30 Cdo 2095/2020-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní
věci žalobce M. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Robertem
Kabátem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti
žalované České republice - Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábř.
Ludvíka Svobody 12/1222, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 65 C 150/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 21. 1. 2020, č. j. 72 Co 470, 471/2019-24, t a k t o:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020, č. j. 72 Co 470,
471/2019-24, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 9. 2019, č. j. 65 C
150/2019-7, a usnesení téhož soudu ze dne 18. 9. 2019, č. j. 65 C 150/2019-9,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým v
pořadí prvním usnesením ze dne 4. 9. 2019, č. j. 65 C 150/2019-7, podle § 9
odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v nyní účinném znění (dále
jen „ZoSP“) zastavil řízení, neboť žalobce přes výzvu soudu nezaplatil včas
soudní poplatek za řízení o podané žalobě (výrok I usnesení), a dále rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II usnesení).
2. Navazujícím, v pořadí druhým usnesením ze dne 18. 9. 2019, č. j. 65 C
150/2019-9, soud prvního stupně rozhodl, že se žalobci vrací soudní poplatek ve
výši 2 000 Kč uhrazený jím až po uplynutí lhůty stanovené k jeho úhradě (výrok
I usnesení) a žalobce byl vyzván ke specifikaci bankovního spojení (výrok II
usnesení).
3. Takto bylo rozhodnuto v řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal
náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného zadržení
řidičského průkazu.
4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v
záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil obě usnesení soudu prvního stupně (výrok
I rozhodnutí odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
5. Odvolací soud v rovině právního posouzení zdůraznil, že podle § 2
odst. 1 písm. a) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. b) ZSoP vzniká navrhovateli
poplatková povinnost podáním odvolání (správně však šlo o poplatkovou povinnost
za řízení zahájené podáním žaloby podle § 4 odst. 1 písm. a) – poznámka
Nejvyššího soudu). Poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti (§ 7 odst.
1 ZSoP). Podle § 9 odst. 1 ZoSP nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním
návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen,
soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň
15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty
soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se
nepřihlíží.
6. Odvolací soud při výkladu citovaných ustanovení, odkazuje na závěry
vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo
3042/2018, připomenul, že nesplnil-li poplatník řádně svou poplatkovou
povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání, a soud ho proto musel
vyzvat k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určil, je lhůta zachována jen, když
předepsaná částka - ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, či na
bankovním účtu - je nejpozději v poslední den lhůty v dispozici příslušného
soudu; nepostačí, je-li podání obsahující soudní poplatek poslední den lhůty
odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. Nestane-li se tak, soud řízení
(nejde-li o některou z výjimek stanovených v zákoně č. 549/1991 Sb.) zastaví.
Rovněž Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat
poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem,
jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v
zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak
neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě
poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem
jeho pasivity. Odvolací soud dále zdůraznil, že navrhovatel (žalobce) sice má
možnost v soudem určené lhůtě k zaplacení soudního poplatku namísto jeho
zaplacení požádat o osvobození od soudních poplatků nebo o prodloužení lhůty k
jeho zaplacení, pokud však lhůta k zaplacení soudního poplatku není lhůtou
procesní, nepostačí k jejímu zachování předání žádosti o osvobození od soudních
poplatků či o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku k poštovní
přepravě poslední den soudem stanovené lhůty, ale tato žádost musí být v soudem
určené lhůtě fyzicky v dispozici soudu. Vzhledem k tomu, že žalobce soudem
stanovenou lhůtu k zaplacení soudního poplatku zmeškal, neboť jeho žádost o
prodloužení této lhůty došla soudu až dne 30. 8. 2019, ačkoliv posledním dnem
patnáctidenní lhůty k úhradě soudního poplatku byl 23. 8. 2019, bylo namístě
řízení zastavit. Za nastalé procesní situace již nebylo třeba o žádosti žalobce
o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku rozhodovat samostatným
usnesením. Ve vztahu k druhému usnesení soudu prvního stupně o vrácení
zaplaceného soudního poplatku, které bylo týmž rozhodnutím odvolacího soudu
potvrzeno, nebylo napadené usnesení nijak odůvodněno. Odvolací soud dále
odůvodnil výrok o nákladech odvolacího řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu obou jeho výroků,
když z bodů I/2 a III/11 dovolání je, poměřováno jeho obsahem (§ 41 odst. 2 o.
s. ř.), zřejmé, že je usnesení odvolacího soudu napadáno ve vztahu k oběma jím
potvrzeným usnesením soudu prvního stupně.
8. Dovolání je podáno z důvodu nesprávného právního posouzení
judikatorně podle žalobce dosud neřešené otázky „účinků žádosti o prodloužení
lhůty pro zaplacení soudního poplatku, které bylo předáno přepravci ještě
předtím, než lhůta (k zaplacení soudního poplatku) uplynula“. Žalobce
zdůraznil, že odvolací soud zcela pominul, že ještě před uplynutím lhůty k
zaplacení soudního poplatku žalobce dne 23. 8. 2019 prostřednictvím pošty
požádal o prodloužení lhůty k jeho úhradě do 5. 9. 2019 a „v takto prodloužené
lhůtě“ soudní poplatek skutečně zaplatil. Doplnil, že za okamžik podání je
třeba považovat okamžik, kdy byla zásilka s podáním předána České poště, s. p.
jako provozovateli poštovních služeb k doručení soudu, potud odkazoval na nález
Ústavního soudu z 26. 7. 2018 pod sp. zn. IV. ÚS 1001/18. Žalobce dále poukázal
na vadnou žurnalizaci spisu i na jeho pochybnost o tom, kdy bylo usnesení soudu
prvního stupně ze 4. 9. 2019 ve skutečnosti vyhotoveno.
9. Zastavení řízení způsobem, jakým jej učinil soud prvního stupně, aniž
by rozhodl o jeho žádosti o prodloužení lhůty k úhradě poplatku, tak
představuje podle žalobce podstatný zásah do jeho práva na přístup k soudu ve
smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který není odůvodněn žádným
veřejným zájmem.
10. Ve vztahu k „druhému“ usnesení soudu prvního stupně o vrácení
soudního poplatku je žalobcovým odvoláním (správně dovoláním – poznámka
Nejvyššího soudu) napadáno rozhodnutí odvolacího soudu „pouze proto, že
navazuje na nesprávné rozhodnutí o zastavení řízení“. Žalobce závěrem
navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, jakož i obě prvostupňová
usnesení zrušil.
11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. advokátem.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. V projednávané věci byl dovoláním napaden rovněž výrok II usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně
nepřípustné, nicméně Nejvyšší soud jej ani v tomto rozsahu neodmítl, neboť coby
závislý výrok sledoval osud přípustně napadených výroků (srov. § 243b ve
spojení s § 224 odst. 3 o. s. ř.).
17. Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §
241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k napadenému usnesení odvolacího
soudu, pokud jím bylo potvrzeno druhé usnesení soudu prvního stupně ze dne 18.
9. 2019, č. j. 65 C 150/2019-9, o vrácení soudního poplatku. Žalobce, krom
zmínky, že jde o rozhodnutí závislé, neuvedl důvod dovolání, ani předpoklady
jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. Z dovolání tak v uvedeném rozsahu
není zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí
odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má
být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého
(svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1.
2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
18. Uvedené závěry přiměřeně platí i pro námitky, že napadeným
rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základních práv žalobce ve smyslu
čl. 36 Listiny základních práv a svobod. I zde trpí dovolání vadami, pro něž
nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý
jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti
dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy,
pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na
přístup k soudu), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek
na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které
ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru
dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11.
2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což
žalobce v projednávaném dovolání neučinil.
19. Dovolání je ovšem přípustné pro vyřešení právní otázky, zda lze
přikročit k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, jestliže v
poslední den lhůty k jeho úhradě poplatník prostřednictvím držitele poštovní
licence požádal o prodloužení lhůty k uhrazení soudního poplatku, aniž by soud
o takové žádosti rozhodl. Uvedenou otázku totiž odvolací soud vyřešil v rozporu
se závaznou judikaturou Ústavního soudu.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je k výše označené otázce nejen přípustné, ale i důvodné.
21. Podle § 9 odst. 1, 3 a 4 ZoSP nebyl-li poplatek za řízení splatný
podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti
zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v
délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném
uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném
uplynutí lhůty se nepřihlíží (odstavec 1).
22. Soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže
poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen (odstavec 3).
23. Pro nezaplacení poplatku soud řízení nezastaví, je-li nebezpečí z
prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník ve
lhůtě určené soudem ve výzvě podle odstavců 1 a 2 sdělí soudu okolnosti, které
toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud
zaplatit (odstavec 4 písmeno c).
24. O tom, že jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 4 písm. c),
rozhodne soud usnesením, které není třeba doručovat (odstavec 5).
25. Podle § 57 odst. 3 o. s. ř. lhůta je zachována, je-li posledního dne
lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je
doručit.
26. Odvolací soud v době svého rozhodování vycházel z tehdy ustálené
rozhodovací praxe obecných soudů, reprezentované výše označeným usnesením
Nejvyššího soudu, podle něhož lhůta k zaplacení soudního poplatku podle §
9ZoSP, není lhůtou procesní, a že nejpozději v poslední den lhůty k jeho úhradě
musí být částka odpovídající soudnímu poplatku již připsána na příslušný účet
sodu nebo – hradí-li se soudní poplatek prostřednictvím kolkových známek -
musí být kolkové známky v dispozici soudu. Z toho odvodil, že také žádost o
prodloužení lhůty k uhrazení soudního poplatku nestačí v poslední den lhůty
odevzdat k poštovní přepravě, nýbrž nejpozději v uvedený den musí být doručena
soudu.
27. Nejvyšší soud však nepřehlédl, že po vydání přezkoumávaného usnesení
odvolacího soudu Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS
2025/19, dospěl s podrobnější argumentací k závěru, že „lhůta k zaplacení
soudního poplatku na základě výzvy soudu je lhůtou procesní a takto ji lze i
uplatňovat“.
28. Nejvyšší soud zde připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy
vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.
V daném případě se uplatní tzv. precedenční závaznost, kdy je třeba právní
názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných
věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným
důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu pod číslem 47/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
29. Jakkoliv byl výše citovaný nález Ústavního soudu přijat až poté, co
v nyní projednávané věci rozhodl odvolací soud, musí být uvedený závěr
Ústavního soudu aplikován také v projednávané věci. Při výkladu časových účinků
judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových
právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení
jakož i případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje
„nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti.
Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být
odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje
intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních
norem ve stabilitu právního řádu (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8.
2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09 nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk.
Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In Právní rozhledy,
č. 6/2011, s. 191-197), což ovšem evidentně není případ právě projednávané
věci.
30. Lze proto uzavřít, že svěřil-li žalobce v poslední den lhůty
stanovené mu soudem prvního stupně k úhradě soudního poplatku k poštovní
přepravě žádost o její prodloužení, bylo povinností odvolacího soudu se s
argumentací žalobce obsaženou v odvolání o tom, že o ní mělo být rozhodnuto,
vyrovnat. Nezohlednil-li uvedenou skutečnost odvolací soud jen proto, že vzal
z hlediska její včasnosti za určující až den, kdy se žádost žalobce dostala do
dispozice soudu prvního stupně a nikoliv již okamžik, kdy žalobce svou žádost v
poslední den procesní lhůty svěřil k poštovní přepravě, je jeho právní
posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
31. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud
ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady
uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Takové vady však žalobce netvrdil a Nejvyšší soud je z obsahu spisu
rovněž nezjistil.
32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro
zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i je, a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z úřední povinnosti přitom zrušil
i dovoláním kvalifikovaně nenapadenou část výroku I usnesení odvolacího soudu,
pokud jím bylo potvrzeno druhé usnesení soudu prvního stupně o vrácení soudního
poplatku. Postupoval přitom podle 243e odst. 2, věta třetí o. s. ř., podle
něhož dovolací soud zruší též další rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni
nebo v odvolacím řízení, která jsou na zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu
závislá.
33. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby – též s přihlédnutím k
argumentaci obsažené v podaném odvolání a částečně i v dovolání – posoudil
přípustnost a opodstatněnost žádosti žalobce o prodloužení lhůty k zaplacení
soudního poplatku a v závislosti na jím učiněných závěrech a návazně přijatém
rozhodnutí pak případně znovu zvážil, zda jsou v poměrech projednávané věci
splněny zákonné předpoklady pro zastavení řízení o podané žalobě pro včasné
neuhrazení soudního poplatku či nikoliv.
34. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 8. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu