Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Vlasty Wirzové, zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem, sídlem Moskevská 637/6, Liberec IV - Perštýn, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2559/2024-128 ze dne 18. prosince 2024, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 30 Co 161/2024-103 ze dne 30. května 2024 a usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 28 C 18/2022-96 ze dne 4. dubna 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Petra Pospíchala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatelka žalobou domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení smluvní pokuty z kupní smlouvy ve výši 137 500 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 10. 2022 byla žaloba zamítnuta a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 11. 2023 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dne 15. 2. 2024 dovolání. Dne 4. 3. 2024 byla právnímu zástupci stěžovatelky doručena výzva k zaplacení soudního poplatku, měl být zaplacen do 19. 3. 2024. Soudní poplatek byl uhrazen dne 20. 3. 2024, a proto okresní soud řízení s odkazem na § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavil.
3. V odvolání stěžovatelka uvedla, že její právní zástupce učinil chybu v psaní, neboť ji nesprávně informoval o splatnosti poplatku do 29. 3. 2024. Podle stěžovatelky měly soudy přihlédnout ke skutečnosti, že poplatek byl zaplacen se zpožděním jednoho dne ještě před zastavením dovolacího řízení. Krajský soud v napadeném usnesení konstatoval, že poplatek byl splatný již v den podání dovolání a stěžovatelka měla možnost splnit poplatkovou povinnost v dodatečné lhůtě stanovené soudem. Upozornil, že tato lhůta je propadnou soudcovskou lhůtou procesní povahy, kterou může předseda soudu prodloužit pouze před jejím uplynutím. Dále uvedl, že v postupu okresního soudu neshledává žádnou přílišnou tvrdost, neboť poplatková povinnost vzniká již podáním dovolání a dodatečná lhůta poskytnutá soudem je beneficiem.
4. Napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost. S odkazem na četnou judikaturu potvrdil závěry krajského soudu, že povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného poplatku je beneficiem, neboť poplatník má v zásadě plnit poplatkovou povinnost v okamžiku svého podání, a že zaplacení po marném uplynutí soudem stanovené lhůty nemůže mít jakýkoliv význam.
5. Stěžovatelka tvrdí, že striktně formalizovaným postupem obecných soudů jí bylo znemožněno domáhat se svého práva u Nejvyššího soudu, který se tak nemohl zabývat právně významnými otázkami, jež vznesla ve svém dovolání.
6. Stěžovatelka namítá, že soudy mohou své chyby napravovat prostřednictvím opravných usnesení, kdežto drobné pochybení běžného občana spočívající v jednodenním zmeškání lhůty pro zaplacení soudního poplatku je sankcionováno odepřením přístupu k soudu.
7. Podle stěžovatelky pozbývá zákonem preferovaný způsob úhrady soudního poplatku současně s podáním návrhu aplikovatelnosti, neboť při podání datovou schránkou nejsou navrhovateli známy platební údaje, resp. variabilní symbol. Stěžovatelka tak měla údajně pouze jednu možnost k úhradě poplatku, a to na základě výzvy.
8. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2373/21 ze dne 30. 6. 2022 a tvrdí, že též splnila veškeré zákonné podmínky řízení a její návrh byl projednatelný, neboť zaplatila sice po lhůtě, ale ještě před rozhodnutím o zastavení řízení, a důvodem opožděné platby byl omyl vyvolaný jejím právním zástupcem.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán tehdy, jsou-li jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich nemají podklad, nebylo-li řízení jako celek spravedlivé, byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele anebo je-li soudní rozhodnutí nepřezkoumatelné, resp. postrádá řádné, srozumitelné a logické odůvodnění (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. II. ÚS 1842/12 ze dne 27. 8. 2013 nebo sp. zn. III. ÚS 1836/13 ze dne 27. 2. 2014).
12. Podstata předložené ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda rozhodnutí o zastavení řízení na základě nezaplacení soudního poplatku nezaložilo porušení stěžovatelčina práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. zda se odůvodnění napadených rozhodnutí opírá o ústavně konformní výklad příslušných ustanovení zákona o soudních poplatcích a občanského soudního řádu.
13. Jak zmínil Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1335/18 ze dne 20. 6. 2018, Listina zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Podmínkou ovšem je, že se tak musí stát stanoveným postupem. Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Jedním z požadavků je i zaplacení soudního poplatku. Jak správně uvedly v napadených rozhodnutích obecné soudy, povinnost vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a navrhovatelům v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnili již při podání žaloby (srov. též usnesení sp. zn. IV.
ÚS 1334/18 ze dne 15. 5. 2018). K námitce stěžovatelky, že zaplacení poplatku brání neznalost variabilního symbolu, lze uvést, že právním zástupcům by nemělo činit potíže tuto informaci zjistit dotazem u příslušného soudu.
14. Přijetím zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo k 30. 9. 2017 ke změně § 9 zákona o soudních poplatcích tak, že do prvního odstavce byla přidána věta třetí, podle níž se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží. Znění zákona je zcela jednoznačné a neumožňuje žádný jiný výklad než ten, který je obsažen v ústavní stížností napadených rozhodnutích. Dle účinného znění zákona není významné, zda poplatník poplatek zaplatil do rozhodnutí o zastavení řízení, nýbrž zda tak učinil ve lhůtě mu k tomu stanovené soudem (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2025/19 ze dne 21. 4. 2020).
15. Argumentace stěžovatelky nálezem sp. zn. III. ÚS 2373/21 není přiléhavá, neboť v něm se Ústavní soud zabýval ústavností postupu Nejvyššího soudu při posuzování nejednoznačného podání stěžovatele.
16. Ústavní soud konstatuje, že oba obecné soudy svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily. Postupovaly přitom v souladu s příslušnými právními předpisy a na věc dopadající judikaturou. Jejich závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu dojít nemohlo.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. července 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu