Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Rotha, zastoupeného Mgr. Michalem Novákem, advokátem se sídlem Fibichova 1141/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 30 Cdo 952/2016-269, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 27. 10. 2015, č. j. 59 Co 409/2015-240, a proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 9. 2015, č. j. 7 C 219/2014-207, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ze spisu Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 219/2014 Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel žalobou domáhá, aby obchodní korporaci KLAS, opravárensko výrobní družstvo Kroměříž, byla uložena povinnost nahradit mu nemajetkovou újmu ve výši 8 000 000 Kč. Usnesením okresního soudu ze dne 30. 9. 2014, č. j. 7 C 219/2014-57, bylo stěžovateli přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90% a byl mu ustanoven právní zástupce.
Napadeným usnesením okresního soudu byla výrokem I. zamítnuta žádost stěžovatele na úplné osvobození od soudních poplatků a výrokem II. zamítnuta žádost stěžovatele na ustanovení zástupce ex offo pro dovolací řízení s odůvodněním, že žalobci již zástupce z řad advokátů byl přidělen. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadené usnesení okresního soudu potvrdil, a to ústavní stížností rovněž napadeným usnesením.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění Nejvyšší soud popsal předpoklady přípustnosti dovolání a uzavřel, že obsah stěžovatelova dovolání jim nevyhovuje, neboť zejména neobsahuje údaje o konkrétním důvodu, pro který by dovolání mělo být přípustné, když stěžovatel v dovolání v zásadě jen tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil sociální situaci žalobce a svým rozhodnutím mu zamezil uplatňovat právo na spravedlivý proces, přičemž zákonná lhůta k případnému doplnění tohoto dovolání již uplynula.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel vytýká dovolacímu soudu postup při odmítnutí jeho dovolání, které podle jeho názoru obsahovalo veškeré zákonem požadované náležitosti, mělo být proto podrobeno věcnému přezkumu a odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1256/14 a sp. zn. II ÚS 3876/13 o přílišném formalismu při posuzování podmínek přípustnosti dovolání.
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu stěžovatel namítá, že obecné soudy náležitě nepřihlédly k jeho zdravotnímu stavu a nesprávně posoudily jeho sociální situaci a rovněž nedostatečně posoudily podmínky pro ustanovení zástupce ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 1374/2013 a sp. zn. 28 Cdo 1671/2012). Pro případ, že by ústavní stížnost nebyla odmítnuta, žádá stěžovatel přiznání náhrady nákladů právního zastoupení.
Ze shora uvedeného plyne, že své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), stěžovatel neuplatnil řádně, přičemž podání vadného opravného prostředku představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec; to nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14 , ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14 , ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15
(tato usnesení a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
Ústavní soud sice ve stejné situaci v minulosti ústavní stížnost za nepřípustnou nepovažoval, přičemž argumentoval nutností ochrany principu právní jistoty, a to vzhledem k nejednotné judikatuře Ústavního soudu k této otázce (viz usnesení ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 651/14 , body 21 až 28); takto postupoval vzhledem k nové právní úpravě dovolání, jež byla provedena zákonem č. 404/2012 Sb., neboť i u ní bylo možné (jako tomu bylo v případě předchozí právní úpravy) očekávat některé výkladové problémy, a to eventuálně rovněž u otázky řádného způsobu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Ústavní soud si byl samozřejmě vědom toho, že v případě pochybení dovolatele není daný mimořádný opravný prostředek odmítán jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, nicméně s přihlédnutím ke specifickým okolnostem, jež předchozí právní úpravu dovolání provázely (včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva, např. rozsudek ze dne 26. 6. 2008, Rechtová proti České republice, č. 27088/05, a ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, č. 35836/05), a aktuální dikci příslušných ustanovení, jež by (snad) mohla vyvolávat v účastnících řízení určitou právní nejistotu o požadavcích na řádnou podobu dovolání (z hlediska jeho formálních náležitostí), shledal v rozhodování dovolacího soudu prvek "uvážení", i pokud jde o posuzování této otázky; šlo o určitou obdobu toho, kdy dovolací soud rozhoduje o přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu - zde totiž možnost uvážení stricto sensu má dovolací soud, jen když tak činí z hlediska čtvrtého předpokladu přípustnosti (tedy že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Aby se Ústavní soud vyvaroval tzv. přepjatého formalizmu, ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů projednal, a to i s tím vědomím, že tímto postupem dochází k potlačení zásady subsidiarity ústavní stížnosti plynoucí z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ovšem v době, kdy stěžovatel podal dovolání, již existovala ustálená judikatura Nejvyššího soudu k citovaným ustanovením § 237 a § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, jež poskytovala dostatečný "návod" účastníkům řízení na to, jak náležitě vymezit předpoklady přípustnosti dovolání.
Za této situace již o jakémkoliv uvážení na straně dovolacího soudu nelze hovořit, a naopak s ohledem na princip vigilantibus iura scripta sunt je třeba položit důraz na stěžovatelovu povinnost podat dovolání řádně, tedy se všemi zákonnými náležitostmi tak, jak to vyžaduje zákon a jak to odpovídá požadavkům na zastupování v řízení o dovolání podle § 241 občanského soudního řádu.
S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná. Vzhledem k tomu, jak bylo Ústavním soudem o ústavní stížnosti rozhodnuto, již nepřicházelo v úvahu rozhodování o žádosti nahradit stěžovateli náklady řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. září 2016
Jiří Zemánek předseda II. senátu Ústavního soudu