Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky P. V., zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Beníčkem, advokátem, sídlem Fügnerovo nábřeží 2809, Zlín, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci č. j. 8 VZN 264/2024-21 ze dne 21. listopadu 2024, usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně č. j. 3 KZN 1029/2023-99 ze dne 16. července 2024 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, č. j.
KRPZ-139561-168/TČ-2022-150081-MIZ ze dne 31. května 2024, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality ("policejní orgán"), odložila trestní věc, neboť nešlo o podezření z trestného činu a věc nebylo na místě vyřídit jinak. Krajské státní zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně ("státní zastupitelství"), zamítlo stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ("vyšší státní zastupitelství") vyhodnotilo podnět k dohledu a jako nedůvodný jej odložilo.
2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých práv, zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
3. Podezřelý uzavřel smlouvu, kterou mu poškozený daroval své nemovitosti; v té době byl poškozený ve vážném zdravotním stavu hospitalizován a několik dní nato zemřel. Podle stěžovatelky, závětní dědičky, orgány činné v trestním řízení nesprávně uzavřely, že nebyl spáchán trestný čin podvodu [§ 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku]; namítá, že nebyl zajištěn dostatečný důkazní materiál k prokázání trestného činu, a to v důsledku nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, které nenechaly vypracovat znalecký posudek, z něhož by byla patrná (ne)způsobilost poškozeného chápat své jednání. Z uvedených důvodů navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.
4. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoli dalším orgánem veřejné moci, povolaným přezkoumávat všechny okolnosti konkrétního případu; proto zasáhne jen tehdy, zjistí-li porušení ústavně zaručených práv, jsou-li napadená rozhodnutí hrubě nepřiléhavá nebo jde-li o projev libovůle. Ústavní soud nepřezkoumává opodstatněnost a důvodnost nezahájení trestního stíhání, ale posuzuje, byl-li postup orgánů činných v trestním řízení v souladu s požadavky kladenými na účinné vyšetřování. Také z těchto důvodů Ústavní soud ruší rozhodnutí pro porušení práva na účinné vyšetřování výjimečně [viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. března 2015 (N 51/76 SbNU 691) nebo sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. května 2016 (N 91/81 SbNU 485)].
6. Z napadených rozhodnutí se podává, že původní odložení věci ze dne 4. prosince 2023 státní zastupitelství usnesením ze dne 23. února 2024 zrušilo a uložilo policejnímu orgánu vyslechnout lékaře, kteří byli v kontaktu s poškozeným, zvážit provedení dalších důkazů a vyloučit ze společného řízení poznatky o další možné trestné činnosti. Uvedené pokyny policejní orgán provedl, některá další podezření vyloučil a postoupil příslušnému orgánu k samostatnému šetření, dovyslechl svědky a na základě dokazování rozhodl o odložení věci.
Nebyla zjištěna překvapivost uzavření darovací smlouvy, neboť podezřelý a jeho matka se o poškozeného starali již několik let; naopak s vlastními potomky nebyl poškozený řadu let v kontaktu vůbec a opakovaně projevil vůli přenechat majetek někomu jinému. Rozsáhlým dokazováním nebyl prokázán úmyslný trestný čin podvodu a toto zjištění by nemohlo zvrátit ani provedení znaleckého posudku k ověření způsobilosti poškozeného chápat své jednání. Státní zastupitelství některé okolnosti upřesnilo a závěry policejního orgánu potvrdilo.
Vyšší státní zastupitelství nezjistilo v postupu orgánů činných v trestním řízení vady a jejich postup označilo za správný a zákonný.
7. Stěžovatelka brojí proti nezahájení trestního stíhání proti třetí osobě. Posouzení, zda je konkrétní jednání trestným činem či nikoli, vychází ze zákonné definice toho kterého trestného činu a z objektivního a nezávislého posouzení věci příslušným orgánem veřejné moci (orgánem činným v trestním řízení), nikoliv od očekávání účastníka řízení (stěžovatelky). Nárokem na trestní stíhání jiné osoby se Ústavní soud opakovaně zabýval a judikoval, že charakteristickým znakem moderního státu je vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí "vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu.
Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" [usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 (U 5/7 SbNU 343)].
8. Orgány činné v trestním řízení mají úřední povinnost zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu). Účinné vyšetřování je procesní povinností tzv. náležité péče, která se vztahuje k postupu daného orgánu veřejné moci a nelze ji vztahovat k výsledku [nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. ledna 2016 (N 8/80 SbNU 91)]. Je-li o nesprávnosti závěrů orgánů veřejné moci subjektivně přesvědčena pouze stěžovatelka, protože očekávala jiné rozhodnutí, neznamená to, že vyšetřování nebylo účinné.
9. Podle Ústavního soudu byly standardy vyšetřování zajištěny, orgány činné v trestním řízení provedly dokazování v nezbytném rozsahu potřebném pro rozhodnutí, postupovaly v mezích zákonem svěřených kompetencí a svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily (čl. 4 odst. 4 Listiny). Podle čl. 2 odst. 2 Listiny mohou orgány veřejné moci uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsobem stanovených zákonem - nemohou tedy zahájit trestní stíhání, nejsou-li splněny zákonné důvody. Právo na přístup k orgánu veřejné moci (čl.
36 odst. 1 a 2 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručují účastníku řízení jím očekávaný výsledek, ale "jen" to, že řízení bude před nezávislým orgánem veřejné moci probíhat podle zákonem stanovených pravidel, což se v tomto případě stalo. Z napadených usnesení i vyrozumění jsou patrné důvody, pro které policejní orgán věc odložil a proč takový postup považují státní zastupitelství za správný. Za ústavně konformní je považuje i Ústavní soud.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu