Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky NAY-DATART a.s., sídlem Náměstí Práce 2523, Zlín, zastoupené JUDr. Marií Martinovou, advokátkou, sídlem Roháčova 2614, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025, č. j. 1 Afs 77/2025-74, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2025, č. j. 29 Af 30/2019-316, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla zasažena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s ústavním principem zakotveným v čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud nepovažuje za nezbytné detailně rekapitulovat průběh předchozího řízení týkajícího se sporu ze dvou dodatečných platebních výměrů na daň z příjmů právnických osob vyměřených stěžovatelce správcem daně za zdaňovací období let 2009 a 2010. Toto řízení bylo poznamenáno opakovanými kasačními zásahy správních soudů (krajský soud rozhodoval celkem čtyřikrát, Nejvyšší správní soud celkem třikrát).
3. Základní skutečnosti jsou účastníkům řízení dobře známy, postačí proto odkázat na shrnutí procesního vývoje obsažené v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (srov. body 1-11) a dále uvést, že v pořadí posledním rozsudkem, který stěžovatelka nyní napadá, Krajský soud v Brně ("krajský soud") zamítl stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 5. 2. 2019, č. j. 4354/19/5200-11431-706481. Odkázal na příslušné části druhého a třetího zrušujícího rozsudku, v nichž shledal nedůvodnými veškeré námitky stěžovatelky (tj. nedostatečné seznámení se zjištěnými skutečnostmi, vyloučení nákladů mateřské společnosti souvisejících s držbou podílu v dceřiné společnosti a nezohlednění nerealizovaných kurzových rozdílů) vyjma námitky týkající se vyloučení nákladů za manka a škody. Tuto námitku však vypořádal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 10. 2024, č. j. 1 Afs 31/2024-91, v němž shledal správní rozhodnutí v této části za přezkoumatelné a správné. Tímto závěrem byl krajský soud v dalším řízení vázán, proto s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu i tuto část žaloby označil za nedůvodnou. Krajský soud uvedl, že stěžovatelka měla v řízení o kasační stížnosti dostatečný prostor reagovat na argumentaci vedlejšího účastníka, a proto již neshledal důvod pro další polemiku s napadeným správním rozhodnutím.
4. Nejvyšší správní soud následně ke kasační stížnosti stěžovatelky rozhodoval nyní napadeným rozsudkem. V něm předně uvedl, že (v pořadí poslední) rozsudek krajského soudu nelze považovat za nepřezkoumatelný proto, že krajský soud zdůvodnil závěry o nedůvodnosti žaloby odkazem na své předchozí rozsudky v této věci či odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu. Těmito závěry byl totiž vázán.
5. Nejvyšší správní soud se dále zaměřil na námitky, které k dosud podaným kasačním stížnostem stěžovatelky neřešil, přičemž je označil za nedůvodné. Ve shodě s krajským soudem potvrdil, že vedlejší účastník seznámil stěžovatelku se zjištěnými skutečnostmi a svým právním názorem a současně jí poskytl prostor k vyjádření, čehož rovněž využila. Dále posoudil otázku uznatelných nákladů za manka a škody do normy, stanovené stěžovatelkou jako 0,15 % z obratu, což ovšem stěžovatelka následně rozporovala. V neposlední řadě Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce týkající se nerealizovaných kurzových rozdílů ve vztahu k základu daně. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou.
6. Stěžovatelka namítá, že ke zrušení obou napadených rozsudků by mělo dojít již jen z důvodu změny právního názoru krajským soudem, který nejdříve označil rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 5. 2. 2019 za nepřezkoumatelné a poté jen převzal názor Nejvyššího správního soudu z rozsudku ze dne 10. 10. 2024, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k opačnému závěru. Rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 5. 2. 2019 nadále považuje za nepřezkoumatelné. Má za to, že se jí tímto způsobem uzavřela cesta k přezkumu názoru krajského soudu. Stěžovatelka - stručně řečeno - rozporuje způsob, jakým se soudy vypořádaly s jejími námitkami týkajícími se nákladů za manka a škody i nerealizovaných kurzových rozdílů, a to zejména s ohledem na závěr, že tyto námitky dostatečně nekonkretizovala a nepodložila je doklady, z nichž by měly vyplývat rozhodné, tj. pro stěžovatelku příznivé skutečnosti.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Ústavní soud již v minulosti nesčetněkrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení před správními soudy, nýbrž jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Z hlediska ústavněprávního proto může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný. Polemikou s právními závěry v rozhodnutích správních soudů se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k čemuž ovšem v nyní posuzovaném případě nedošlo.
10. Stěžovatelka se vymezuje vůči zásadám ovládajícím systém správního soudnictví. Dotčení svého základního práva na přístup k soudu dovozuje z toho, že byl krajský soud povinen v dalším řízení vycházet z názoru Nejvyššího správního soudu o přezkoumatelnosti a správnosti části rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 5. 2. 2019 v otázce vyloučení nákladů za manka a škody. Tento postup však Ústavní soud ve své judikatuře setrvale akceptuje, neboť je vyjádřením instančních vztahů nadřízenosti a podřízenosti ve správním soudnictví, na zákonné úrovni reflektovaných v § 110 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ("soudní řád správní"), jenž obecně vzato stanoví vázanost krajského soudu právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud přitom ověřil, že právní názor, jenž Nejvyšší správní soud formuloval v rozsudku ze dne 10. 10. 2024, č. j. 1 Afs 31/2024-91, je dostatečně odůvodněný a splňuje ústavněprávní nároky kladené na soudní rozhodování. Vycházely-li proto krajský soud i Nejvyšší správní soud v "dalším kole" řízení z takto formulovaného a odůvodněného právního názoru, naplnily tím nejen shora uvedený zákonný požadavek, ale rovněž ústavní požadavek legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování.
V jejich postupu tudíž nelze spatřovat porušení základního práva stěžovatelky na přístup k soudu.
11. Zbylá část stěžovatelčiny argumentace pro změnu naráží na dispoziční zásadu správního soudnictví. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka předkládala toliko obecná tvrzení, jež nedostatečně odůvodnila, resp. podložila důkazy. Nejvyšší správní soud proto stěžovatelce vytkl, že stanovení nové ekonomicky zdůvodnitelné normy obratu, která jí konvenovala, řádně nevysvětlila a neodůvodnila (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 43), resp. uvedl, že stěžovatelka nekonkretizovala svou námitku a doklady, z nichž by měly vyplývat rozhodné skutečnosti týkající se tvrzeného nezohlednění nerealizovaných kurzovních rozdílů, přičemž povšechně uváděla, že rozhodné skutečnosti plynou z dokladů obsažených v šesti předložených pořadačích (tamtéž, body 47-48).
Dospěl-li proto Nejvyšší správní soud v této procesní situaci k závěru (tamtéž, bod 47), že "tímto způsobem však k plnění daňových povinností a následnému soudnímu přezkumu přistupovat nelze", jednal v souladu se závěry nálezové judikatury Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2732/15 ze dne 12. 1. 2016, bod 18), z níž se podává, že soud není oprávněn (a tím méně povinen) za žalobce domýšlet či dotvářet příliš obecné žalobní námitky z vlastní iniciativy. Takový postup soudu by popíral uplatnění dispoziční zásady ve správním soudnictví a zasahoval by do principu rovnosti účastníků řízení (čl.
96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny a § 36 odst. 1 soudního řádu správního).
12. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti představila pouze repetitivní argumentaci, se kterou se však již přesvědčivým způsobem vypořádaly obecné soudy. Ústavní soud proto nespatřuje žádný důvod, pro který by měl jejich závěry z hlediska jemu svěřené ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila základní práva stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu