Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky PAPENO 2 s. r. o., sídlem Bohuslava Martinů 802/9, Brno, zastoupené JUDr. Ing. Danielem Prouzou, Ph.D., advokátem, sídlem Krajinská 251/16, České Budějovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. července 2024 č. j. 1 To 43/2024-1280, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva průmyslu a obchodu a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") s tím, že jím došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 3. 2024 č. j. 1 T 18/2023-1243 byla schválena dohoda o vině a trestu mezi stěžovatelkou a státním zástupcem, podle níž je stěžovatelka vinna spácháním zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se podle dohody dopustila, stručně řečeno, tak, že v licenčním řízení u Energetického regulačního úřadu uvedla nepravdivé informace, v důsledku čehož neoprávněně čerpala podporu ve výši 369 999 447 Kč, přičemž v budoucnu by došlo k čerpání další podpory ve výši přesahující 480 000 000 Kč. Za to byla stěžovatelka odsouzena k peněžitému trestu ve výši 10 000 000 Kč a trestu zákazu přijímání dotací a subvencí spočívajícím v zákazu nárokovat a přijímat státem garantovanou podporu pro obnovitelné zdroje energie na 5 let. Poškozený stát (zastoupený Ministerstvem průmyslu a obchodu) byl s adhezním nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle krajského soudu není výše způsobené škody jednoznačně prokázána, neboť došlo k zabrání značné části stěžovatelčina majetku, pročež není zřejmé, jakou částku je nutné od výše škody odečíst při stanovení povinnosti nahradit škodu. Prokázání těchto skutečností by neúměrně prodlužovalo trestní řízení.
3. Proti uvedenému rozsudku podal poškozený odvolání, z jehož podnětu vrchní soud zrušil adhezní výrok rozsudku krajského soudu a sám napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit poškozenému státu 42 976 253,58 Kč jako náhradu škody. Se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Ke změně adhezního výroku přistoupil vrchní soud pro rozpornost závěrů krajského soudu v této oblasti. Přestože krajský soud označil skutkový stav za spolehlivě prokázaný (včetně výše škody), nevysvětlil dostatečně nepřiznání adhezního nároku.
Jeho přiznání přitom nebránily ani závěry nálezové judikatury Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 1420/22 a sp. zn. III. ÚS 236/23 ). Ani stěžovatelka ve stadiu sjednávání dohody nebrojila proti zjištěné výši škody. Ta je opřená o jednoznačné a rozsáhlé důkazy (faktury a znalecké posudky). Stejně byla výše škody určena i v jiných případech tzv. solárních podvodů. Z rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že jedinou neznámou skutečností je výše příslušenství vztahujícího se k již zabranému majetku stěžovatelky (327 023 193,42 Kč).
Tuto skutečnost však krajskému soudu nic nebránilo zjistit, neboť o zabrání dané věci rozhodoval tentýž soud. Odvolací soud dotazem u České národní banky ověřil, že již došlo k zabrání finančních prostředků přesně v uvedené výši. Zároveň není důvod od přiznané náhrady škody odečítat výši peněžitého trestu. Tresty a ochranná opatření mají podle vrchního soudu zcela jiný účel a zákonné vymezení oproti povinnosti nahradit způsobenou škodu. Přestože jsou obě částky v dané věci příjmem státního rozpočtu, není možné je směšovat.
4. Stěžovatelka v první řadě namítá, že nebyla v rozporu s judikaturou Ústavního soudu vyslechnuta k uplatňovanému adheznímu nároku. Zároveň nebyla poučena ve smyslu § 314r odst. 4 trestního řádu. K uvedenému výslechu ani nemohlo dojít, neboť zmocněnec stěžovatelky se veřejného zasedání neúčastnil (ze zdravotních důvodů a souhlasil s konáním v jeho nepřítomnosti). Vrchní soud tak porušil stěžovatelčina procesní práva a vydal překvapivé rozhodnutí. Takový postup odmítá i komentářová literatura. Vrchní soud se zcela soustředil na zachování práv poškozené a opomněl povinnost chránit práva stěžovatelky.
5. Dále vrchní soud dezinterpretoval nálezovou judikaturu Ústavního soudu, která se zabývá otázkami spojenými s přiznáním adhezního nároku v řízení, kde došlo k uzavření dohody o vině a trestu (nálezy sp. zn. III. ÚS 1420/22 a sp. zn. III. ÚS 236/23 ). Způsob, jakým vrchní soud tyto nálezy interpretuje, podle stěžovatelky "plíživě" zavádí stav automatického přiznávání adhezního nároku, což však smyslu uvedené judikatury odporuje. Veřejné zasedání není podle stěžovatelky uzpůsobeno k tomu, aby v něm mohl být skutkový a právní stav zjištěn na stejné úrovni, jako v civilním řízení. Judikaturu Ústavního soudu o ochraně práv poškozených nelze vykládat tak, že by se práva obviněných stala pouhou formalitou.
6. Konečně stěžovatelka, aniž by namítala spornou částku, shledává protiústavním i způsob, jakým vrchní soud určil výši způsobené škody. Podle stěžovatelky měla být od výše škody odečtena výše peněžitého trestu (10 000 000 Kč). S tím ve svých podáních souhlasil nejen státní zástupce, ale i sama poškozená. Vrchní soud však dospěl k odlišnému závěru, který řádně neodůvodnil. Jeho odůvodnění si dokonce protiřečí v otázce, zda peněžitý trest je součástí státního rozpočtu. Vrchní soud pomíjí, že jeho interpretací dochází ke zvýhodnění státu oproti ostatním poškozeným. Sám si pak protiřečí v tom, že peněžitý trest od škody neodečetl, avšak zabrané prostředky ano, přestože jak trest, tak ochranné opatření podle něj spadají do stejné kategorie.
7. Návrh na odklad vykonatelnosti stěžovatelka odůvodnila rizikem exekuce jejího majetku, jejímž odložením nedojde k narušení žádného důležitého veřejného zájmu. Přestože se stěžovatelka snaží vyjednat se státem splátkový kalendář, neobdržela po dvou měsících žádné validní vyjádření.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (viz poučení v napadeném rozsudku); ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. V první řadě je nutné odmítnout námitky týkající se porušení stěžovatelčiných procesních ústavních práv, a sice práva vyjádřit se, resp. být vyslechnuta, k obsahu adhezního návrhu a být poučena o možnosti soudu jej v řízení přiznat. Jakkoliv taková práva stěžovatelce, jakožto obviněné osobě, nepochybně náleží, nemusí podle Ústavního soudu k jejich naplnění (resp. k naplnění jejich účelu) dojít ve formě, jaké se nyní domáhá stěžovatelka. Jde-li o poučení stran vědomosti toho, že (odvolací) soud může i přes nesouhlas stěžovatelky přiznat řádně uplatněný adhezní nárok, byla stěžovatelka o této skutečnosti poučena především v písemném poučení rozsudku krajského soudu, který výslovně uvádí možnost poškozeného napadnout rozsudek v oblasti náhrady škody.
Dále jí tato skutečnost musela být zřejmá z celého průběhu odvolacího řízení, zejména samotného odůvodnění písemného odvolání, k němuž se obsáhle vyjadřovala, přičemž odkazovala na judikaturu Ústavního soudu, která se touto možností výslovně zabývá. Nelze tedy hovořit o jakékoliv překvapivosti napadeného rozsudku.
11. Stejně tak bylo v řízení zachováno právo stěžovatelky vyjádřit se k uplatněnému nároku. To učinila jednak obsáhle v písemné formě, přičemž toto vyjádření i ústně zopakoval její obhájce u veřejného zasedání. Zrušit napadené rozhodnutí, protože soud v této situaci navíc nepřistoupil k pokusu o získání vyjádření v podobě formalizovaného výslechu stěžovatelku, by podle Ústavního soudu představovalo přepjatě formalistický postup, a to zvláště je-li obviněnou právnická osoba, za níž se musí z povahy věci vždy vyjádřit jiná (fyzická) osoba. Lze tedy shrnout, že stěžovatelka měla možnost se k uplatněnému nároku vyjádřit, této možnosti využila a vrchní soud se v napadeném rozsudku s jejími argumenty vypořádal (srov. např. bod 32 napadeného rozsudku).
12. Přisvědčit Ústavní soud nemohl ani stěžovatelčiným námitkám, které se týkají samotného adhezního nároku. Vrchní soud postupoval podle znění i smyslu nálezů Ústavního soudu, které ve svém rozhodnutí citoval. Ústavní soud v argumentaci a závěrech vrchního soudu neshledal žádnou dezinterpretaci nálezové judikatury. Stěžovatelce lze přisvědčit, že schválením dohody o vině a trestu neztrácí možnost zpochybnit existenci a výši uplatněného adhezního nároku. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je v těchto situacích klíčové naplnění zásady materiální pravdy, kterou je nutné mít na paměti i při využití konsenzuálních způsobů řešení trestních věcí (vedle již zmíněných nálezů srov. např. i bod 35 nálezu ze dne 7.
8. 2024 sp. zn. II. ÚS 1873/23 ). V dané věci byl skutkový stav dostatečně prokázán, což ostatně stěžovatelka nezpochybnila ani v ústavní stížnosti. Namítla-li stěžovatelka, že v trestním řízení, v němž dojde ke schválení dohody o vině a trestu, nemůže být skutkový stav zjištěn na stejné úrovni jako v civilním soudním řízení, přehlíží podle Ústavního soudu tu skutečnost, že soudní fázi trestního řízení (v těchto případech relativně krátké) předchází obsáhlé obstarávání a provádění důkazů v přípravném řízení.
Oba soudy v dané věci považovaly za klíčové důkazy právě listiny opatřené v přípravném řízení. Práva obviněných osob nejsou tak pouhou formalitou, neboť obvinění mají možnost obsáhle zpochybnit obsah všech provedených důkazů.
13. Konečně je třeba odmítnout rovněž námitky týkající se odečtení (nebo započtení) uloženého peněžitého trestu do výše náhrady škody. Ústavní soud se zcela ztotožňuje s vrchním soudem, že oba druhy majetkové újmy, zakotvené v jiných právních normách, naplňují odlišný účel. Jakkoliv může odůvodnění napadeného rozsudku působit v této části trochu zkratkovitě, jeho závěrům nelze nic vytknout. Argumentaci vrchního soudu lze snad doplnit v tom smyslu, že všechny trestní sankce podle § 36 trestního zákoníku neplní žádnou "jednolitou" funkci oproti institutu náhrady škody.
Každý druh trestu (§ 52 trestního zákoníku) i každý druh ochranného opatření (§ 98 trestního zákoníku) plní vlastní specifickou funkci podle podmínek, za nichž jsou ukládány. Pro odečtení (nebo započtení) výše peněžitého trestu od povinnosti nahradit škodu nelze podle Ústavního soudu najít dostatečnou právní (ani jinou) oporu jak v právních předpisech, tak ustálené praxi. To, co stěžovatelka nazývá "zvýhodněním" státu jako poškozeného, je prostým důsledkem vůle zákonodárce zahrnující peněžitý trest do státního rozpočtu.
Pro pachatele však o žádné znevýhodnění nejde. Oproti tomu odečtení hodnoty zajištěných a posléze zabraných peněžních prostředků odpovídá smyslu tohoto ochranného opatření (§ 101 trestního zákoníku), jímž je subsidiární odčerpání výnosů z trestné činnosti, nemůže-li již být uložen trest propadnutí věci.
14. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Spolu s ústavní stížností Ústavní soud odmítl rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť jej stěžovatelka opřela o zcela hypotetické důvody (nepodloženou hrozbu exekuce a neochotu komunikace státních orgánů ohledně splátkového kalendáře); navíc o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu