II.ÚS 283/97

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 283/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele Z.K., zastoupeného advokátem JUDr. B.G., CSc., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. 7 To 114/97, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á. O d ů v o d n ě n í. Řádně a včas podanou ústavní stížností, mající i další předepsané náležitosti dle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 To 114/97, ze dne 4. 6. 1997, ve slovech ". .

a podle § 259 odst. 1 tr. řádu se věc vrací soudu prvého stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl" s odůvodněním, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a dle něhož příslušnost II. ÚS 283/97 soudu i soudce stanoví zákon, a to proto, že příslušným soudem je Obvodní soud pro Prahu 5, jemuž ale byla věc městským soudem na základě usnesení ze dne 2. 5. 1996, sp. zn. 1 Nt 20/96, odejmuta a přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 3, jako soudu nepříslušnému, a to proto, že nebyly splněny podmínky § 30 odst. 1 tr.

řádu, a navíc proto, že s návrhem na delegaci nebyl seznámen a nemohl se k němu vyjádřit, v důsledku čehož stejnou vadou, totiž porušením čl. 38 odst. 1 Listiny, trpí také napadené zrušující rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. 7 To 114/97. Dále s odkazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 187/94 , a § 254 odst. 1 tr. řádu a rozhodnutí č. 7/97 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ve věcech občanskoprávních stěžovatel dovodil povinnost městského soudu vypořádat se v napadeném rozhodnutí s námitkou stěžovatele bez ohledu na to, že o příslušnosti bylo již rozhodnuto dříve, tj. rozhodnutím téhož soudu ze dne 2.

5. 1996, sp. zn. 1 Nt 20/96. Dle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, do jehož pravomoci dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a § 72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spadá rozhodovat o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Vzhledem k tomu, že stěžovatel tvrdí takový zásah, a to do jeho práva chráněného čl.

38 odst. 1 Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu než se věcí zabývat. V tomto směru Ústavní soud poté, co zjistil, že k návrhu Obvodního soudu pro Prahu 5 byla věc dle § 25 tr. řádu usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 1996, sp. zn. 1 Nt 20/96, tomuto soudu odejmuta a přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 3, dospěl k II. ÚS 283/97 závěru, že stěžovatel napadající usnesení Městského soudu v

Praze, sp. zn. 7 To 114/97, ze dne 4. 6. 1997, zcela přehlíží větu třetí § 222 odst. 1 tr. řádu, jež je zákonnou úpravou příslušnosti ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, a dle níž postoupit věc jinému soudu nemůže soud, jemuž byla již věc postoupena nadřízeným soudem. Z uvedeného ustanovení § 222 odst. 1 tr.

řádu totiž plyne zhojení případného nedostatku příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 3 a ve svých důsledcích i jiného senátu Městského soudu v Praze. Jde totiž o to, že otázky příslušnosti a tedy práva chráněného v č1. 38 odst. 1 Listiny jsou v tr. řádu řešeny různě, když při předběžném projednání obžaloby věc musí být postoupena vždy příslušnému soudu (§ 188 odst. 1 písm. a) tr. řádu), zatímco při hlavním líčení již nikoliv (§ 222 odst. 1 tr. řádu), a navíc ve prospěch práva na spravedlivý proces dle čl.

36 odst. 1 Listiny či čl. 6 Úmluvy, jehož podstatu tvoří právo na spravedlivé a veřejné projednání v přiměřené lhůtě před nezávislým a nestranným soudem. Jinými slovy, ustanovení § 222 odst. 1 tr. řádu dává v určité fázi soudního řízení přednost rozhodnutí ve věci, tzn. v přiměřené lhůtě a nezávislým a nestranným soudem ve smyslu č1. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy před dalším možným sporem a rozhodováním o příslušnosti ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Na základě shora uvedeného, resp. vzhledem ke konstrukci ustanovení § 222 odst. 1 tr.

řádu, jež upravuje případy, za nichž nelze věc postoupit soudu příslušnému, a mezi které spadá i rozhodnutí dle § 25 tr. řádu, kterým je rozhodnutí městského soudu ze dne 2. 5. 1996, sp. zn. 1 Nt 20/96, jež mělo založit vadnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí, tj. rozhodnutí ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. 7 To 114/97, dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. II. ÚS 283/97 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Odkaz stěžovatele na závěry senátu Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 232/95 , není případný, neboť v této věci se nejednalo o srovnatelnou situaci v tom smyslu, že předmětem zkoumání byla otázka příslušnosti pro účely rozhodnutí o vazbě, resp. o jejím prodloužení, jež má ale samostatný režim. Pokud jde o argumentaci, obsaženou v usnesení soudce zpravodaje pod sp. zn. III. ÚS 187/94 , má Ústavní soud za to, že skutečně stěžovateli nic nebrání vnést námitky proti nesprávnému procesnímu postupu v průběhu hlavního líčení, nicméně uplatnění námitek je jedna věc a rozhodnutí o nich vzhledem k § 222 odst. 1 o.s.ř.

je druhá věc. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová soudkyně Ústavního soudu

V Brně dne 12. 9. 1997