USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně Aniversario s. r. o., se sídlem v Praze 4, Bartoškova 1411/20,
identifikační číslo osoby 63219743, zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se
sídlem v Liberci, 8. března 21/13, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a.
s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační
číslo osoby 47116617, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v
Brně, Cihlářská 637/16, o zaplacení částky 337.093 Kč s příslušenstvím, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 215/2013, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2021, č. j. 6 Cmo
126/2021-371, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 5.916,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího zástupce.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 3. 2021, č. j. 16 Cm 215/2013-357,
opravil v záhlaví usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2020, č. j.
16 Cm 215/2013-349 (výrok I.), zastavil dovolací řízení (výrok II.) a rozhodl,
že žalobkyni se vrací soudní poplatek (výrok III.) a že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu
prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku II., III. a IV., potvrdil (první
výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala
žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné
dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.
s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné,
soudy obou stupňů rozhodly správně a dle ustálené judikatury.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím
řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9.
2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné
obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí
odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že
zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o zastavení
dovolacího řízení, nikoliv v částech dalších; výrokem o vrácení soudního
poplatku a o náhradě nákladů řízení se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda je splněna
lhůta k zaplacení soudního poplatku, když je poslední den lhůty podána poštovní
poukázka na poště k výplatě poukázané částky na účet soudu. Dovolatelka je
přesvědčena, že lhůta byla zachována, neboť v předposlední den lhůty byla na
poště podána poukázka k vyplacení poukázané částky. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
účinném od 30. 9. 2017, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na
zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve
poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů;
výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud
řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Jak Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo
1958/2021, podle zákona o soudních poplatcích (ve znění účinném od 30. 9. 2017,
tj. ode dne nabytí účinnosti zákona č. 296/2017 Sb.) má poplatník dvě možnosti
(dva „pokusy“) k zaplacení soudního poplatku. Nesplní-li poplatník řádně svou
poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (srov. § 4
odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), má možnost poplatkovou
povinnost splnit ještě v dodatečné lhůtě, kterou mu soud stanovil ve výzvě k
zaplacení poplatku (srov. § 9 odst. 1, 2 zákona o soudních poplatcích). Zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí soudem (dodatečně) stanovené
lhůty již nemůže mít jakýkoli význam. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, a ze
dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18) zdůraznil, že již samotná povinnost
soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry
beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a
poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné
lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním
důsledkem jeho pasivity. Judikatura Nejvyššího soudu (včetně té recentní) je za jedno v závěru (srov. již zmíněné usnesení sp. zn. 21 Cdo 1958/2021), že poplatková povinnost
účastníka řízení v případě úhrady soudního poplatku prostřednictvím
bezhotovostního převodu (který může být uskutečněn bankovním převodem nebo
prostřednictvím poštovní poukázky) je splněna dnem připsání platby na účet
soudu, kdy je postavena najisto faktická dispozice soudu s poukázanou částkou a
je bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník řízení skutečně poplatek v
souladu s pokyny soudu zaplatil (k tomu srov. právní závěr vyjádřený například
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3616/2016,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2018, sp. zn.
32 Cdo 3698/2018,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 29 ICdo 152/2018,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018,
uveřejněné pod číslem 30/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. 24 Cdo 2111/2020). Ohledně včasnosti
zaplacení soudního poplatku i judikatura Ústavního soudu zcela konzistentně
aprobuje závěr obecných soudů, že za datum úhrady soudního poplatku je při
bezhotovostní platbě považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, a
nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby, resp. že
povinnost uhradit soudní poplatek je splněna až okamžikem připsání peněžní
částky na účet soudu, neboť tímto okamžikem se dostane do faktické dispozice
soudu (srov. bod 14. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1588/20, a další usnesení Ústavního soudu zde uvedená). Lze též poukázat na to, že Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 30. 3. 2021,
sp. zn. Pl. ÚS 9/20, uvedl, že právní úpravu zakotvenou v § 9 odst. 1 zákona o
soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb., považuje ve světle čl. 36
odst. 1 Listiny za přísnou, ale ústavně konformní z několika vzájemně
provázaných důvodů (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1970/20): „Třetí významný faktor tkví v existenci vícero způsobů
placení soudního poplatku, konkrétně v trojí možnosti způsobu jeho úhrady,
jehož volba usnadňuje poplatníkovi splnění jeho poplatkové povinnosti. Výběr
způsobu placení poplatku je na poplatníkovi, přičemž soud nemůže přikázat
hrazení poplatku určitým způsobem, umožňuje-li zákon i formu jinou. Výchozím,
zákonem upřednostňovaným způsobem úhrady soudního poplatku je platba na
bankovní účet zřízený u České národní banky pro příslušný soud (§ 8 odst. 3
ZSP). Děje se tak buď bankovním převodem na tento účet, anebo alternativně
prostřednictvím poštovní poukázky. Další možností je zaplacení soudního
poplatku v hotovosti na pokladně soudu. Třetí způsob pak spočívá v placení
kolkovými známkami, byť s omezeními plynoucími z ustanovení § 8 odst. 4 ZSP. Ve
vazbě na posledně zmíněný způsob placení soudních poplatků se sluší zmínit, že
náhradní lhůta ke splnění poplatkové povinnosti je lhůtou procesněprávní, a
nikoli hmotněprávní, a to i po novelizaci zákona o soudních poplatcích
provedené zákonem č. 296/2017 Sb. K tomuto názoru dospěl Ústavní soud v
nálezech sp. zn. I. ÚS 2535/18 ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 2025/19 ze dne
21. 4. 2020 a sp. zn. IV. ÚS 322/20 ze dne 2. 6. 2020, v nichž vyslovil, že
lhůta k zaplacení soudního poplatku je zachována, byly-li posledního dne této
lhůty kolkové známky předány k poštovní přepravě. Naproti tomu v případě
bezhotovostního převodu splní účastník svou poplatkovou povinnost až okamžikem,
kdy byla platba připsána na účet příslušného soudu, a při zaplacení soudního
poplatku v hotovosti na pokladně soudu dnem, v němž zde platbu provedl. V
těchto otázkách je judikatura Ústavního soudu (ve shodě s judikaturou
Nejvyššího soudu) ustálena (viz např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 2035/20,
II.
ÚS 4093/19 a III. ÚS 1348/19).“
V nyní projednávané věci soudy vyšly z toho, že žalobkyně podala proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020, č. j. 6 Cmo 159/2019-332, dovolání,
aniž současně zaplatila soudní poplatek. Soud prvního stupně ji proto usnesením
ze dne 20. 11. 2020, č. j. 16 Cm 215/2013-349, vyzval k zaplacení soudního
poplatku ve lhůtě do 15 dnů od doručení výzvy s poučením, že v případě
nezaplacení poplatku ve stanovené lhůtě bude řízení zastaveno, přičemž k
zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Výzva k zaplacení
poplatku byla žalobkyni doručena dne 26. 11. 2020, lhůta k zaplacení tedy
uplynula dne 11. 12. 2020. Soudní poplatek byl připsán na účet soudu až dne 14. 12. 2020. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pro posouzení
toho, zda dovolatelka splnila svou poplatkovou povinnost včas či nikoliv, je
rozhodné datum připsání částky na účet soudu, a uzavřel, že jestliže soud
prvního stupně z důvodu opožděného zaplacení soudního poplatku formou poštovní
poukázky dovolací řízení zastavil, nelze mu vytknout pochybení. Nejvyšší soud
přitom neshledal, že by uvedený závěr byl v rozporu s výše uvedenou ustálenou
rozhodovací praxí. Jestliže dovolatelka poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020,
sp. zn. 30 Cdo 2095/2020, pomíjí, že v uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud
zabýval odlišnou otázkou, a to zda lze přikročit k zastavení řízení pro
nezaplacení soudního poplatku, jestliže v poslední den lhůty k jeho úhradě
poplatník prostřednictvím držitele poštovní licence požádal o prodloužení lhůty
k uhrazení soudního poplatku, aniž by soud o takové žádosti rozhodl. Případný pak není rovněž odkaz dovolatelky na závěry týkající se placení
soudního poplatku kolkovými známkami vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne
21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19. Přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace dovolatelky, že se odvolací
soud nevypořádal s jejími námitkami a napadené usnesení je proto
nepřezkoumatelné, neboť jde o námitku vady řízení, k níž by dovolací soud mohl
přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení této vady nezakládá.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 2. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu