Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace CNKL PRO 2 COLL s. r. o., sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8 - Kobylisy, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D., advokátem, sídlem Římská 2575/31a, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2024 č. j. 20 Cdo 835/2024-116, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2023 č. j 12 Co 335/2022-82 a usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 26. srpna 2022 č. j. 90 EXE 1323/2021-47 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 2. září 2022 č. j. 90 EXE 1323/2021-56, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a Jiřího Dosedly, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních ústavně zaručených práv, resp. že napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Blansku (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením č. j. 90 EXE 1323/2021-47 rozhodl, že se zastavuje exekuce vedená soudní exekutorkou Exekutorského úřadu Vyškov Mgr. Zuzanou Komínkovou pod sp. zn. 114 EX 201/21 na základě pověření okresního soudu ze dne 15. 10. 2021 č. j. 90 EXE 1323/2021-21; stěžovatelce (jako oprávněné) bylo uloženo zaplatit jednak na náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi (jako povinnému) částku 25 102,09 Kč, jednak na nákladech exekuce soudní exekutorce částku vyčíslenou v samostatném usnesení. Okresní soud pak shora označeným usnesením č. j. 90 EXE 1323/2021-56 tyto náklady vyčíslil částkou 6 655 Kč.
3. Okresní soud dospěl k závěru, že pohledávka vyplývající z vykonatelného notářského zápisu sepsaného notářem Mgr. Pavlem Hutákem dne 12. 9. 2012 č. j. N365/2012, NZ 342/2012 ve výši 1 030 000 Kč s příslušenstvím, jež vznikla nevrácením půjčky poskytnuté na základě smlouvy o půjčce ze dne 18. 4. 2012, a dále ve výši 1 608 849 Kč s příslušenstvím, jež vznikla jen částečným vrácením půjčky ve výši 2 700 000 Kč poskytnuté na základě smlouvy o půjčce ze dne 20. 12. 2011, byla postupována jako celek a stala se předmětem dohody o narovnání uzavřené mezi vedlejším účastníkem a společností ECLIPSO COLLECTOR LTD dne 22. 1. 2019. V důsledku této dohody, resp. naplněním v ní stanovených podmínek uvedené pohledávky zanikly. Není proto důvod pro vymáhání další pohledávky ve výši 1 091 151 Kč s příslušenstvím, resp. nebyl důvod a možnost jejího postoupení původní věřitelkou Ing. Olgou Stachovou na obchodní korporaci LXR Consulting s. r. o. a z ní na stěžovatelku.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 16 093 Kč. V odůvodnění tohoto usnesení se krajský soud se závěry okresního soudu plně ztotožnil a dále konstatoval, že vymáhaná pohledávka ve výši 1 091 151 Kč zanikla již v době předcházející, což plyne z prohlášení původní věřitelky obsaženého ve smlouvě o postoupení pohledávky obchodní korporaci ALTEA EUROPE, spol. s r. o., ze dne 27. 11. 2014, kde se ve vztahu k postupované pohledávce 1 608 849 Kč výslovně uvádí, že na pohledávku v původní výši 2 700 000 Kč byly provedeny splátky v celkové výši 1 091 151 Kč, což je částka odpovídající nyní vymáhané pohledávce.
5. Proti uvedenému usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 15 730 Kč. Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že dovolání bylo odmítnuto pro vady spočívající v tom, že stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nadto Nejvyšší soud upozornil, že na základě provedených důkazů soudy nižších stupňů uzavřely, že pohledávka zanikla splněním, takže nebyla postupována a nestala se předmětem dohody o narovnání, a směřují-li dovolací námitky k nesprávnému extenzivnímu výkladu dohody o narovnání, míjejí se s otázkou, kterou krajský soud řešil a na níž důvod pro zastavení exekuce spočívá.
6. Stěžovatelka uvádí, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s tím, na základě jaké listiny mělo dojít k postoupení celé pohledávky, přičemž tvrdí, že bylo předloženo více smluv a že soudy chybně identifikovaly postupovanou pohledávku, resp. její část, stejně jako část pohledávky, u které došlo k narovnání. Nevzaly ani v potaz její tvrzení, že dohodou o narovnání nebyla vypořádána celá pohledávka, neboť ta se týká specifické a konkrétní částky pohledávky, která je odlišná od pohledávky projednávané v daném řízení. Poukazuje přitom na usnesení okresního soudu ze dne 10. 12. 2015 č. j. 9 EXE 2681/2014-93, z něhož má plynout, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. 11. 2014 pohledávky postoupeny nebyly, protože je smluvní strany mylně považovaly za zaplacené, a nebyly tak ani předmětem dohody o narovnání ze dne 22. 1. 2019.
7. Stěžovatelka dále uvádí, že své dovolání podala, protože nesouhlasila s názorem soudů nižších stupňů, podle nichž došlo k zániku vymáhané pohledávky dohodou o narovnání. Odmítá závěry Nejvyššího soudu s tím, že vymezení předpokladů přípustnosti dovolání bylo dostatečné a jasné, resp. vytýká tomuto soudu příliš formalistický postup, přičemž argumentuje, že v dovolání uvedla veškeré důvody, včetně jejich podrobného popisu, souvisejících skutkových tvrzení a stěžejných rozhodnutí, a namítá, že odmítnutím dovolání Nejvyšší soud "posvětil" nesprávné posouzení existence, resp. zániku pohledávky ze strany soudů nižších stupňů, v důsledku čehož se nemohla domoci řádně nabyté a existující pohledávky, a vznikla ji tím majetková újma.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla, směřuje-li proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadenému rozhodnutí již žádný takový prostředek k dispozici neměla.
9. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení usnesení soudů nižších stupňů, v této části představuje ústavní stížnost nepřípustný návrh ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (k tomu viz blíže sub 13 a násl.).
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. K obsahovým náležitostem dovolání stanoveným v § 241a o. s. ř. se váže obsáhlá a ustálená judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, z níž zřetelně plyne, že povinností dovolatele je vymezit důvod dovolání v souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. tak, aby se podávala právní otázka, kterou by měl dovolací soud řešit, není-li v dovolání přímo formulována. Ve vztahu k ní musí dovolatel uvést, který ze čtyř předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. považuje za splněný a proč tomu tak má být specifikací (relevantní) judikatury Nejvyššího soudu, případně i Ústavního soudu (v závislosti na konkrétním předpokladu).
Z povahy věci pak plyne, že je-li rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na více samostatných důvodech, je třeba dovoláním napadnout každý z nich. V posuzované věci soudy nižších stupňů zastavení exekuce odůvodnily zánikem pohledávky splněním, a to ještě před uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27. 11. 2014, a také tím, že celková pohledávka byla dříve postoupena na jiný subjekt a posléze zanikla narovnáním. Stěžovatelka těmto požadavkům však zjevně nedostála, neboť napadla toliko druhý důvod, a k tomu ještě vadným způsobem.
12. Neobsahuje-li dovolání řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není jeho odmítnutí pro vady podle judikatury Ústavního soudu porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]; tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti výše uvedeným rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nebo nikoliv; bylo-li dovolání důvodně odmítnuto, protože nebylo pro vady věcně "projednatelné", nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor na to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil".
14. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě pak je ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím soudů nižších stupňů nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16
a souhrnně stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejm. výrok II a body 59 a násl. odůvodnění).
15. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že i kdyby považoval stěžovatelčin nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož pohledávka, která je předmětem exekuce, zanikla splněním, za skutkovou námitku, kterou v dovolání uplatnit nelze, nemohlo by to vést k jinému výsledku řízení o této ústavní stížnosti. V ní stěžovatelka argumentuje tím, že tyto pohledávky nebyly postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 11. 2014, protože je smluvní strany mylně považovaly za zaplacené, a dovolává se usnesení okresního soudu č. j. 9 EXE 2681/2014-93.
16. Z uvedeného usnesení ovšem plyne, že okresní soud vzal za prokázané (za "fakt"), že platby vedlejšího účastníka v souhrnné výši 1 091 151 Kč byly započítány na jistinu pohledávky v původní výši 2 700 000 Kč (a předmětem sporu pak bylo jen, zda vedlejší účastník uhradil ještě částku 60 000 Kč a 240 000 Kč a dále částku 2,2 mil. Kč, jak v návrhu na zastavení exekuce tvrdil). K témuž závěru dospěly soudy nižších stupňů v nyní posuzované věci, a to na základě prohlášení původní věřitelky (a postupitelky) Ing. Olgy Stachové obsaženého ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 27. 11. 2014. Z ústavní stížnosti přitom neplyne, z jakého důvodu by tento závěr měl být chybný, resp. z hlediska ústavnosti "neudržitelný".
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, a to zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 27. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu