Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Krajina 2000, spolek pro ochranu přírody dolního Posázaví, sídlem Studené 93, Jílové u Prahy a Obce Okrouhlo, sídlem Okrouhlo 44, Jílové u Prahy, zastoupených JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem, sídlem Klokotská 103, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 62/2019-101 ze dne 25. 11. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Krajský soud v Praze vydal dne 6. 12. 2018 rozsudek č. j. 50 A 25/2017-125, ve kterém návrh stěžovatelů zamítl. Následná kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Shora uvedeným opatřením obecné povahy došlo k vymezení koridoru pro stavbu dálnice D3. Stěžovatelé namítají, že při pořizování a vydávání aktualizace zásad územního rozvoje nedošlo k aplikaci právní úpravy tak, aby mohlo být zvoleno řešení, které je vyvážené a má nejmenší negativní dopady. Nedošlo ke shromáždění dostatečného množství informací o poměrech a hodnotách v území, identifikaci pozitiv a negativ navrhovaného a stávajícího řešení a jejich vzájemnému porovnání. Nedošlo tak k naplnění principu proporcionality. V žádném z budoucích řízení již nebude podle stěžovatelů možno řešit otázku, zda vůbec má být dálnice D3 realizována a zda má trasa vést ve zcela jiné části území.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vymezují tři okruhy otázek, při jejichž řešení jim obecné soudy neposkytly právní ochranu. První část námitek směřuje proti zastaralým a neaktuálním podkladům. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle něhož by měly být rozhodné otázky řešeny ke konci roku 2014. To znamená, že ve věci bylo vycházeno ze staré studie EIA z roku 2010. Rozptylová a hluková studie je datována rokem 2010. Všechny tyto studie přitom pracují s údaji z let 2007. Stěžovatelé v soudním řízení tvrdili a navrhovali důkazy k prokázání enormního nárůstu dopravy v místě záměru (napojení dálnice D3 na silniční okruh kolem Prahy, zprovozněno v roce 2010).
Tyto nové údaje nemohly být ve studii z roku 2010 zohledněny. Soud prvního stupně odmítl navržené důkazy stěžovatelů provést (bod 129 napadeného rozhodnutí). Závěr Nejvyššího správního soudu, že únosné zatížení území bude zjištěno v procesu EIA, považují stěžovatelé za nelogický. Soud opomněl, že proces EIA byl ukončen v roce 2012 a je postaven právě na údajích z roku 2007. Krajský soud pak odůvodnil neprovedení navržených důkazů obecně a nepřezkoumatelně.
Další část argumentace stěžovatelů se týká zmírňujících, resp. kompenzačních opatření. V souvislosti s uvedeným poukazují stěžovatelé na skutečnost, že vliv stavby na většinu dotčených obcí je významně negativní (v bodovém hodnocení je označen jako - 2). Na úrovni napadeného opatření obecné povahy se však nelze setkat s opatřeními, která je třeba učinit ke zmírnění dopadů stavby na okolní prostředí.
Poslední oblastí, která nebyla podle stěžovatelů ze strany obecných soudů řádně přezkoumána, je zhodnocení kumulativních a synergických vlivů dotčené stavby. Zde mají stěžovatelé za to, že se obecné soudy nevypořádaly s testem shora zmíněných vlivů, jak je nastavil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 1 Ao 7/2011-526. V situaci, kdy vlivy na většinu jednotlivých složek životního prostředí jsou hodnoceny jako významně negativní (-2), nelze podle stěžovatelů jejich kumulativní a synergický vliv považovat za nulový.
To platí zejména u takové stavby jako je dálnice D3, která se bude napojovat na silniční okruh kolem Prahy v oblasti Jesenice. Hodnocení vlivu na okolní prostředí považují stěžovatelé zejména v tomto bodu za nesmyslné a nevěrohodné. Podle stěžovatelů absentuje ve věci hodnocení kumulativních a synergických vlivů D3 v oblasti Praha - Jílové, kde má dojít ke zkapacitnění čtyřpruhové dálnice na dvojnásobek. U vyhodnocení vlivu dálnice D3 pro půdu v obcích Václavice a Týnec nad Sázavou je vyhodnocen významný negativní vliv.
Přesto je konečný vliv výstavby mimoúrovňové křižovatky hodnocen jako nulový. Obdobné závěry pak platí též pro složku biologické rozmanitosti, kde je u jednotlivých záměrů vyhodnocení významně negativní (-2) nebo negativní (-1), přičemž spolupůsobení je poté nulové. Podle stěžovatelů je zřejmé, že kumulativní vlivy budou v dotčeném území enormní, a to jak z hlediska hluku, imisí, kvality půdy a biologické rozmanitosti. Vyhodnocení vlivu stavby tak považují stěžovatelé za zcela nedostatečné. Stěžovatelé poukázali na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26.
2. 2013 č. j. 50 A 24/2012-64, v němž jmenovaný soud v souvislosti se stavbou tzv. Vestecké spojky vyzvedl tu skutečnost, že metodika zpracování vyhodnocení kumulativních a synergických vlivů nedává soudu možnost rozklíčovat, na základě jakých úvah dospěl odpůrce k závěru, že stavba nebude vykazovat kumulativní a synergické vlivy na životní prostředí. Stěžovatelé považují závěry krajského soudu za přiléhavé i pro projednávanou věc, neboť rovněž v této věci není zřejmé, jak odpůrce, potažmo obecné soudy dospěly ke svému závěru.
Zatímco ve věci přezkumu 2. AZUR Stč. kraje postupoval krajský soud správně (rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 54 A 68/2019) a odhalil nesprávnost vyhodnocení kumulativních a synergických vlivů, v projednávané věci (1. AZUR) postupoval zcela opačně a formalisticky. Obecné soudy se podle stěžovatelů s jejich námitkami řádně nevypořádaly a některé z nich zkreslily, což vedlo k vypořádání jiných, než skutečně vznesených námitek.
Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelů, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovateli podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jimi podané správní žalobě.
Námitky stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o jejich snaze alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že opatření obecné povahy vykazuje nedostatky, pro které by mělo být zrušeno. Tímto nicméně stěžovatelé staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
Stěžovatelé se v části ústavní stížnosti vymezují vůči aktuálnosti dat, z nichž obecné soudy při posuzování opatření obecné povahy vycházely. Z ústavněprávního hlediska je přitom podstatnou především ta skutečnost, že se jedná o námitku, s níž se obecné soudy již zabývaly a s níž se logicky vypořádaly. Na tomto místě lze stěžovatele odkázat na rozhodnutí krajského soudu, který si byl problematičnosti vycházení z dřívějších dat dobře vědom a sám považoval vzniklou situaci za hraniční (srov. odst. 41 a násl.).
Současně s tím však poukázal krajský soud na skutečnost, že posuzování imisních limitů má své místo především v územním řízení v rámci realizace konkrétního záměru. V souvislosti s uvedeným pak přiléhavě konstatoval, že vymezení plochy či koridoru nelze ztotožňovat s umístěním stavby. Uzavřel-li tedy krajský soud, že samotné vymezení záměru nemůže mít vliv na stav ovzduší či hlukovou situaci v určité oblasti, lze tomuto argumentu z ústavněprávního hlediska stěží co vytknout. K obdobným závěrům pak dospěl též Nejvyšší správní soud, který v souvislosti překračováním hlukových a imisních limitů uzavřel, že úkolem odpůrce není předjímání konkrétní podoby v budoucnu realizované stavby, a to ať již z hlediska trasy či užitých technologií.
Namítají-li stěžovatelé, že se na úrovni opatření obecné povahy nelze setkat s opatřeními, která je třeba učinit ke zmírnění dopadů stavby na okolní prostředí, lze je opět odkázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu, který se touto otázkou zabýval (srov. odst. 68 a násl.). Za přiléhavý pak považuje Ústavní soud odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ao 7/2011, z něhož se mimo jiné podává, že zákon, a tím méně soud, nepožaduje po odpůrci na úrovni zásad územního rozvoje přesná a technicky konkrétní kompenzační opatření na tu kterou část záměru, u nějž dochází ke kumulaci vlivů.
Pro účely stavebního zákona pak podle Nejvyššího správního soudu postačuje např. uložení povinnosti kompenzovat popsané a zhodnocené kumulativní vlivy ve vztahu ke konkrétně uvedeným předpokládaným porušením složek životního prostředí. V souvislosti s projednávaným případem pak krajský soud konstatoval, že předmětem napadeného OOP jsou pouze koridory dálnice D3 a Václavické spojky, přičemž není postaveno na jisto, kudy přesně tělesa obou liniových staveb povedou a není tak technicky možné navrhovat vhodná řešení např. ochrany před hlukem konkrétněji.
Uvedený závěr jeví se býti logickým a Nejvyššímu správnímu soudu tak nelze vytknout, že nepřijetí konkrétních kompenzačních opatření nepovažoval za důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí (srov. odst. 38 in fine).
Namítají-li stěžovatelé, že ve věci nebyly řádně zhodnoceny kumulativní a synergické dopady na životní prostředí, lze je odkázat na šestibodový test provedený krajským soudem. Je pravdou, že stěžovatelé brojí právě proti tomu, jak obecné soudy jednotlivé body testu zhodnotily, nicméně se stále jedná toliko o polemiku se závěry obecných soudů, především pak soudu krajského. Stěžovatelé se v souvislosti s uvedeným domáhají dobrodiní rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2013 č. j. 50 A 9/2013-85, přičemž přehlíží, že s touto argumentací se vypořádal již krajský soud (srov. odst. 34), který konstatoval, že v uvedeném rozhodnutí byly dovozeny takové nedostatky, pro které nebylo lze část zásad územního rozvoje vůbec přezkoumat. To se však v uvedeném případě nestalo, což našlo svůj odraz právě v provedení šestibodového testu.
Ústavní soud je dalek toho, aby přezkoumával odbornou stránku věci, neboť takový přezkum mu nepřísluší. Jak bylo již shora uvedeno, z ústavněprávního hlediska je podstatnou ta skutečnost, že Nejvyšší správní soud, resp. před ním krajský soud postup ve věci logicky zdůvodnil. Samotný nesouhlas s právní argumentací soudu jeho rozhodnutí protiústavním nečiní.
Stěžovatelé v projednávaném případě přednesli řádu námitek, které mají z hlediska podústavního práva nepochybně svoji relevanci, ovšem jak naznačily již obecné soudy, prostor pro jejich vypořádání bude dán v jiné fázi územního plánování při realizaci konkrétního záměru. Ústavní soud je toho názoru, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu byl řádně odůvodněn a z ústavněprávního hlediska mu není čeho vytknout. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu