Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Veroniky Prágerové, Ph.D., zastoupené JUDr. Romanem Chytilem, advokátem, se sídlem Jiráskova 9, 750 00 Přerov, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, č. j. 26 Cdo 1276/2015-228, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. prosince 2014, č. j. 8 Cmo 358/2014-197, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. června 2014, č. j. 35 Cm 85/2012-167, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 11. června 2014, č. j. 35 Cm 85/2012-167, v řízení, v němž se navrhovatelka (stěžovatelka) domáhala po žalovaném [Bytové družstvo PASÁŽKA na tř. Svobody 411/27 a ulici X. (dále též jen "družstvo")] uložení povinnosti učinit prohlášení vlastníka domu blíže specifikovaného ve výroku I. (dále též "předmětný dům"), jímž vymezí bytovou jednotku v nájmu navrhovatelky, a dále uložení povinnosti převést tuto bytovou jednotku na navrhovatelku, návrhy navrhovatelky zamítl.
Soud prvního stupně mj. uvedl, že družstvo nabylo předmětný dům na základě kupní smlouvy uzavřené s prodávajícím Statutárním městem Olomouc dne 14. května 2010, v níž bylo upozorněno na skutečnost, že vstupy do částí prostor v předmětném domě jsou umístěny ve zdi, která je ve vlastnictví společnosti Hotel LAFAYETE, s. r. o. Hlavním důvodem pro zamítnutí návrhu [vedle toho, že navrhovatelka nebyla oprávněna požadovat převod do svého vlastnictví ani na základě § 23 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, ani podle čl.
VIII. nájemní smlouvy uzavřené s družstvem, který byl posouzen jako neplatný, a ani podle stanov družstva] bylo tedy zejména zjištění, že družstvo již nebylo v době rozhodování soudu výlučným vlastníkem předmětného domu, v němž se nachází bytová jednotka, jejíž převedení se navrhovatelka domáhala, když druhým spoluvlastníkem s podílem 3/1000 na předmětném domě je společnost Hotel LAFAYETE, s. r. o. Soud prvního stupně konstatoval, že za situace, kdy spoluvlastnické právo vzniklo na základě pravomocně schváleného soudního smíru (uzavřeného mezi družstvem a společností Hotel LAFAYETE, s.
r. o., v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 402/2011), byl soud obsahem takového rozhodnutí s ohledem na § 99 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") vázán. V této souvislosti soud prvního stupně uvedl, že usnesení o schválení smíru mohlo být zrušeno pouze na základě návrhu podaného do 3 let od právní moci usnesení. Takový návrh však podán nebyl.
3. K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. prosince 2014, č. j. 8 Cmo 358/2014-197, zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přestože částečně uznal odvolací námitky navrhovatelky, avšak tato skutečnost neměla na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně vliv. V prvé řadě odvolací soud uzavřený smír vyhodnotil jako neplatný, neboť se týkal významné dispozice s majetkem družstva, o němž měla rozhodovat členská schůze [§ 239 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák.")], což se však nestalo. Odvolací soud dále na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelce vzniklo právo na převod bytové jednotky na základě čl. VIII. nájemní smlouvy, nicméně i pro odvolací soud bylo pro posouzení věci rozhodující, že podle skutkových zjištění je společnost Hotel LAFAYETTE, s. r. o., bez ohledu na podobu zápisu v katastru nemovitostí skutečným (reálným) spoluvlastníkem domu, v němž se nachází sporný byt. V této souvislosti odvolací soud konstatoval, že nebylo možno dovodit existenci jakéhokoliv závazku společnosti Hotel LAFAYETTE, s. r. o. vůči navrhovatelce k prohlášení vlastníka, ani k převodu jednotky do jejího vlastnictví. Prohlášení vlastníka musí přitom učinit všichni vlastníci domu, v němž se jednotky nacházejí, a tato povinnost by musela být uložena všem vlastníkům, aby byla vykonatelná.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, č. j. 26 Cdo 1276/2015-228, odmítnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013, neboť v něm neuplatnila (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. (ve spojení s § 241b o. s. ř.), nýbrž ve skutečnosti uváděla nezpůsobilé důvody, jimiž se pokusila především zpochybnit správnost (úplnost) skutkových zjištění rozhodných pro (předběžný) právní názor, že předmětný dům, v němž se nachází sporný byt navrhovatelky, je v (podílovém) spoluvlastnictví družstva a společnosti Hotel LAFAYETTE, s. r. o.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl.
83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. V dané věci stěžovatelka brojí proti závěru obecných soudů ohledně spoluvlastnictví družstva a společnosti Hotel LAFAYETTE, s. r. o., k předmětnému domu, které bylo jako předběžná otázka rozhodující pro stávající řízení o uložení povinnosti družstvu učinit prohlášení vlastníka a převést bytovou jednotku do vlastnictví stěžovatelky, přičemž jim vytýká, že v tomto směru neprovedly dostatečné dokazování, resp. že pokud došlo ke změně právního posouzení odvolacím soudem, bylo třeba v dané situaci zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátit mu věc k dalšímu řízení tak, aby mohli účastníci reagovat na změněný stav a případně doplnit dokazování. Stěžovatelka rovněž polemizuje s procesním postupem obecných soudů, nedostatkem jejího poučení o změně právní kvalifikace případu odvolacím soudem a nedostatečně rozsáhlým odůvodněním obecných soudů. Ústavní soud tyto stěžovatelčiny námitky nesdílí.
9. Ústavní soud, jak vyplývá z jeho judikatury, není povolán k přezkoumávání rozhodnutí obecných soudů optikou podústavního práva, ale pouze optikou práva ústavního [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. února 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že ani rozsah poučení ze strany obecných soudů, ani rozsah provedeného odůvodnění napadených rozhodnutí v posuzovaném případě nebyl natolik nedostatečný, aby byl způsobilý zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky na spravedlivý proces.
Jak se podává z odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování (srov. str. 4 a 5 usnesení soudu prvního stupně), na jehož základě (zejména s ohledem na řízení vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 402/2011, v němž se společnost Hotel LAFAYETTE, s. r. o., domáhala po družstvu uložení povinnosti zdržet se užívání a předat a vyklidit části předmětného domu a které bylo ukončeno výše uvedeným smírem) dospěl k závěru, že společnosti Hotel LAFAYETTE, s.
r. o., svědčí spoluvlastnické právo k části předmětného domu. Již ve stadiu řízení před soudem prvního stupně tedy stěžovatelka nabyla vědomost, že hlavním důvodem pro zamítnutí jejího návrhu byla existence spoluvlastnictví k předmětnému domu (byť ji soud prvního stupně dovozoval z uzavřeného smíru) a mohla na tento názor reagovat v odvolání. Třebaže následně odvolací soud dospěl k závěru o neplatnosti uvedeného smíru, na jehož základě bylo konstatováno spoluvlastnictví předmětného domu, skutková zjištění, o něž byl opřen závěr soudu prvního stupně o spoluvlastnictví předmětného domu, zůstala i v odvolacím řízení nezměněna.
Odvolací soud navíc zopakoval dokazování kupní smlouvou mezi městem Olomoucí a družstvem, z níž bylo jednoznačně zjištěno, že družstvo bylo městem Olomoucí jako prodávajícím na existenci vlastnického práva společnosti Hotel LAFAYETTE, s. r. o., k částem předmětného domu upozorněno. Z uvedeného důvodu nebylo třeba věc vracet soudu prvního stupně k dalšímu dokazování, neboť částečná změna v právním posouzení věci nebyla vyvolána odchýlením se od soudem prvního stupně učiněných skutkových zjištění.
Tím se stávající věc současně odlišuje od stěžovatelkou zmiňovaných případů (viz nálezy ze dne 17. října 2006 sp. zn. II. ÚS 363/06 a nebo dne 12. září 2005 sp. zn. III. ÚS 501/03 ), v nichž Ústavní soud vyslovil porušení práva na spravedlivý proces.
10. Ústavní soud proto rozhodnutí odvolacího soudu neshledává překvapivým, tedy takovým, jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat, kdy by odvolací soud dospěl ke zcela odlišnému právnímu posouzení od právního posouzení soudu prvního stupně a stěžovatelka by neměla možnost tvrdit jiné skutečnosti a navrhnout jiné důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní. Závěrem Ústavní soud podotýká, že výhrady stěžovatelky stran údajně pro ni překvapivého právního názoru odvolacího soudu nelze hodnotit izolovaně, ale kontextuálně, tj. v souvislosti se vším, co bylo v řízení uplatněno či v něm najevo vyšlo.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatelky a Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. května 2016
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu