USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2025 o dovolání obviněného J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 10 To 37/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 97 T 16/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 97 T 16/2023, byl obviněný J. H. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku spáchaným dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3 tr. zákoníku, přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr.
zákoníku. Za tyto trestné činy byl podle § 185 odst. 4, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 12 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to věcí konkretizovaných ve výroku tohoto rozsudku. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo též ochranné léčení sexuologické ústavní formou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost na náhradě nemajetkové újmy za způsobené duševní útrapy zaplatit poškozené AAAAA (pseudonym), nar.
XY, částku 200 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy a s nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a poškozená AAAAA. Odvolání obviněného směřovalo proti výroku o vině, jakož i všem na něj navazujícím výrokům, poškozená podaným odvoláním brojila proti výroku o jí přiznané náhradě nemajetkové újmy v penězích. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 10 To 37/2024, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného napadený rozsudek zrušen ve výroku o vině zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr.
zákoníku spáchaným dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 1) a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 4) a v důsledku toho v celém výroku o trestu a ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozené AAAAA. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr.
zákoníku a odsouzen za tyto trestné činy a za přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3 tr. zákoníku a přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek pod body 2) a 3) nezměněn, podle § 185 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 10 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.
Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo rovněž uloženo ochranné léčení sexuologické ústavní formou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy za způsobené duševní útrapy poškozené AAAAA, nar. XY, částku 200 000 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy a s nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání poškozené zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 10 To 37/2024, podal obviněný J. H. prostřednictvím obhájce dovolání v rozsahu odpovídajícím výlučně výroku o trestu, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. i), j) tr. ř. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. vytkl, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jím označený důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. spatřoval v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slovním vymezením důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. tak obviněný ve skutečnosti uplatnil důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
4. Dovolatel ve vztahu k jím uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. vytkl, že rozhodnutí odvolacího soudu, který při změně právní kvalifikace skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně v jeho prospěch, je co do uloženého trestu nepředvídatelné a překvapivé a že jím došlo k porušení zákazu reformace in peius zakotvené v § 264 odst. 2 tr. ř. V této souvislosti zdůraznil, že soud prvního stupně mu ukládal sice přísnější trest, ale v dolní čtvrtině zákonné trestní sazby, odvolací soud mu sice uložil trest mírnější, ale v horní čtvrtině zákonné trestní sazby.
5. Obviněný také vytkl, že soudy hodnotily jednu a tutéž okolnost, tedy znalecká zjištění o jeho sexuální deviaci a jejím dopadu na zmenšenou příčetnost, odlišně. Soud prvního stupně zohlednil sexuální deviaci při rozhodování o trestu a z kontextu vyplývá, že tato okolnost vedla k uložení mírnějšího trestu. Odvolací soud ale uzavřel, že závažnou sexuální deviaci obviněného a její dopady na zmenšenou příčetnost nelze vnímat jako okolnost polehčující, ale naopak zvyšující nebezpečnost jeho osoby, čímž se podle dovolatele odchýlil od hodnocení soudu prvního stupně, aniž by ve veřejném zasedání provedl znovu důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a z odvětví klinické psychologie, ve smyslu § 263 odst. 7 tr. ř. Toto odlišné hodnocení odvolacího soudu má vliv na posouzení výměry trestu a případných polehčujících a přitěžujících okolností, což je otázkou hmotněprávního posouzení a také existence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
6. Obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 97 16/2023, i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 10 To 37/2024, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí (bez bližší specifikace).
7. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci obsahu mimořádného opravného prostředku shrnul, že obviněný podaným dovoláním, opřeným o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř., brojí proti výroku o trestu odnětí svobody. Ten je podle něj nesprávný, neboť došlo k chybnému vyhodnocení polehčující okolnosti s ohledem na porušení § 263 odst. 7 tr. ř., eventuálně byla porušena zásada zákazu reformace in peius a trest je nepředvídatelný a překvapivý.
8. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je však podle státního zástupce možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, potažmo jeho přiměřenosti, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 530/2002). O to však v řešeném případě nejde, sám obviněný takové vady nenamítá.
9. Jinak platí, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze pokud došlo k uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. To však není v řešeném případě splněno, ostatně ani sám obviněný takovou vadu nenamítá. Je tedy zřejmé, že předmětné výtky týkající se trestu uplatnil obviněný mimo rámec zákonných dovolacích důvodů.
10. Zásah dovolacího soudu je v daném kontextu možný, jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. To však v přezkoumávaném případě není. Relativní přísnost trestu je totiž odůvodněna zjištěnými okolnostmi a závažností spáchané trestné činnosti včetně mnohosti trestných činů a jejich následky, výrazně nízkým věkem oběti, osobou obviněného, užitím nebezpečných látek, trváním deliktní činnosti atd.
11. Státní zástupce proto shrnul, že uplatněné výtky nesměřují vůči právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Přiřadit je nelze ani pod jiný zákonný dovolací důvod, tedy ani pod dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Nejsou ovšem důvodné ani v obecné rovině. Obviněným zmíněný zákaz reformace in peius zakotvený v § 264 odst. 2 tr. ř. evidentně porušen nebyl. Trest odnětí svobody uložený obviněnému odvolacím soudem je totiž objektivně a zjevně mírnější než trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně. Výklad zákazu reformace in peius podaný obviněným, na základě kterého dovozuje porušení zmíněného zákazu, představuje dezinterpretaci tohoto zákazu, neboť nerespektuje pevná, uchopitelná, potažmo objektivní hlediska klíčová pro posouzení otázky přísnosti té či oné sankce (tedy zejména konkrétní výměru). Na trestu též není nic překvapivého – došlo ke zmírnění právní kvalifikace, a tak byla logicky zmírněna též výměra trestu odnětí svobody. Porušen nebyl ani § 263 odst. 7 tr. ř., protože odvolací soud do skutkových zjištění soudu prvního stupně označených obviněným v podstatě nezasahoval, nýbrž je pouze odlišným způsobem právně hodnotil.
12. Obviněný tudíž podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., proto je státní zástupce navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. IV. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatel uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. i) a h) tr. ř.
15. Dovolatel brojil výlučně proti výroku o trestu. Proto je nutno konstatovat, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze ve vztahu k výroku o trestu namítat tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí neoznačil. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je možno dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
16. Námitky obviněného ať již opřené o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., vyúsťující v konfrontaci se zákazem reformace in peius, nebo o odchylné hodnocení okolností významných z hlediska ukládání trestu, jimiž obviněný dokládal existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nejenže nelze pod uplatněné důvody dovolání podřadit, ale nejsou ani v obecné rovině opodstatněné.
17. Zákaz reformace in peius (vtělený pro řízení u odvolacího soudu do § 259 odst. 4 tr. ř. či § 264 odst. 2 tr. ř.) záleží v tom, že odvolací soud nemůže změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného, byl-li rozsudek soudu prvního stupně zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obviněného. To znamená, že v žádném z výroků rozhodnutí nemůže dojít k jakékoliv změně, která by zhoršovala postavení obviněného. K porušení tohoto zákazu rozhodnutím odvolacího soudu rozhodně nedošlo a reálně nelze uvažovat ani o tom, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné a překvapivé, jak vytkl obviněný. Odvolací soud k odvolání obviněného zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině pod body 1) a 3), v bodě I. obviněného uznal vinným mírnějším zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem II. shodně přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku a za tyto trestné činy, jakož i za další trestné činy, jimž byl uznán vinným pod body 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně a jež zůstaly odvoláním nedotčeny, mu byl ukládán úhrnný trest odnětí svobody v trestní sazbě mírněji trestného zločinu podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku. Namísto původně soudem prvního stupně vyměřeného trestu 12 let, mu byl odvolacím soudem vyměřen úhrnný trest odnětí svobody na 10 let, přičemž v obou případech bylo shodně rozhodnuto o zařazení obviněného pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Již jen z této rekapitulace je zjevné, že zákaz reformace in peius napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebyl porušen. Představy obviněného o tom, že je třeba dodržet při stanovení výměry trestu „matematická kritéria“ použitá soudem prvního stupně i v rozsudku odvolacího soudu, nemají v principech, na nichž je založen zákaz reformace in peius, žádnou oporu. Důležité je, aby v důsledku odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného v žádném z výroků rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo k jakékoliv změně, která by zhoršovala postavení obviněného, což bylo v posuzovaném případě splněno.
18. Dovolací soud již vyložil, že s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze vytýkat, že při ukládání trestu nebyla správně zohledněna všechna kritéria uvedená v § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Zásah dovolacího soudu by v tomto kontextu přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv.
Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného.
O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV.
ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
19. Pouze pro úplnost lze doplnit, že odvolací soud se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému nedopustil. Relativní přísnost trestu koresponduje se závažností posuzované trestné činnosti, její mnohostí a následky, zjištěnými okolnostmi, za nichž byla páchána, trváním trestné činnosti, nízkým věkem oběti, osobou obviněného apod. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (srov. zejména jeho body 46.–49.) se podává, že tento soud, třebaže částečně změnil ve prospěch obviněného výrok o vině především v bodě I., jak již bylo řečeno, v zásadě akceptoval hodnocení rozhodných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, jak k němu přistoupil soud prvního stupně. Výslovně zmínil, že soud prvního stupně správně reflektoval znalecká zjištění o závažné sexuální deviaci obviněného a jejích dopadech na jeho zmenšenou příčetnost, a to v tom kontextu, že si své zatížení dlouhodobě uvědomoval a ani se mu nesnažil jakkoliv čelit. Vysvětlil-li, že zjištěný stav obviněného je okolností zvyšující nebezpečnost jeho osoby, nelze takovou úvahu označit za nelogickou. Na rozdíl od obviněného nelze ani tvrdit, že by byla učiněna v rozporu s § 263 odst. 7 tr. ř. Odvolací soud vycházel z týchž skutkových závěrů znalců, jen k nim připojil explicitně hodnocení nevyznívající ve prospěch obviněného, nebylo tudíž třeba, aby tento důkaz ve veřejném zasedání ve smyslu § 263 odst. 7 tr. ř. provedl znovu. Odvolací soud akcentoval rovněž velmi nízký věk oběti, upozornil na dlouhodobost a sofistikovanost při použití nejrůznějších praktik intenzivně zneužívané bezbrannosti poškozené, jež byla akcentována zdraví nebezpečným laickým podáním léčiva s obsahem účinné látky trazodon a přesvědčivě uzavřel, že byť obviněný dosud odsouzen nebyl, nelze uvažovat o jiném trestu než úhrnném trestu odnětí svobody v horní polovině zákonné trestí sazby § 185 odst. 3 tr. zákoníku na 10 let.
20. Nutno uzavřít, že trest, který byl obviněnému uložen, není nejenže ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, ale v konkrétním případě, třebaže jde o trest přísný, jej rozhodně nelze vnímat ani jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, což jediné by opodstatňovalo výjimečný zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího.
21. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v § 265b tr. ř. Proto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15.01.2025
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu