Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele S. P. N., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Janem Vydrželem, advokátem, sídlem Blanická 1008/28, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. července 2025 č. j. 8 Azs 89/2025-29, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/6, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 15. 1. 2025 č. j. OAM-12728-16/ZR-2024 zrušil stěžovateli povolení k trvalému pobytu a stanovil lhůtu k vycestování. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí žalobu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2025 č. j. 1 A 11/2025-16 vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za podání žaloby ve výši 3 000 Kč. Stěžovatel poté požádal o osvobození od soudních poplatků. Městský soud usnesením ze dne 4. 4. 2025 č. j. 1 A 11/2025-50 od poplatkové povinnosti stěžovatele částečně osvobodil a vyzval jej k zaplacení zbývající výše soudního poplatku, tedy 1 500 Kč, a to do 15 dnů. Toto usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 8. 4. 2025.
3. Městský soud poté usnesením ze dne 28. 4. 2025 č. j. 1 A 11/2025-80 řízení o žalobě zastavil pro nezaplacení soudního poplatku, neboť stěžovatel podle městského soudu zaplatil soudní poplatek až po uplynutí stanovené lhůty. Kasační stížnost stěžovatele poté zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Neshledal důvodnými námitky stěžovatele, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla neurčitá; obsahovala všechny potřebné údaje, včetně platebních údajů. Lhůta stanovená městským soudem uplynula dne 23. 4. 2025, stěžovatel soudní poplatek zaplatil až následujícího dne. Městský soud tedy řízení zastavil podle Nejvyššího správního soudu správně.
1. Stěžovatel tvrdí, že výzva k zaplacení soudního poplatku městského soudu ze dne 4. 4. 2025 nemá potřebné náležitosti, protože její výrok neobsahuje číslo účtu ani variabilní symbol k zaplacení poplatku. Původní výzva ze dne 17. 2. 2025 přitom tyto údaje obsahovala i ve výroku. Poté tyto údaje městský soud uvedl pouze v odůvodnění usnesení o výzvě. Stěžovatel tedy mohl "právem váhat", zda skutečně začala běžet lhůta k zaplacení soudního poplatku. Dále stěžovatel namítá přepjatý formalismus; spatřuje jej v neprojednání žaloby jen pro zaplacení soudního poplatku o jeden den po uplynutí stanovené lhůty. Nadto před nařízením jednání na den 29. 4. 2025 pracovnice městského soudu telefonicky kontaktovala právního zástupce stěžovatele, ať zajistí přítomnost rodiny stěžovatele na jednání. Přesto posléze městský soud řízení zastavil. Je zřejmé, že k ověření splnění poplatkové povinnosti došlo až po přípravě na jednání. Tím spíše nebyl důvod jednání poté zrušit pro prodlení o jeden den.
2. Stěžovatel zde rovněž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3112/17 (N 30/88 SbNU 431), který řešil obdobnou situaci. Ústavní soud zkritizoval mechanický postup soudu a odmítl požadavek, aby za tehdejšího stěžovatele hradil soudní poplatek někdo jiný. Nyní za stěžovatele nakonec soudní poplatek zaplatil jeho právní zástupce, protože včasné a řádné uhrazení soudního poplatku nebylo v možnostech stěžovatele, který je ve výkonu trestu. Bylo rovněž třeba poměřovat následky nezaplacení soudního poplatku: stěžovatel poplatek zaplatil, byť později, státní pokladna tedy neutrpěla. Uvedený postup je nepřiměřený a narušuje i obecnou důvěru v soudní ochranu.
3. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
2. Nynější ústavní stížnost směřuje proti neprojednání žaloby pro pozdní zaplacení soudního poplatku s námitkou odepření přístupu k soudu. Podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod platí, že u soudu se lze práva domáhat pouze stanoveným postupem a že podmínky a podrobnosti stanoví zákon. Ústavní pořádek tedy předpokládá, že přístup k soudu podléhá různým zákonným formálním podmínkám a omezením, kterým je také splnění poplatkové povinnosti podle zákona o soudních poplatcích. Tu Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi stabilně respektuje jako legitimní a přiměřené omezení přístupu k soudu.
1. Rovněž platí, že splnění poplatkové povinnosti není vázáno na výzvu soudu (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Povinnost soudu vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a navrhovatelům v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnili již při podání žaloby (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1334/18 či ze dne 14. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 856/25 ). Zastavení řízení pro marné uplynutí dodatečné lhůty stanovené soudem k zaplacení soudního poplatku není porušením práva na přístup k soudu (srov. též usnesení ze dne 24. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 1447/24 ).
2. Uvedené se uplatní i v nynější věci a Ústavní soud neshledává žádný důvod k přehodnocování těchto závěrů. Samotné stanovení (dodatečné) lhůty k zaplacení soudního poplatku a její respektování není přepjatým formalismem: takový postup má jasný účel, a to zamezit entropii v právních vztazích a zajistit racionální a efektivní fungování soudních řízení. Lpění na lhůtách má své dobré, ústavně obhajitelné důvody. Uplatnění těchto závěrů není nepřiměřeně tvrdé ani v okolnostech nynější věci. Stěžovatel byl již v řízení před správním orgánem zastoupen (týmž) advokátem. Poplatkovou povinnost (a její konkrétní výši) zmiňuje dokonce poučení v písemném vyhotovení rozhodnutí vedlejšího účastníka. Na samotné zaplacení soudního poplatku měl stěžovatel dostatečný časový prostor a již při podání žaloby stěžovatel musel být s poplatkovou povinností srozuměn.
3. Jak je dále patrné z napadeného rozsudku a přiložené kasační stížnosti, stěžovatel před Nejvyšším správním soudem tvrdil jen, že výzva k zaplacení soudního poplatku pro své nedostatky nemohla založit právní účinky běhu lhůty. Ostatní námitky, které stěžovatel poprvé vznáší až v řízení o ústavní stížnosti, jsou proto ve smyslu judikatury Ústavního soudu tzv. materiálně nepřípustné (viz bod 36 nálezu ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 2387/24 či bod 45 nálezu ze dne 11. 9. 2025 sp. zn. I. ÚS 931/25 ). Ústavní soud k nim proto z důvodu uplatnění zásady subsidiarity ústavní stížnosti nemohl přihlížet.
4. Jde-li o tvrzení o nedostatcích výzvy, lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatel měl k dispozici všechny informace: znal výši poplatku, jeho důvod, platební údaje, délku lhůty k zaplacení, byl poučen o následcích nesplnění poplatkové povinnosti, že se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží a že se lze domáhat nezastavení řízení, je-li nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma [§ 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích]. K žádnému zkrácení na právech stěžovatele nedošlo. Nejvyšší správní soud se s touto argumentaci vypořádal dostatečně, srozumitelně, věcně a rozumně.
5. Ústavní soud věc posoudil z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu