Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
II. ÚS 277/02
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. N., zastoupené JUDr. et MUDr. M. K., PhD., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 9 Cmo 597/2001 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 49 Cm 313/96, takto:
Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje.
Stěžovatelka ústavní stížností ze dne 6. 5. 2002 napadá v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým byl také napadený rozsudek Městského soudu v Praze změněn tak, že žalovaná Česká pojišťovna a. s. je povinna zaplatit stěžovatelce 49 000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 27. 9. 1996 do zaplacení, ve zbývající části byl rozsudek potvrzen a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatelka je toho názoru, že rozhodnutím obou soudů byla porušena její ústavně zaručená práva na soudní ochranu daná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a proto navrhuje, aby Ústavní soud ČR nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozsudky obou obecných soudů.
Ústavní soud ČR konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení § 72 odst. 1, 2, 4 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků u ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci a nemůže do jejich činnosti zasahovat, pokud stěžovatel nevyužil všechny procesní prostředky k ochraně svých práv nebo svobod. Nemělo by také docházet k souběžnému řízení a rozhodování o podaných návrzích brojících proti stejným rozhodnutím jak před Ústavním soudem ČR, tak i před některým jiným orgánem veřejné moci. Ústavní soud ČR zjistil telefonickým dotazem na Městský soud v Praze, že stěžovatelka podala dne 7. 5.
2002 proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Za těchto okolností Ústavní soud dle ustanovení § 63 zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, konstatuje, že současně s řízením o ústavní stížnosti probíhá u Nejvyššího soudu ČR řízení o dovolání, v němž může být řešena otázka mající význam pro rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Proto Ústavní soud ČR rozhodl o přerušení řízení o podané ústavní stížnosti a pokračovat ve věci bude poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodne o dovolání.
Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 16. července 2002
JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu