Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2025 č. j. 25 Co 145/2025-200 ve znění opravného usnesení ze dne 25. srpna 2025 č. j. 25 Co 145/2025-215 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. ledna 2025 č. j. 47 C 97/2024-107, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a T. T., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") zrušil vyživovací povinnost stěžovatele jako žalobce vůči vedlejší účastnici, jeho dceři, jako žalované, stanovené naposledy rozsudkem obvodního soudu ze dne 15. 7. 2009 č. j. 0 P 198/2009-142 ke dni 24. 12. 2024 (výrok I.), zamítl žalobu co do požadavku stěžovatele na zrušení této vyživovací povinnosti za dobu od 1. 10. 2021 do 23. 12. 2024 (výrok II.) a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok III.).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem ve spojení s opravným usnesením (dále jen "rozsudek") rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že vyživovací povinnost stěžovatele naposledy stanovenou rozsudkem obvodního soudu ze dne 19. 8. 2014 č. j. 0 P 198/2009-564 zrušil počínaje dnem 1. 3. 2024 a co do požadavku na zrušení vyživovací povinnosti za dobu od 1. 4. 2023 do 29. 2. 2024 žalobu zamítl (výrok I.) Výrokem II. byl rozsudek obvodního soudu co do požadavku na zrušení vyživovací povinnosti za dobu od 1. 10. 2021 do 31. 3. 2023 zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že městský soud jej nesprávně poučil o tom, že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání. Dále stěžovatel namítá, že obvodní soud usnesením uložil vedlejší účastnici podle § 114 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřila ve věci samé a současně ji poučil o následcích nevyhovění výzvě soudu. Vedlejší účastnice se během této lhůty k žalobě nevyjádřila. Obvodní soud nařídil první ústní jednání, ke kterému se vedlejší účastnice nedostavila a svoji neúčast neomluvila. I přes výše uvedené obvodní soud nevydal rozsudek pro uznání ve smyslu § 153a odst. 1 o. s. ř., ale postupoval v řízení jako by kvalifikované výzvy nebylo. Stěžovatel namítá, že nemá-li soud žádná tvrzení ani žádné důkazy k prokázání těchto tvrzení v důsledku nerespektování výzvy podle §114b o. s. ř., a pokud "přijal tvrzení a návrhy na dokazování" po uplynutí lhůty stanovené ve výzvě, učinil tak v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny. Jestliže soud k důkazním návrhům vedlejší účastnice přihlédl a důkazy provedl, jde o nezákonné důkazy. Stěžovatel namítá, že rozhodování soudů nelze založit na nezákonných důkazech, neboť takový postup porušuje právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale i princip legality podle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
5. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004 a ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. 28 Cdo 604/2010 týkající se podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, jakož i na nález ze dne 31. 5. 2016
sp. zn. Pl. ÚS 13/15
(N 93/81 SbNU 513, č. 211/2016 Sb.), ve kterém se Ústavní soud zabýval ústavností institutu rozsudku pro uznání ve smyslu § 153a odst. 3 o. s. ř.
6. Stěžovatel dále namítá, že městský soud implicitně "podpořil" postup obvodního soudu včetně nevydání rozsudku pro uznání i tím, že žalobu nepovažoval za perfektní. Závěr městského soudu o neaplikaci sankce stanovené v poučení soudu, kterým poučoval vedlejší účastnici ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s aplikací sankce § 153a odst. 3 o. s. ř. je založen i na vadné specifikaci posledního rozsudku o výživném, a není tak zřejmé, o zrušení jaké vyživovací povinnosti jde. Tento postup soudu je "porušením principu nezávislosti soudu hledajícího spravedlnost na základě informací, vyplývajících z žaloby". Stěžovatel dovozuje, že městský soud upřednostnil formální stránku věci před jeho žádostí o zrušení jeho vyživovací povinnosti.
7. Ústavní stížnost byla ve vztahu k zamítavé části výroku I. a výrokům II. a III. rozsudku městského soudu podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
8. Ke splnění podmínky přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud dodává, že nesprávné poučení o možnosti podat dovolání [srov. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle kterého dovolání není přípustné ve věcech upravených v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s výjimkou majetkových práv], nemůže způsobit jeho přípustnost. Přípustnost dovolání nemůže totiž být založena (nesprávným) poučením, které odvolací soud připojil na závěr písemného vyhotovení rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001 sp. zn. 30 Cdo 2980/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2017
sp. zn. I. ÚS 3187/16
; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
9. Ve vztahu k napadenému rozsudku obvodního soudu nejsou procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti splněny. Napadeným rozsudkem městského soudu byl rozsudek obvodního soudu změněn. Ústavní soud však není příslušný rušit rozhodnutí, které již bylo změněno (zrušeno), tudíž odklizeno. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku obvodního soudu proto není Ústavní soud příslušný.
10. Ve vztahu k části výroku I. rozsudku městského soudu, ve které byla vyživovací povinnost stěžovatele naposledy stanovená rozsudkem obvodního soudu ze dne 19. 8. 2014 č. j. 0 P 198/2009-564 počínaje dnem 1. 3. 2024 zrušena, není ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovateli bylo v této části vyhověno. Ve vztahu k této části výroku I. rozsudku městského soudu je ústavní stížnost ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu podaná někým zjevně neoprávněným.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování soudů zasahuje toliko v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného procesu. Ústavnímu soudu proto v zásadě nepřísluší přehodnocování závěrů o konkrétní výši stanoveného výživného. Určení výše výživného v konkrétním případě (jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených v § 913 a § 915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a v rámci toho zhodnocení zjištěných skutečností je věcí obecných soudů (obdobně to platí i o zrušení vyživovací povinnosti).
13. V nyní posuzované věci se městský soud v napadeném rozhodnutí zabýval námitkami stěžovatelky, že obvodní soud zvolil přípravu jednání podle § 114b o. s. ř., ačkoli měl povinnost rozhodnout rozsudkem pro uznání v napadeném rozhodnutí. V napadeném rozhodnutí městský soud vysvětlil, že v předmětné věci nemohl postupovat podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 604/2010 a nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016
sp. zn. Pl. ÚS 13/15
(N 93/81 SbNU 513, č. 211/2016 Sb.), neboť uvedený postup platí za předpokladu, že v konkrétní posuzované věci byly splněny zákonem stanovené předpoklady pro postup podle § 114b odst. 1 o. s. ř. s následkem vydání rozsudku pro uznání (v případě, že se žalovaná strana v soudem stanovené lhůtě nevyjádří). V předmětné věci však nebyly zákonem stanovené předpoklady pro postup podle § 114b odst. 1 o. s. ř. s následkem vydání rozsudku pro uznání splněny, neboť rozhodnutí o části žalobního nároku bránil neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Městský soud poukázal na zjištění obvodního soudu, že o návrhu stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti za dobu od 1. 8. 2017 do 31. 3. 2023 bylo již rozhodnuto rozsudkem obvodního soudu ze dne 15. 11. 2022 č. j. 18 C 403/2019-318 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 30. 3. 2023 č. j. 15 Co 146/2023-366 tak, že žaloba byla zamítnuta. V této části je tak dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, přičemž existence této negativní podmínky řízení vylučovala postup podle § 114b o. s. ř. s vyvratitelnou domněnkou uznání nároku. Z tohoto důvodu městský soud nepřisvědčil stěžovateli v tom, že obvodní soud pochybil, nevydal-li rozsudek pro uznání. Obvodní soud neměl vytvořen procesní prostor pro postup podle § 114b o. s. ř. Z uvedených důvodů nevydání rozsudku pro uznání nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces, neboť vydání věcného rozhodnutí ve věci žalobního požadavku za dobu od 1. 10. 2021 do 31. 3. 2023 bránil nedostatek podmínky řízení, překážky věci pravomocně rozsouzené. Nedostatek podmínky řízení (v daném případě neodstranitelné) brání v tomto rozsahu vydání rozhodnutí ve věci samé, a je důvodem k zastavení řízení, nikoliv tedy k zamítnutí žaloby. Městský soud proto rozsudek obvodního soudu co do požadavku stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti za dobu od 1. 10. 2021 do 31. 3. 2023 zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil. Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. 28 Cdo 604/2010 a ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004 a na nález ze dne 31. 5. 2016
sp. zn. Pl. ÚS 13/15
neshledal Ústavní soud případným, neboť v předmětné věci nastala odlišná procesní situace v důsledku absence podmínek řízení a částečného zastavení řízení. S námitkou odkazující na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu se městský soud, jak bylo výše uvedeno, v napadeném rozhodnutí vypořádal.
15. Městský soud v napadeném rozhodnutí dále přiléhavě poukázal na to, že výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen se sám živit (§ 911 občanského zákoníku), což u zletilého dítěte předpokládá, že se kontinuálně připravuje na své budoucí povolání. Městský soud vysvětlil, že v projednávané věci vzhledem k vydání již zmiňovaného rozhodnutí ve věci sp. zn. 18 C 403/2019 byl předmětem věcného posouzení požadavek stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti za dobu od 1. 4. 2023. V řízení před obvodním soudem bylo zjištěno, že v tomto období vedlejší účastnice studovala na FTVS UK, bylo proto třeba posoudit, do kdy její studium bylo soustavnou přípravou na budoucí povolání. Z provedeného dokazování vyplynulo, že vedlejší účastnice plnila své studijní povinnosti do 13. 2. 2024, a k tomuto datu byla také ukončena její příprava na budoucí povolání. Rozhodnutí FTVS UK ze dne 3. 1. 2025 o ukončení studia pak jen reflektovalo tento faktický stav; z hlediska zákonných kritérií pro trvání vyživovací povinnosti rodičů ke zletilému dítěti není právně významné. Městský soud z uvedených důvodů rozsudek obvodního soudu co do požadavku na zrušení vyživovací povinnosti za dobu od 1. 4. 2023 do 29. 2. 2024 změnil tak, že žalobu zamítl, a vyživovací povinnost stěžovatele počínaje dnem 1. 3. 2024 zrušil.
16. Pro úplnost je třeba k námitce stěžovatele uvést, že městský soud v napadeném usnesení konstatoval, že stěžovatel k výzvě městského soudu upřesnil žalobu v označení rozsudku, kterým naposledy rozhodl o výši vyživovací povinnosti stěžovatele vůči vedlejší účastnici (rozsudek obvodního soudu ze dne 19. 8. 2014 č. j. 0 P 198/2009-564), žaloba se tak z hlediska materiálního stala perfektní.
17. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že městský soud se předmětnou věcí řádně zabýval. Při rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti.
18. Ústavní soud konstatuje, že v závěrech městského soudu nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Okolnosti, pro které městský soud rozhodl o věci samé rozhodnutím, s nímž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jeho odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje. Ústavní soud neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve vztahu k zamítavé části výroku I. a ve vztahu k výrokům II. a III. rozsudku městského soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v této části odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k části výroku I. rozsudku městského soudu, ve které byla vyživovací povinnost stěžovatele zrušena, ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku obvodního soudu podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu