Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Jandy, zastoupeného Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem, se sídlem Komenského 319/6, 397 01 Písek, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, č. j. 33 Cdo 3392/2013-235, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, č. j. 33 Cdo 3392/2013-235, bylo v řízení o zaplacení částky 228.000 Kč odmítnuto dovolání žalovaného (stěžovatele) směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 19. dubna 2011, č. j. 9 C 223/2010-102, jímž bylo vyhověno žalobě na zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím. Dovolací soud neshledal dovolání přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.
prosince 2012 (dále jen "o. s. ř."), ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá dle jeho názoru ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud nepovažoval námitky žalovaného, že žalobce neprokázal půjčku ve výši 100.000 Kč a že soudy nesprávně zjistily obsah smlouvy o dílo ze dne 21. července 2009, neboť k tomu nevyslechly účastníky řízení, za relevantní, neboť šlo o námitky zpochybňující skutková zjištění, která však při zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. nelze zpochybnit. Dovolací soud dále uvedl, že nemohlo být přihlédnuto ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), představovaných námitkou, že žalovaný "nebyl poučen o důkazní povinnosti ve vztahu k rozsahu provedených stavebních prací a zakoupeného materiálu, respektive jejich hodnoty", neboť nešlo o námitku, která by svojí povahou splňovala zákonnou podmínku zásadního právního významu.
5. V dané věci stěžovatel polemizuje jednak s tím, jak obecné soudy posoudily smlouvu o dílo, a jednak s tím, jak Nejvyšší soud přistoupil k jeho dovolání, přičemž v této souvislosti namítá, že Nejvyšší soud se dostatečně nezabýval, dle názoru stěžovatele, zásadními otázkami nastolenými stěžovatelem k výkladu smlouvy o dílo a jeho dovolání odmítl pouze se stručným odůvodněním.
6. Ve vztahu k první části námitek je nucen Ústavní soud konstatovat, že jak již bylo naznačeno výše, mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, což by však musel činit, kdyby se měl zabývat výkladem konkrétních smluvních ujednání. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Nadto je třeba uvést, že stěžovatel, i když část obsahu ústavní stížnosti se týká i rozhodnutí soudů nižších instancí, ve stížnostním petitu napadá toliko usnesení Nejvyššího soudu, čímž sám omezil rozsah ústavněprávního přezkumu pouze na toto rozhodnutí.
7. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu a posouzení otázky přípustnosti lze podotknout, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání.
V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Ústavní soud přitom nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam.
Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z rozsahu přezkumu, který v těchto případech provádí. Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III.
ÚS 40/93
, usnesení ve věcech
sp. zn. III. ÚS 116/94
,
,
III. ÚS 280/03
,
I. ÚS 319/03
,
II. ÚS 644/04
,
III. ÚS 86/06
,
III. ÚS 466/06
). O takový případ se však evidentně nejedná, neboť námitky stěžovatele se týkaly skutkového zjištění, které v rámci posuzování přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přezkoumávat. Možnost dovolacího soudu stručně odůvodnit svoje rozhodnutí pak vyplývá z § 243f odst. 3 o. s. ř. V tomto směru Nejvyšší soud nevybočil z procesních pravidel a nelze v jeho postupu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. října 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu