Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené Mgr. Romanem Václavíkem, advokátem, sídlem Kvítková 4703, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2023 č. j. 7 Tdo 561/2023-554, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 6 To 294/2022-450 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. července 2022 č. j. 18 T 3/2022-336, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Proti trestnímu rozsudku nalézacího soudu si jak stěžovatelka, tak její syn podali odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením tak, že se zamítají. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že trestní soudy nevzaly v potaz skutečnost, že soudní exekutor nerespektoval pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu č. j. 14 Co 365,366/2018-314, kterým soud nařídil přezkoumat odměnu soudního znalce za zpracování znaleckého posudku z roku 2018-2019. Stěžovatelka má za to, že vlastnické právo poškozeného vzniklo na podkladě absolutně neplatného právního jednání. Vydražitel neprokázal legálnost nabytí finančních prostředků na úhradu kupní ceny vydražené nemovitosti.
Dále má stěžovatelka za to, že ve věci rozhodoval podjatý soudce, když prvoinstanční soud ještě před vynesením rozsudku informoval poškozeného na podkladě, jakých skutečností bude rozhodovat. Stěžovatelka je toho názoru, že byl ve věci zjištěn odlišný skutkový stav, a to o úhradě nejvyššího podání, protože poškozený tvrdil, že bylo uhrazeno až dne 19. 5. 2020 a nikoliv dne 2. 5. 2020, přičemž poškozený nedostál své povinnosti předložit smlouvu o úvěru. V souvislosti se svými námitkami se stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu, která dle jejího mínění by měla být na věc aplikována.
Ústřední námitku stěžovatelky lze shrnout tak, že trestní soudy nevzaly ve svém rozhodování v potaz skutečnost, že vlastnictví sporných nemovitostí poškozeného nebylo postaveno najisto, neboť v důsledku tvrzených vad předchozího exekučního řízení nemohlo dojít k platnému nabytí vlastnického práva. Obecné soudy však ve svém rozhodování vyšly nejen z výpisu z katastru nemovitostí, ale též z pravomocného usnesení exekutora o příklepu ze dne 6. 11. 2019 č. j. 156 EX 116/16-469, na jehož základě nabyl poškozený dotčené nemovitosti, a to originárním způsobem. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelce nesvědčilo vlastnické právo k daným nemovitostem a současně nedisponovala titulem k jejich užívání, lze obecným soudům stran jejich názoru o protiprávním užívání stěží co vytknout.
Z ústavněprávního hlediska považoval Ústavní soud za podstatnější spíše argument, který stěžovatelka v ústavní stížnosti sice nezmiňuje, ale obecné soudy se s ním v napadených rozhodnutích vypořádávají, a to, zda užití trestního práva lze v projednávaném případě považovat za adekvátní nástroj k řešení nastalé situace. Z napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že k vydražení nemovitostí došlo příklepem exekutora ze dne 6. 11. 2019, přičemž k uhrazení závazku z dražby vzešlého došlo v květnu 2020.
Trestními soudy posuzovaným časovým výsekem pak bylo období od 24. 3. 2021 do 29. 11. 2021. Do té doby podle sdělení poškozeného se tento snažil přimět stěžovatelku a jejího syna k vystěhování, ať již domluvou nebo nástroji civilního práva. Při posuzování věci z pohledu ultima ratio vzaly obecné soudy v potaz, že stěžovatelka užívá nemovitost poškozeného dlouhodobě (déle než dva roky) a nedbá jeho oprávněných zájmů. Soudy přitom neměly pochyb, že tak jedná v úmyslu přímém. Jak se ukázalo, nástroje civilního práva poškozeným využité se neprojevily jako natolik efektivní, aby jimi bylo možné zabránit zasahování do vlastnického práva poškozeného.
Z toho důvodu lze mít pak závěry obecných soudů stran posuzovaného skutku jako trestného činu za ústavně souladné.
Ústavní soud je toho názoru, že z výše vyložených důvodů jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů ústavně konformní a předmětnou ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu