MSPH 98 INS XY
206 ICm XY
29 ICdo 84/2023-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci
žalobkyně Z. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Branislavem Bučkem,
jako hostujícím evropským advokátem, se sídlem v Bratislavě, Karpatská 13A, PSČ
811 05, Slovenská republika, se zmocněncem pro doručování Mgr. Robertem
Novotným, advokátem, se sídlem v Praze, Jeseniova 1151/55, PSČ 130 00, proti
žalovanému 1) Ing. Lee Loudovi, Ph.D., se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ
110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Arca Investments, a. s., v
reštruktualizácii, zastoupenému JUDr. Tomášem Radou, advokátem, se sídlem v
Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, a 2) Arca Investments, a. s., v
reštruktualizácii, se sídlem v Bratislavě, Plynárenská 7A, PSČ 821 09,
Slovenská republika, identifikační číslo osoby 35975041, zastoupenému Mgr.
Jiřím Tomolou, advokátem, se sídlem v Praze, V Celnici 1034/6, PSČ 110 00, o
určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
206 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci druhého žalovaného, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS XY, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2022, č. j. 206 ICm XY,
106 VSPH XY (MSPH 98 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému z žalovaných na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 2.238,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jejich zástupců.
1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne
12. července 2022, č. j. 206 ICm XY, zastavil řízení, v němž se žalobkyně (Z.
B.) domáhala vůči žalovaným (1/ Ing. Lee Loudovi, Ph.D., jako insolvenčnímu
správci dlužníka Arca Investments, a. s., v reštruktualizácii, a 2/ dlužníku)
určení pravosti a výše pohledávky přihlášené (v celkové výši 2.661.225,12 Kč)
v insolvenčním řízení dlužníka vedeném u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. MSPH 98 INS XY (bod I. výroku); současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud – cituje ustanovení § 4 odst. 1 písm. a/, § 7 odst. 1,
§ 9 odst. 1, 2 a odst. 4 písm. c/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, jakož i blíže označenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího
soudu – uzavřel, že insolvenční soud postupoval správně, když řízení zastavil
pro nezaplacení soudního poplatku za podanou žalobu. Žalobkyni vznikla
poplatková povinnost podáním žaloby (16. listopadu 2021) a téhož dne nastala
také splatnost soudního poplatku. Protože žalobkyně soudní poplatek ke dni jeho
splatnosti nezaplatila, vyzval ji insolvenční soud usnesením ze dne 11. května
2022, č. j. 206 ICm XY (doručeným žalobkyni k rukám zmocněnce pro doručování
dne 30. května 2022), aby tak učinila dodatečně ve lhůtě 15 dnů od doručení
tohoto usnesení. Žalobkyně soudní poplatek ani v této lhůtě nezaplatila.
4. Výhradu žalobkyně, podle níž měl insolvenční soud zvážit, zda
zastavením řízení pro nezaplacení soudního poplatku nebude žalobkyni odepřeno
právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
měl odvolací soud za nedůvodnou. Potud zdůraznil, že právní úprava nepodmiňuje
zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku ničím jiným než splněním
zákonem stanovených předpokladů a neposkytuje žádný prostor pro uvážení, zda je
takový postup namístě. Pro posouzení věci je pak podle odvolacího soudu rovněž
zcela bez významu okolnost, že po vydání odvoláním napadeného usnesení
insolvenčního soudu žalobkyně soudní poplatek zaplatila.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) argumentem, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky procesního práva, která by
měla být dovolacím soudem posouzena jinak, neboť dosavadní judikatura
nepamatuje na případy skutkově odpovídající poměrům projednávané věci.
Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak,
že se usnesení insolvenčního soudu ruší a řízení se nezastavuje.
6. Dovolatelka po Nejvyšším soudu požaduje, aby částečně překonal svoji
judikaturu (z níž odvolací soud vycházel) a zaujal stanovisko, podle kterého v
situaci, kdy žalobce zaplatí soudní poplatek opožděně, nemusí soud vždy
rozhodnout o zastavení řízení podle zákona o soudních poplatcích. Nezastavovat
řízení a pokračovat v něm by měl soud zejména v situaci, kdy bylo prodlení s
úhradou soudního poplatku způsobeno (jako v posuzovaném případě) odůvodněnými
okolnostmi (například trvalým pobytem žalobce v cizině, zastoupením žalobce
slovenským advokátem a z toho plynoucí vyšší časovou náročností komunikace se
žalobcem).
7. Podle dovolatelky bylo možné v daném řízení pokračovat navzdory
nezaplacení soudního poplatku. Dovolatelku mohl insolvenční soud opětovně
upomenout, aby soudní poplatek zaplatila. Rozhodnutí o zastavení řízení (s nímž
jsou spojeny i hmotněprávní aspekty) zasahuje do jejího ústavně zaručeného
práva na spravedlivý proces, neboť výsledek řízení o určení pravosti a výše
pohledávky má význam i pro insolvenční řízení sesterské společnosti dlužníka
Arca Capital Slovakia, a. s., které probíhá na Slovensku. Zastavil-li
insolvenční soud řízení v situaci, kdy soudní poplatek již byl (byť opožděně)
zaplacen, postupoval značně formalisticky. Lhůta k dodatečnému zaplacení
soudního poplatku má navíc pouze pořádkovou povahu, soudu proto nic nebránilo v
tom, aby v řízení pokračoval.
8. První žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako
nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné. Zdůrazňuje, že dovolatelka se
pokouší prostřednictvím mimořádného opravného prostředku zhojit vlastní
procesní neopatrnost způsobenou nerespektováním výzvy soudu k úhradě soudního
poplatku. Ústavní soud navíc již ve své rozhodovací praxi řešil případy, v
nichž se poplatníci dopustili srovnatelného pochybení jako dovolatelka,
ústavněprávní rozměr jejich argumentaci však nepřiznal.
9. Druhý žalovaný ve vyjádření rovněž navrhuje dovolání odmítnout,
případně zamítnout. Představa dovolatelky o nutnosti posuzovat každý případ
nezaplacení soudního poplatku individuálně, podle něj odporuje principu právní
jistoty účastníků řízení a narušuje zákonem o soudních poplatcích jasně
stanovený a předvídatelný postup.
10. Nejvyšší soud dovolání, jež mohlo být přípustné jen podle § 237 o.
s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s.
ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
11. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění)
nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by
zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
12. Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu je při výkladu
dovoláním předestřených otázek (týkajících se důsledků nesplnění poplatkové
povinnosti účastníka řízení) ustálena v následujících závěrech:
[1] Samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného
soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je
jednoznačně určena zákonem a poplatníku v zásadě nic nebrání, aby ji řádně
splnil již při podání poplatného úkonu. Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
15. května 2018, sp. zn. IV. ÚS 1334/18, nebo nález pléna Ústavního soudu ze
dne 30. března 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, uveřejněný pod č. 193/2021 Sb. [2] Povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je
standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení, a je proto na
poplatníkovi, aby lhůty stanovené soudem v přiměřené délce dodržel a svou
povinnost zaplatit soudní poplatek za podaný návrh řádně splnil (srov. nález
pléna Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, usnesení
Ústavního soudu ze dne 24. května 2016, sp. zn. I. ÚS 1286/16, či usnesení
Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 438/18). Základním
východiskem je přitom okolnost, že poplatková povinnost zásadně vzniká již
podáním návrhu na zahájení řízení u soudu (§ 4 odst. 1 písm. a/ zákona o
soudních poplatcích) a jeho uhrazení teprve k výzvě soudu je sice možnost
zákonem aprobovaná, nikoliv však předpokládaná jako prvotní. Žalobce
(navrhovatel) tak má ve skutečnosti k dispozici dvě příležitosti, dva „pokusy“
k uhrazení soudního poplatku (srov. opět nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/20). [3] Zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí soudem (dodatečně)
stanovené lhůty již nemůže mít jakýkoli význam. Důvodem pro zrušení usnesení o
zastavení řízení by měla být pouze skutečnost, že byl poplatek zaplacen ve
lhůtě určené ve výzvě (např. nebyla-li včasně provedená platba ztotožněna s
určitým řízením). V podmínkách této právní úpravy jsou tedy účastníci vedeni k
aktivitě a k vyšší míře odpovědnosti za svůj před soudem uplatněný nárok (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019,
uveřejněné pod číslem 1/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021, sp. zn. 21 Cdo
1958/2021, uveřejněné pod číslem 76/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek – dále jen „R 76/2022“). [4] Poplatník by se obecně neměl spoléhat na to, že při poskytnutí
soudem druhé příležitosti zaplatit soudní poplatek nenastanou žádné, byť i
pochopitelné komplikace, popřípadě že je bude možno vždy nějakou cestou
odstranit a opožděné zaplacení soudního poplatku napravit (srov. opět R
76/2022). [5] Lhůta stanovená k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 a 2
zákona o soudních poplatcích je propadnou soudcovskou lhůtou podle § 55 o. s. ř. procesní povahy (srov. bod 32 nálezu Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2020,
sp. zn. I. ÚS 2025/19). Takovou lhůtu může předseda senátu prodloužit jen před
jejím uplynutím, a to na návrh účastníka (podaný ve lhůtě) či bez návrhu (§ 55
věta druhá o. s. ř., § 9 odst.
1 a 2 zákona o soudních poplatcích), případně
lze negativnímu následku zastavení řízení zabránit postupem podle § 9 odst. 4
písm. c/ zákona o soudních poplatcích včasným (ve lhůtě podaným) sdělením
okolností, které osvědčují nebezpečí z prodlení, a doložením, že bez své viny
nemohl účastník poplatek dosud zaplatit (srov. bod 9 usnesení Ústavního soudu
ze dne 20. června 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. listopadu 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020). [6] Výjimku stanovenou v § 9 odst. 4 písm. c/ zákona o soudních
poplatcích nelze uplatnit, jestliže účastník ve lhůtě určené soudem prvního
stupně k zaplacení soudního poplatku uvedené okolnosti soudu nesdělil ani (v
této lhůtě) nedoložil, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 3115/2015,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2017, sp. zn. 25 Cdo 2185/2017,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2019, sp. zn. 27 Cdo
2834/2019.
13. Důvod přikročit ke změně takto ustavených judikaturních závěrů, s
nimiž je napadené rozhodnutí v souladu, Nejvyšší soud neshledává ani v
argumentech obsažených v podaném dovolání. Jak správně uzavřely soudy nižších
stupňů, soudní poplatek je splatný při podání žaloby (již k tomuto dni, tj. ke
dni 16. listopadu 2021, tak měla dovolatelka soudní poplatek uhradit). Výzvu k
zaplacení soudního poplatku doručil insolvenční soud dovolatelce (jejímu
zástupci prostřednictvím zmocněnce pro doručování) dne 30. května 2022, touto
výzvou poskytl dovolatelce dalších 15 dnů pro zaplacení soudního poplatku
(lhůta marně uplynula dne 14. června 2022). Dovolatelka tak měla více než půl
roku, aby splatný soudní poplatek uhradila; jestliže tak neučinila, nemohl
insolvenční soud postupovat jinak, než řízení zastavit podle § 9 odst. 1 zákona
o soudních poplatcích.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost nahradit oběma žalovaným účelně
vynaložené náklady řízení. Ty v dané věci u každého ze žalovaných sestávají z
odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání prvního
žalovaného ze dne 16. prosince 2022 a druhého žalovaného ze dne 23. prosince
2022), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1
písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3.100 Kč. Dovolání
směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo rozhodnutím ve věci
samé, takže dle § 11 odst. 2 písm. c/, odst. 3 advokátního tarifu odpovídá
polovině mimosmluvní odměny částka 1.550 Kč (k tomu srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sen. zn. 29 ICdo 19/2012, uveřejněného
pod číslem 81/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). S připočtením
paušální částky ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky
odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši
388,50 Kč jde celkem o částku 2.238,50 Kč, kterou Nejvyšší soud přiznal každému
ze žalovaných k tíži žalobkyně.
15. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 6. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu