Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. T., zastoupeného Mgr. Petrem Horáčkem, LLM, advokátem, sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2 - Nové Město, proti postupu Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Vnější služby, místního oddělení Břevnov, ve věci vedené pod č. j. KRPA-159304-7/ČJ-2024-001115, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Vnější služby, místního oddělení Břevnov, sídlem Ve Střešovičkách 1990, Praha 6 - Břevnov, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 6 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud zakázal policejnímu orgánu pokračovat v porušování jeho práva na účinné vyšetřování.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že policejní orgán Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Vnější služby, místního oddělení Břevnov (dále jen "policejní orgán"), vyrozuměním ze dne 4. 6. 2024 č. j. KRPA-159304-7/ČJ-2024-001115 stěžovateli sdělil, že kvalifikovaným posouzením jeho podání ze dne 14. 5. 2024 označeného jako "F. P. PODVOD POŠKOZENÝ T. L." a provedeným šetřením nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení, a že dané podání bude proto bez dalšího opatření uloženo.
3. Podstatou věci je skutečnost, že stěžovatel uzavřel s podezřelým P. V. (nyní P. F.) dne 31. 7. 2011 smlouvu o půjčce finanční hotovosti ve výši 300 000 Kč, dne 1. 8. 2011 smlouvu o půjčce finanční hotovosti ve výši 149 000 Kč a dne 2. 8. 2011 smlouvu o půjčce finanční hotovosti ve výši 40 000 Kč. Dne 25. 3. 2015 podezřelý uznal závazek v celkové výši 489 000 Kč s tím, že se jej zavazuje uhradit nejpozději do 25. 3. 2018, což neučinil. Tím se podle stěžovatele dopustil podvodného jednání.
4. Policejní orgán ve svém vyrozumění poukázal na to, že ve věci jde o občanskoprávní spor, který je nezbytné řešit cestou civilní žaloby. Zdůraznil, že jde o věc čistě občanskoprávní a dodal, že i v případě, kdy by byl prokázán úmysl podezřelého půjčky z roku 2011 nevrátit, je podstatné, že skutek byl v roce 2021 promlčen.
5. K žádosti stěžovatele věc přezkoumala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") a vyrozuměním ze dne 16. 7. 2024 sp. zn. 0 ZN 113/2024 stěžovateli sdělila, že v postupu policejního orgánu neshledala žádné pochybení.
6. Na základě podnětu stěžovatele k výkonu dohledu věc přezkoumala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") a vyrozuměním ze dne 3. 9. 2024 č. j. 3 KZN 1017/2024-15 stěžovateli sdělila, že jeho podnět odkládá jako nedůvodný. Konstatovala, že v daném případě jde o záležitost ryze občanskoprávní, která je již řešena jak ze strany Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 159/2020, tak ze strany soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 3 Mgr. Jana Vedrala pod sp. zn. 140 EX 00007/2021-008.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že orgány činné v trestním řízení nevedou vyšetřování ve věci účinně, neboť nesprávně posoudily běh promlčecí doby a význam uznání dluhu, které podezřelý podepsal jménem, které si úředně změnil. Poukazuje na to, že jej podezřelý uvedl v omyl, když mu poté, co změnil příjmení, podepsal svým již nepoužívaným příjmením uznání dluhu. Je přesvědčen, že vznesl hájitelné tvrzení, že podezřelý se dopustil podvodného jednání.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí, ke kterým se ústavní stížnost vztahuje (ač stěžovatel v ústavní stížnosti napadá postup orgánů činných v trestním řízení, nikoli samotná rozhodnutí). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. V nyní posuzované věci stěžovatel, coby osoba poškozená a zároveň oznamovatel trestného činu, napadá rozhodnutí o "uložení podání bez dalšího opatření". Ústavní soud však úvodem připomíná, že trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem. V zásadě tak platí, že není zaručeno ústavní právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Vedle toho však nelze pominout existenci pozitivních závazků státu spočívajících v ochraně základních práv též před soukromými osobami. V rovině trestního řízení pak mohou tyto pozitivní závazky státu implikovat právo na účinné vyšetřování svědčící obětem porušení některých (nikoli všech) základních práv [srov. např. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13
(N 216/79 SbNU 475) či nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14
(N 8/80 SbNU 91)].
11. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře uvádí, že právo na účinné vyšetřování, jehož se stěžovatel dovolává, nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale pouze o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život [srov. např. nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18
(N 153/96 SbNU 14)]. Pojetí práva poškozeného na účinné vyšetřování vychází z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, který jej dovozuje toliko ve vztahu k tzv. tvrdému jádru lidských práv. Tato práva jsou zakotvena především v čl. 2 až 4 Úmluvy a patří mezi ně právo na život, právo nebýt mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, a konečně zákaz otroctví, nevolnictví či nucených prací. Právo na účinné vyšetřování se tak váže k nejzávažnějším typům trestné činnosti směřujícím proti člověku a jeho integritě (srov. též např. nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20 ).
12. Stěžovatel tvrdí, že byl poškozen trestným činem proti majetku, přičemž jde-li o vyšetřování takové trestné činnosti, je třeba zdůraznit, že u práva na ochranu majetku se právo na účinné vyšetřování uplatňuje jen u vad a pochybení extrémní povahy (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 10. 2008 ve věci Blumberga proti Lotyšsku č. 70930/01; dále viz rozsudky ze dne 12. 12. 2013 ve věci Zagrebačka banka d.d. proti Chorvatsku č. 39544/05, ze dne 25. 2. 2020 ve věci Abukauskai proti Litvě, č. 72065/17, a ze dne 19. 1. 2023 ve věci Korotyuk proti Ukrajině č. 74663/17; srov. dále i nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1958/23 ), což není případ stěžovatele.
13. Ústavní soud tak uzavírá, že s ohledem na uvedené, nemohly orgány činné v trestním řízení porušit jeho právo na soudní ochranu, ale ani jiné jeho ústavně zaručené právo. Nemá-li totiž stěžovatel právo na účinné vyšetřování, zůstává objasnění skutku zakládajícího podezření, že byl spáchán trestný čin, a případné potrestání jeho pachatele či jiná veřejnoprávní reakce vůči němu, v mezích vztahu výlučně mezi státem (v procesní rovině reprezentovaným orgány činnými v trestním řízení) a pachatelem (v procesní rovině osobou, proti níž se řízení vede) [srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 2022 sp. zn. II. ÚS 2348/22 ].
14. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z předmětných vyrozumění policejního orgánu, státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství i státní zástupkyně městského státního zastupitelství dostatečně zřetelně vyplývají rozhodná skutková zjištění. Orgány činné v trestním řízení shledaly, že provedeným šetřením se nepodařilo prokázat, že by ze strany podezřelého šlo o podvodné jednání, a ani z předložených listin nevyplývá, že by předmětné smlouvy o půjčkách podezřelý uzavíral v úmyslu je od počátku nehradit či že by si měl změnit příjmení v souvislosti s uzavřenými smlouvami o půjčkách z roku 2011, když ke změně příjmení došlo až koncem roku 2014.
Bylo prokázáno, že mezi stěžovatelem a podezřelým docházelo k uzavírání smluv o půjčkách finančních hotovostí, kdy některé podezřelý uhradil, některé nikoli. Stěžovatel věděl, jaké smlouvy a s kým uzavírá, byla to jeho svobodná volba a odpovědnost. Dovodily-li orgány činné v trestním řízení na základě zjištěného skutkového stavu věci závěr, že nejsou splněny podmínky pro zahájení úkonů trestního řízení, Ústavní soud nenachází ústavněprávní důvod, aby tento jejich závěr zpochybňoval.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu