Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti I. B., zastoupeného Jiřím Kacafírkem, advokátem, sídlem Pražská 84/15, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 663/2022-2832 ze dne 17. 8. 2022, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 115/2021-2759 ze dne 29. 3. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 3 T 9/2020-2667 ze dne 31. 8. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku.
Za toto jednání, blíže popsané ve skutkové větě výroku o vině daného rozsudku, byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 300 denních sazeb ve výši 5 000 Kč, tedy v celkové výměře 1 500 000 Kč. Týmž rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu obviněných právnických osob A (nyní A), a (v mezidobí zaniklé) B. O odvoláních stěžovatele, státního zástupce a obviněné právnické osoby A rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem, jímž zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu uloženém stěžovateli a v tomto rozsahu ve věci sám rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let se zkušební dobou v délce 3 let.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uložil stěžovateli peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb ve výši 5 000 Kč, tedy v celkové výměře 1 500 000 Kč. Spolu s tím vrchní soud uložil stěžovateli také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 3 let. Odvolání stěžovatele a obviněné právnické osoby A byla týmž rozsudkem zamítnuta jako nedůvodná. Jinak zůstal napadený rozsudek krajského soudu nedotčen. Následné dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že Nejvyšší soud odmítl hodnotit jako opomenutý důkaz znalecký posudek Ing. B. Jirušky s odůvodněním, že znalce při hlavním líčení soud vyslechl. Nejvyšší soud se dle jeho názoru stejně jako nalézací a odvolací soud opomněl zabývat smyslem a významem posudku tohoto znalce pro meritorní rozhodnutí. Naopak mezi usvědčující důkazy byl zařazen znalecký posudek Ing. Zuzany Melcrové, z něhož se však žádné poznatky o tom, že dodavatelské faktury byly falešné, nepodávají.
Stěžovatel dále soudům vytkl, že na neschopnost obchodní společnosti X dodat obviněným společnostem fakturované plnění v objemu 6 mil. Kč usoudily spekulativně ze skutečnosti, že v rozhodném období neměla zaměstnance, přičemž zcela nelogicky opomněly, že jí vyfakturované plnění jí mohli poskytnout subdodavatelé. Stěžovatel rovněž namítl, že dospěla-li Ing. Z. Melcrová ve svém znaleckém posudku k závěru, že z přezkoumávaného účetnictví obviněných společností není seznatelné, že služby uvedené ve fakturách od dodavatelských subjektů byly ve prospěch obviněných společností skutečně přijaty, neznamená to ještě, že k takovému plnění opravdu nedošlo.
Stěžovatel na závěr vyjádřil nesouhlas s tím, jakým způsobem Nejvyšší soud naložil s dovoláním, zejména mu vyčetl tvrzení o nepodřaditelnosti dovolací argumentace pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti veskrze předestřel tytéž výhrady, s nimiž se již trestní soudy patřičným způsobem vypořádaly.
Ústavní soud v té spojitosti pokládá v prvé řadě za nutné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění nebo přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl.
40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Hodnocení veškerých okolností spáchání trestných činů stěžovatelem proto bylo a zůstává výsadou trestních soudů. Případný zásah Ústavního soudu se omezuje pouze na vážné excesy v tomto hodnocení, popřípadě na jiný ústavně významný nedostatek, jež ovšem Ústavní soud v souzené věci neshledal. Soudy se náležitě věnovaly hodnocení obou znaleckých posudků i souvisejícím tvrzením obhajoby o absenci kategorického závěru stran pravosti faktur.
Vrchní soud v té spojitosti připomněl, že znalci samozřejmě nemohli v rámci zadaných úkolů s jistotou určit, že dodavatelské faktury byly fiktivními. O tom totiž vypovídají zcela jiné důkazy, především svědecké výpovědi a jiné listinné důkazy. K závěru o fiktivnosti faktur dospěl krajský soud nejenom z vlastních předložených faktur vyznačujících se různými nedokonalostmi a chybami (kupř. absence specifikace plnění, odkazu na objednávku či stanovení jednotkové ceny), jak si povšiml již finanční úřad, ale také ze svědeckých výpovědí manželů K.
(společníci a jednatelé jedné z obchodních společností, jež měla být dodavatelem pro obviněné právnické osoby) ohledně způsobu jejich podnikání, vydávání faktur a znalostí týkajících se obviněných právnických osob. Právě z nich vyplynuly poznatky o rozdílnosti razítek, neodpovídajícím číslování faktur i druhu provedených prací. V podrobnostech lze na odůvodnění vrchního soudu odkázat (srov. zejména bod 17 rozsudku odvolacího soudu). Ve vazbě na právě uvedené se sluší podotknout, že Nejvyšší soud žádné dokazování neprováděl, v rámci dovolacího přezkumu na podkladě dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (ve znění účinném od 1.
1. 2022) pouze uvedl, že důkaz znaleckým posudkem Ing. B.
Jirušky proveden byl, včetně výslechu znalce, přičemž soudy jeho závěry podrobily dostatečnému hodnocení, s nímž se stěžovatel toliko neztotožňuje (viz bod 20 usnesení dovolacího soudu). Závěr Nejvyššího soudu, že se v případě tohoto znaleckého posudku nejedná o opomenutý důkaz, (nejen) v ústavní rovině zcela obstojí. Soudy se taktéž patřičným způsobem vypořádaly s otázkou platební, resp. vůbec dodavatelské schopnosti obchodní společnosti X. Vrchní soud poukázal na to, že vyslechnutí svědci potvrdili jednak značný blízký vztah této společnosti ke stěžovateli, jednak že většina jednatelů této společnosti byla v podstatě námezdnou, ručně pracující silou pro stěžovatele, a to bez jakékoli erudice v oblasti jednatelství společnosti, přičemž k předmětným fakturám se nikdo z nich neměl (srov. bod 18 rozsudku odvolacího soudu).
Z výpovědi společníka a jednatele jmenované obchodní společnosti vyplynulo, a sice ve shodě s výpovědí svědka V. B. (zakladatele téže společnosti), že skutečným důvodem jednatelství tu nebyla snaha podnikat, nýbrž snaha získat pobytové a pracovní vízum v České republice pro osoby ze zemí mimo Evropskou unii (viz bod 51 rozsudku krajského soudu). Obdobné závěry vyplynuly ze svědeckých výpovědí dalších svědků, kteří byli se společností X propojeni. Jeden z nich přitom potvrdil, že v roce 2013 k poskytnutí plnění v objemu přesahujícím 6 milionů Kč ze strany této společnosti ve prospěch obžalovaných společností nedošlo (viz bod 60 rozsudku krajského soudu).
Úvahy soudů o celkové "obchodní vyprázdněnosti" společnosti X tedy nelze mít za spekulativní, nýbrž nacházejí svůj odraz v provedeném dokazování. Toliko na okraj lze poznamenat, že stěžovatelem vzpomenutá možnost subdodavatelství, již soudy dle jeho mínění opomněly, nenašla žádnou odezvu v daňových přiznáních či účetnictví společnosti X (srov. bod 57 rozsudku soudu prvního stupně). Ústavní soud nezjistil žádná pochybení ani v přístupu Nejvyššího soudu k dovolání stěžovatele. V odůvodnění svého usnesení racionálním a srozumitelným způsobem, včetně odkazu na svoji ustálenou rozhodovací praxi, vyložil, proč dovolací námitky stěžovatele naplnily formálně deklarovaný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu jen částečně (viz body 19 a 20 usnesení dovolacího soudu), jakož i proč se stěžovateli nezdařilo naplnit ohlášený dovolací důvod předvídaným ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu.
V posledně uvedeném případě Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívaly v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Stěžovatel však své výhrady opíral o vlastní, a nikoli soudy zjištěný skutkový stav, s nímž se na pozadí provedeného dokazování neztotožňoval. Nejvyšší soud přiléhavě podotkl, že předmětem právního posouzení je zásadně skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel (srov. body 31 a 32 usnesení dovolacího soudu).
Ostatně i nyní v ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že podstata jeho dovolací argumentace spočívala na "zpochybňování skutkových zjištění učiněných soudem 1.
stupně a akceptovaných soudem odvolacím, s nimiž se stěžovatel neztotožnil a předkládal jinou verzi skutkového děje prokazovanou provedenými důkazy" (str. 7 ústavní stížnosti). Za této situace nelze než uzavřít, že Nejvyšší soud se zákonu ani judikatuře stran požadavků na uplatnění jednotlivých trestním řádem stanovených dovolacích důvodů nezpronevěřil, pročež v jeho postupu nelze spatřovat prvky ústavně zapovězené svévole. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu