USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně V. W., zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, proti žalovanému P. P., o zaplacení částky 137.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 28 C 18/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 5. 2024, č. j. 30 Co 161/2024-103, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zastavil dovolací řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu otázku, zda při omylu žalobkyně o lhůtě k zaplacení soudního poplatku za dovolání lze odvolání, ve kterém je zdůvodněno včasné nezaplacení soudního poplatku, chápat jako žádost o prominutí zmeškání lhůty, tedy zda omyl žalobkyně je omluvitelným důvodem pro zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o.
s. ř. Dovozuje přitom, že otázkou „omylu vyvolaného třetí osobou u účastníka řízení ke splnění povinnosti k úhradě soudního poplatku“ se dovolací soud dosud nezabýval.
Dle dovolatelky měl odvolací soud prominout žalobkyni zmeškání lhůty pro úhradu soudního poplatku v situaci, kdy se dozvěděl o skutečném důvodu pro jeho pozdní úhradu, tj. že žalobkyně byla právním zástupcem informována o tom, že lhůta pro zaplacení soudního poplatku byla stanovena do 29. 3. 2024, přičemž správné datum bylo 19. 3. 2024. Tato argumentace však přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že pro posouzení procesních úkonů není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje.
Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. V ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. se soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka (podle jeho obsahu) bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo
369/2015, či ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2847/2018). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž vyložil (srov. usnesení ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021, uveřejněné pod číslem 76/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3671/2021), že podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (ve znění účinném od 30. 9. 2017, tj. ode dne nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb.), má poplatník dvě možnosti (dva „pokusy“) k zaplacení soudního poplatku.
Nesplní-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (srov. § 4 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), má možnost poplatkovou povinnost splnit ještě v dodatečné lhůtě, kterou mu soud stanovil ve výzvě k zaplacení poplatku (srov. § 9 odst. 1, 2 zákona o soudních poplatcích). Zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí soudem (dodatečně) stanovené lhůty již nemůže mít jakýkoli význam. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20.
6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18) zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity.
Lhůta stanovená k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích je propadnou soudcovskou lhůtou podle § 55 o. s. ř. procesní povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19, bod 32, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020). Takovou lhůtu může předseda senátu prodloužit jen před jejím uplynutím, a to na návrh účastníka (podaný ve lhůtě) či bez návrhu (§ 55 o. s. ř. věta druhá, § 9 odst.
1 a 2 zákona o soudních poplatcích), případně lze negativnímu následku zastavení řízení zabránit postupem podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích včasným (ve lhůtě podaným) sdělením okolností, které osvědčují nebezpečí z prodlení, a doložením, že bez své viny nemohl účastník poplatek dosud zaplatit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2023, sen. zn. 29 ICdo 84/2023). Prominutí zmeškání lhůty s účinky podle § 58 o. s. ř. přichází v úvahu pouze u lhůt zákonných, nikoliv soudcovských podle § 55 o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 544/2001, ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3773/2008, či ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4629/2018). V nyní projednávané věci žalobkyně své odvolání odůvodnila tím, že se při placení soudního poplatku zcela řídila (nesprávným) doporučením svého zástupce o lhůtě pro zaplacení soudního poplatku, důvodem podaného odvolání je tak skutečnost, že zástupce žalobkyně učinil chybu v psaní, a napadené rozhodnutí soudu prvního stupně by tedy mělo být zrušeno.
Odvolací soud poukázal na to, že lhůta stanovená k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je propadnou soudcovskou lhůtou procesní povahy podle § 55 o. s. ř. Uvedl, že žalobkyně svoji poplatkovou povinnost při podání dovolání nesplnila, a soud prvního stupně ji tak vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení zaplatila na určený účet soudu soudní poplatek za dovolání. Usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku bylo doručeno právnímu zástupci žalobkyně dne 4.
3. 2024. Patnáctidenní lhůta k zaplacení soudního poplatku tak uplynula dne 19. 3. 2024. Soudní poplatek byl však zaplacen na účet soudu až 20. 3. 2024. Odvolací soud tedy uzavřel, že podle § 9 odst. 1 věta třetí zákona o soudních poplatcích k soudnímu poplatku zaplacenému po marném uplynutí lhůty nelze přihlížet. Nadto pak odvolací soud dodal, že žalobkyní nebyla před uplynutím stanovené lhůty k zaplacení soudního poplatku podána žádost o prodloužení lhůty k jeho zaplacení dle § 55 věty druhé o.
s. ř., ani nebyly žalobkyní sděleny okolnosti ve smyslu § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Odvolací soud hodnotil procesní úkon žalobkyně (odvolání) v intencích ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. a nikterak se neodchýlil od závěrů výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže potvrdil jako věcně správné usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo dovolací řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Nadto dovolací soud dodává, že dovolatelka ve své argumentaci přehlíží, že u propadné soudcovské lhůty podle § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích ani prominutí jejího zmeškání nepřichází v úvahu.