Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatelky nezl. Jany S. (jedná se o pseudonym), zastoupené opatrovnicí Mgr. Annou Šavel, advokátkou se sídlem U Císařských lázní 368/7, Teplice, směřující proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 10 To 37/2024-1344 ze dne 4. 6. 2024 a výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 97 T 16/2023-1284 ze dne 13. 2. 2024, kterými byla stěžovatelka odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Pavla B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 10, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatelka byla v trestním řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem v postavení poškozené, ve kterém uplatnila prostřednictvím své opatrovnice nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 600 000 Kč. Krajský soud rozsudkem, proti jehož výroku podává stěžovatelka ústavní stížnost, uznal obžalovaného vedlejšího účastníka vinným 1) ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku, 2) přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3 trestního zákoníku, 3) přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 trestního zákoníku a 4) přečinu zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku.
Za tyto trestné činy byl vedlejší účastník podle § 185 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, bylo mu uloženo i ochranné léčení sexuologické ústavní formou. Dále odsouzenému uložil, aby podle § 228 odst. 1 trestního řádu nahradil stěžovatelce na náhradě nemajetkové újmy 200 000 Kč, se zbytkem jejího nároku ji odkázal podle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek krajského soudu napadli odvoláním stěžovatelka (prostřednictvím své opatrovnice) i vedlejší účastník.
3. Vrchní soud k odvolání vedlejšího účastníka napadený rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku spáchaný dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a pod bodem 4) přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku a v důsledku toho v celém výroku o trestu a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozené stěžovatelky, a znovu sám rozhodl.
Rozhodl nově tak, že shledal vedlejšího účastníka vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy a dále i za přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3 trestního zákoníku a přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 trestního zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ad 2) a ad 3) nezměněn, uložil vedlejšímu účastníkovi úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 let a ochranné léčení sexuologické ústavní formou.
Shodně jako krajský soud uložil vedlejšímu účastníkovi, aby podle § 228 odst. 1 trestního řádu nahradil stěžovatelce na náhradě nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč a se zbytkem jejího uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy a s nárokem na náhradu majetkové škody ji odkázal podle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatelky podle § 256 trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatelka namítá, že vydáním napadených výroků nedošlo k poskytnutí skutečné a účinné soudní ochrany jejích práv. Uvádí, že se soudy nevypořádaly s jejími argumenty, judikaturou Ústavního soudu, na kterou její opatrovnice opakovaně upozorňovala, ani s námitkou opatrovnice, že nelze ve prospěch snížení náhrady nemajetkové újmy poukazovat na skutečnost, že poškozená chápala část jednání odsouzeného jako hru. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení čl. 10 odst. 1 Listiny, který garantuje právo na ochranu lidské důstojnosti, a k porušení čl. 7 odst. 1 Listiny, který garantuje právo na ochranu nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí, když v přiznané náhradě nemajetkové újmy dostatečně nezohlednily intenzitu, se kterou odsouzený zasáhl do intimní sféry stěžovatelky a také to, že pořizoval pornografické fotografie poškozené, které sdílel s dalšími osobami.
5. Ústavní soud se podanou ústavní stížností nejprve zabýval z hlediska splnění procesních podmínek její přijatelnosti, tedy jestli vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný, a z důvodu jeho předčasnosti jej proto odmítl.
6. Jak Ústavní soud zjistil z evidence https://infosoud.justice.cz a následně z dovolání zaslaného Nejvyšším soudem, odsouzený vedlejší účastník podal proti rozsudkům krajského soudu a vrchního soudu, které stěžovatelka napadá ústavní stížností, dovolání. Věc je nyní vedena Nejvyšším soudem pod jeho sp. zn. 8 Tdo 1093/2024.
7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. To znamená, že napadené rozhodnutí musí být konečné a všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti není proto namístě, navíc takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty (například usnesení sp. zn. I. ÚS 2162/11 ze dne 29. 7. 2011). Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci může být o právech stěžovatelky rozhodnuto, není zásah Ústavního soudu možný.
Opačný postup by byl v rozporu nejen se zásadou subsidiarity, ale i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání odsouzeného, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny).
8. Nic pak stěžovatelce nebrání po skončení řízení před obecnými soudy podat ústavní stížnost znovu. Opakované podání ústavní stížnosti proti nyní napadenému rozsudku vrchního soudu a krajského soudu pak nebude Ústavní soud oprávněn odmítnout pro opožděnost, neboť takový postup by znamenal odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a byl by porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (například usnesení sp. zn. I. ÚS 678/23 ze dne 20. června 2023). Je-li nyní ústavní stížnost předčasná, nebude následně Ústavní soud oprávněn (za splnění podmínky stanovené § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) pozdější ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. V případné nové ústavní stížnosti je nicméně vhodné, aby stěžovatelka poukázala na toto usnesení Ústavního soudu.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2025
Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka