Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o vyloučení soudkyně Dagmar Lastovecké z projednávání ústavní stížnosti stěžovatele L. A., proti rozhodnutí rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR ze dne 1. 7. 2009, č.j. 6528/09/Ld, vedené u Ústavního soudu pod
sp. zn. II. ÚS 2784/09
, takto:
Soudkyně Dagmar Lastovecká je vyloučena z projednávání věci vedené u Ústavního soudu pod
sp. zn. II. ÚS 2784/09
.
Ústavní stížnost pana L. A. (dále jen "stěžovatel") proti shora označenému rozhodnutí byla, podle platného rozvrhu práce Ústavního soudu, přidělena do II. senátu a jako soudce zpravodaj byla určena soudkyně Dagmar Lastovecká.
Dne 25. 11. 2009 předložila soudkyně Dagmar Lastovecká I. senátu Ústavního soudu k posouzení otázku její podjatosti. Uvedla, že stěžovatele osobně zná, během roku ji několikrát navštívil a chtěl ji informovat o některých svých soudních řízeních. I když jakékoli konzultace v jeho záležitostech vždy odmítla, domnívá se, že vzhledem k těmto osobním kontaktům by mohly vzniknout pochybnosti o její nepodjatosti v této věci.
Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
První senát Ústavního soudu, určený rozvrhem práce Ústavního soudu pro rozhodnutí o vyloučení soudců druhého senátu, dospěl, na základě prohlášení soudkyně Dagmar Lastovecké, učiněného v souladu s ustanovením § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, k závěru, že shora popsaný vzájemný vztah D. Lastovecké a stěžovatele by mohl vzbuzovat pochybnosti o její nepodjatosti.
Na základě těchto skutečností vyloučil I. senát Ústavního soudu soudkyni Dagmar Lastoveckou z rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele, protože ve věci shledal naplnění podmínek § 36 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu
Po zvážení všech relevantních okolností Ústavní soud dospěl tedy nakonec k závěru, že stěžovatel se prostřednictvím ne zcela zřetelně formulovaného petitu zřejmě snaží o obejití nedostatku přípustnosti ústavní stížnosti, který panuje v případě petitem rovněž navrhovaného zrušení rozhodnutí vydaných v řízeních vedených před VZP, tedy platebních výměrů a rozhodnutí Rozhodčího orgánu VZP č. j. 6528/09/Ld ze dne 1. 7. 2009. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou i samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud nebyla ochráněna ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesním prostředkem poskytnutým zákonem k ochraně práva je podle ustanovení § 72 odst. 3 citovaného zákona řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, v rozhodném znění (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"), se na rozhodování zdravotních pojišťoven ve věcech týkajících se přirážek k pojistnému, pokut a pravděpodobné výše pojistného a ve sporných případech ve věcech placení pojistného, penále, vracení přeplatku na pojistném a snížení záloh na pojistné se vztahují obecné předpisy o správním řízení, nestanoví-li tento zákon jinak. Dle odst. 10 téhož zákona o odvolání proti rozhodnutí zdravotní pojišťovny podle odstavce 1 rozhoduje rozhodčí orgán zdravotní pojišťovny. Pravomocná rozhodnutí zdravotních pojišťoven podle odstavce 1 jsou též přezkoumatelná soudem podle zvláštních předpisů (§ 53 odst.
13 citovaného zákona). Vycházeje z řečeného, má Ústavní soud za to, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. V dané věci totiž proti celkem pěti vydaným platebním výměrům VZP stěžovatel podal pouze ve třech případech odvolání dle předpisů o správním řízení a ani v jednom případě se nedomáhal přezkumu tvrzených procesních nedostatků v řízení před soudem. Nic přitom stěžovateli nebránilo, pokud byl přesvědčen o nesprávném způsobu doručování platebních výměrů ze strany VZP, tyto námitky uplatnit v opravných prostředcích a dosáhnout tak jejich přezkoumání v rámci řízení před příslušnými orgány, a to ještě před podáním ústavní stížnosti. Jestliže stěžovatel řádně nevyužil přípustných prostředků k obraně svých práv, není úkolem Ústavního soudu, aby tuto roli ochránce suploval a napravoval opomenutí stěžovatele. Naopak, svou případnou ingerencí by Ústavní soud mohl nepřípustně zasáhnout do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci k tomu právním řádem povolaných. Z důvodů takto vyložených proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost ve vztahu k napadeným platebním výměrům č. 4445501269 a č. 2145501314 ze dne 22. 4. 1998, platebním výměrům č. 4240400552 a č. 2140400551 ze dne 28. 4. 2004, platebnímu výměru č. 2140900609 ze dne 21. 4. 2009 a výroku I. rozhodnutí Rozhodčího orgánu VZP č. j. 6528/09/Ld ze dne 1. 7. 2009 podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavní soudu jako návrh nepřípustný odmítnout. V části, v níž stěžovatel napadá výrok II. rozhodnutí Rozhodčího orgánu VZP č. j. 6528/09/Ld ze dne 1. 7. 2009, kterým bylo dle § 53a odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění prominuto zaplacení vyměřeného penále ve výši 60.872,- Kč, bylo třeba ústavní stížnost odmítnout jako podanou osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Dle § 53a odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění se na řízení o prominutí pokuty, přirážky k pojistnému nebo penále nevztahují obecné předpisy o správním řízení; rozhodnutí o odstranění tvrdostí je rozhodnutím konečným. Odtud se podává, že rozhodnutí rozhodčího orgánu zdravotní pojišťovny není rozhodnutím vydaným ve správním řízení a nebylo proti němu možno brojit opravnými prostředky, s výjimkou ústavní stížnosti. Nicméně v případě tohoto rozhodnutí, kterým rozhodčí orgán zdravotní pojišťovny vyhověl žádosti stěžovatele o prominutí penále, není možné dovodit možnost dotčení jakýchkoliv základních práv stěžovatele, a ten není tudíž osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud, přes výsledek předmětného řízení, nemohl ponechat mimo svou pozornost stěžovatelovu stížnostní argumentaci a alespoň jako obiter dictum se k ní nevyjádřit. Stěžovatel tvrdí, že VZP pochybila, pokud řádně nezjistila jeho pobyt a doručovala mu předmětné platební výměry veřejnou vyhláškou. Jakkoli Ústavní soud chápe nezbytnost cestování spojeného s povinnostmi stěžovatele v zaměstnání, je nucen zdůraznit, že bylo věcí stěžovatele zabezpečit vhodný způsob řádného přebírání doporučených zásilek (resp. zásilek určených do vlastních rukou), např.
formou zmocněnce pro doručování, dosílání takých zásilek poštou apod. Není totiž povinností žádného odesílatele, a to ani orgánů veřejné moci, aby v případě zasílání zásilek složitě pátral či zjišťoval, kde se v tu kterou konkrétní dobu adresát takové zásilky momentálně nachází, pokud se nezdržuje na adrese svého trvalého bydliště či na adrese, kterou sám ve svých podáních v konkrétním řízení jako místo svého bydliště označil. Adresát, který se nepostará o řádné přebírání zásilek, jako je tomu v situaci stěžovatele, se vědomě vystavuje právním následkům s tím spojeným (doručení veřejnou vyhláškou v souladu s ustanovením § 53b zákona o veřejném zdravotním pojištění, eventuálně zmeškání lhůty pro řádné a včasné podání opravného prostředku proti vydaným rozhodnutím).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2010
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj