Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Z. Š., zastoupeného JUDr. Pavlem Beránkem, advokátem, sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2024 č. j. 2 To 14/2024-7182, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, b) J. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Hradec Králové, c) J. K., d) společnosti X, e) P. Š., f) A. Š., g) A. H. a h) M. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného usnesení, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Ze spisového materiálu plyne, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 8. 9. 2023 č. j. 62 T 5/2022-6873, rozhodl, že obžalovaný vedlejší účastník b) je vinen zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve formě pokračování podle § 116 trestního zákoníku a zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea druhá a odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Za tyto zločiny byl obžalovaný vedlejší účastník b) odsouzen ke společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech s předmětem činnosti poskytování účetního poradenství a jiných účetních služeb pro jiné osoby na dobu 6 let. Soud prvního stupně současně podle § 45 odst. 1 trestního zákoníku zrušil u obžalovaného vedlejšího účastníka b), v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. 6. 2022 č. j. 62 T 5/2022-6214, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2023 č. j. 2 To 76/2022-6508, výrok o vině pod bodem I. A. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, a dále celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině podklad. Soud prvního stupně dále rozhodl, že obžalovaný vedlejší účastník c) je vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) trestního zákoníku, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců.
3. Soud prvního stupně dále rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody tak, že podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů dále jen "trestní řád"), odkázal poškozené: stěžovatele, vedlejší účastníky d), e), f), g), h) a společnost B, A. K. a M. J., s jejich nároky na náhradu škody proti obžalovanému vedlejšímu účastníku b) na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále poškozené: stěžovatele a vedlejší účastníky d), e), f), g) odkázal s jejich nároky na náhradu škody proti obžalovanému vedlejšímu účastníku c) na řízení ve věcech občanskoprávních, a další poškozenou N. G. odkázal s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obžalovaní vedlejší účastníci b) a c), státní zástupce, který podal odvolání v neprospěch obou obžalovaných, stěžovatel a vedlejší účastník d), kteří napadli rozsudek prvního stupně v celém rozsahu a dále vedlejší účastníci e), f), g) a h), kteří napadli pouze výroky týkající se náhrady škody. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením všechna podání zamítl jako nedůvodná podle § 256 trestního řádu.
5. Stěžovatel uvádí, že vzhledem k tomu, že podle vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství okolnosti případu nezakládají důvody pro podání dovolání, nezbývá mu jako poškozenému nic jiného, než se obrátit na Ústavní soud. Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou dvojího typu. Jednak nesouhlasí se skutkovými a právními závěry trestních soudů a namítá, že soudy se zabývaly výhradně argumentací obhajoby a jeho návrhy jako poškozeného ignorovaly. Dále poukazuje na to, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil napadené rozhodnutí, když v odůvodnění pouze obecně uvedl, že mohl jeho odvolání posoudit pouze v části, která směřuje k náhradě škody, aniž by současně vyložil, které části odvolání se posouzení týkalo. Současně připomněl, že odvolací soud se nezabýval jím předloženými důkazy a navíc uvedl, že v rámci projednávané věci byla patrná snaha nedat mu jako poškozenému prostor.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud předesílá, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale je zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 81, 83, 90 Ústavy). Do hodnocení skutkových otázek trestními soudy zasáhne Ústavní soud jen tehdy, pokud by jejich závěry byly neústavní (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 585/04 , část III a navazující judikatura). O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
8. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde prioritně o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o zájem a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni, přičemž řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu tedy Ústavní soud chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 či usnesení sp. zn. I. 1395/23).
9. Z hlediska práva poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy v trestním řízení přitom nelze odhlédnout ani od samotné podstaty adhezního řízení. To netvoří žádnou samostatnou či oddělenou část trestního řízení, nýbrž splývá s ním, zejména ve stadiu dokazování. Zároveň také vykazuje řadu zvláštností, kterými se odlišuje od trestního řízení. Soud přitom rozhoduje podle hmotněprávních předpisů jiných než trestních (zejména podle občanského zákoníku), ale procesním postupem podle trestního řádu. Nebylo-li by vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení pravomoc rozhodovat o náhradě škody poškozeného.
10. Ústavní soud opakovaně judikuje, že jeho možnost zásahu do rozhodnutí, kterým byl poškozený odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, je omezená. Důvod spočívá v tom, že většinu pochybení v adhezním řízení lze následně napravit právě v řízení občanskoprávním. Protože trestní soud nemůže, ani částečně, řádně uplatněný nárok poškozených zamítnout, nejde o věc rozsouzenou (res iudicata), nároku na náhradu újmy se poškozený nadále může domáhat v řízení občanskoprávním, na které je odkazován (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 165/15 ). Řízení před civilními soudy má fakticky v těchto věcech přednost, což vyplývá jednak výslovně z § 43 odst. 3 trestního řádu a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz § 228 a 229 trestního řádu). Z toho je tedy zřejmé, že nemůže dojít k zásahu do základních práv, není-li o nároku na náhradu škody v trestním řízení rozhodnuto, respektive nejsou-li práva poškozeného k tomuto nároku v trestním řízení naplněna (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2725/07 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1395/23 ).
11. Ústavní soud již také ve své judikatuře konstatoval, že pokud jde o odůvodnění rozhodnutí podle § 229 trestního řádu, jsou požadavky na odůvodnění tohoto výroku z ústavněprávního hlediska nižší. Je pravda, že z ústavněprávního pohledu by bylo například již neakceptovatelné, neodůvodnily-li by trestní soudy odkázání vůbec či by jej odůvodnily nedostatečným způsobem, anebo by k odkázání přistoupily za situace, kdy by bylo zřejmé, že zjištěný skutkový stav umožňoval posoudit náhradu škody a její výši (byť jen zčásti) již v adhezním řízení, avšak soud se tomu svévolně vyhnul (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/15 ).
12. Z napadeného usnesení je však zřejmé, že stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že odvolací soud neodůvodnil, proč nebylo rozhodnuto o jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení. Odvolací soud se této otázce podrobně věnoval v bodě 27. odůvodnění, v němž objasnil důvody, pro které nebylo vyhověno návrhu stěžovatele a dalších poškozených a obžalovaným vedlejším účastníkům b) a c) nebyla uložena povinnost uhradit způsobenou škodu v rámci probíhajícího trestního řízení. Poukázal na to, že soud prvního stupně se podrobně zabýval tímto nárokem u jednotlivých poškozených a připomněl odděleně vedená soudní civilní řízení, v nichž byla již vydána meritorní rozhodnutí týkající se některých poškozených. Dále také připomněl současně probíhající insolvenční řízení a rozhodnutí týkající se zajištění nároku poškozených na majetku obžalovaného vedlejšího účastníka c). Vzhledem k výše nastíněným principům týkajících se ústavněprávních požadavků na odůvodnění rozhodnutí podle § 229 trestního řádu Ústavní soud neshledal, že by se odvolací soud dopustil svévole či extrémního rozporu s principy spravedlnosti, a v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje.
13. Ve světle uvedeného neobstojí ani odkaz stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 3272/22 , neboť v něm se jednalo o situaci, kdy odvolací soud zamítl odvolání jako podané osobou neoprávněnou, neboť nesprávně shledal, že fakticky směřovalo proti výroku o vině, nikoliv proti výroku o náhradě škody. O takový případ v souzené věci nejde, neboť odvolací soud - jak ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí - upozornil, že může odvolání stěžovatele, který jej podal do všech výroků napadeného rozsudku posoudit pouze ve vztahu k výroku o náhradě škody.
14. Uvádí-li stěžovatel, že Nejvyšší státní zastupitelství jej vyrozumělo, že okolnosti případu nezakládají podle jeho názoru důvody pro podání dovolání, pak nejde o zásah do ústavních práv stěžovatele, neboť trestní řád dává poškozenému k dispozici pouze redukovaný počet opravných prostředků, přičemž jedním z opravných prostředků, kterým poškozený nedisponuje, je právě dovolání (srov. § 265d odst. 1 trestního řádu a contrario).
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu