne 11. 4. 2017], který ovšem v nyní posuzovaném případě ze shora vyložených důvodů nenastal.
15. Namítá-li dále stěžovatel, že krajský soud vzal splnění oddlužení na vědomí předčasně, neboť doposud nerozhodl o předchozím návrhu insolvenčního správce na zrušení schváleného oddlužení a nařízení konkurzu na majetek dlužnice, k němuž se připojil rovněž stěžovatel coby věřitel, přehlíží, že § 418 odst. 7 insolvenčního zákona výslovně uvádí, že schválené oddlužení je možné zrušit, pouze dokud nevezme insolvenční soud usnesením na vědomí splnění oddlužení podle § 413. Z citovaného ustanovení tudíž vyplývá, že insolvenční soud může vzít splnění oddlužení na vědomí i poté, co jsou dány důvody pro zrušení schváleného oddlužení, které - kromě důvodu uvedeného v § 418 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona - posuzuje insolvenční soud ex offo. Řečeno ještě jinak, insolvenční soud může vzít splnění oddlužení na vědomí i poté, co insolvenční správce či věřitel podal návrh na zrušení oddlužení. Práva věřitelů tím nejsou dotčena, a to z (obdobných) důvodů uvedených již výše. Vzetí na vědomí splnění oddlužení totiž nebrání, aby z důvodů, pro které mohl insolvenční soud zrušit schválené oddlužení, odepřel vydání usnesení o osvobození od placení neuhrazených dluhů, v případě, že toto rozhodnutí nespojil s rozhodnutím o splnění oddlužení podle § 413, což se v nyní posuzovaném případě nestalo.
16. Z judikatury Nejvyššího soudu se v tomto ohledu podává, že "to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek § 418 insolvenčního zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo" (srov. usnesení sp. zn. 29 NSČR 97/2015 ze dne 27. 9. 2017). Insolvenční soud tudíž může důvody, které by eventuálně vedly ke zrušení schválení oddlužení, zohlednit v navazujícím rozhodnutí o osvobození od placení neuhrazených dluhů.
17. Brojí-li konečně stěžovatel rovněž proti výroku IV. stěžovaného rozhodnutí, jeho námitky jsou z důvodu probíhajícího odvolacího řízení předčasné.
18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
19. Návrh na zrušení právního předpisu či jeho jednotlivých ustanovení podaný dle § 74 zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností má akcesorický charakter, a sdílí tedy osud ústavní stížnosti. Spolu s ústavní stížností je tak třeba podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout i návrh s ní spojený.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. listopadu 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu