Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jaromíra Houžvičky a Jana Houžvičky, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2024 č. j. 20 Cdo 2047/2024-514, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2024 č. j. 3 Co 85/2023-462 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. srpna 2023 č. j. 21 Co 68/2014-443, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Apston Capital Ltd., sídlem 4th Floor, Hanover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti stěžovatelé mimo jiné uvedli, že „objektivně důvodně odmítají všechny soudce Ústavního soudu“, neboť jsou tu důvody pochybovat o jejich nepodjatosti a o jejich řádném výkonu ochrany základních práv a svobod.
2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). V posuzované věci Ústavní soud zjistil, že tomu tak není.
3. Podání stěžovatelů nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, neboť trpí řadou obsahových i formálních nedostatků (viz § 30 odst. 1, § 34 zákona o Ústavním soudu) a nesplňuje tak náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle zákona o Ústavním soudu.
4. Úřední činností Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelé se opakovaně obrátili na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími vadami. Na tyto vady podání byli opakovaně upozorňováni s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod
sp. zn. I. ÚS 2906/23
,
sp. zn. I. ÚS 3156/23
,
sp. zn. I. ÚS 2554/22
,
sp. zn. III. ÚS 2667/18
,
sp. zn. I. ÚS 44/15
,
sp. zn. IV. ÚS 3556/13
,
sp. zn. II. ÚS 1845/10
či
sp. zn. III. ÚS 557/08
atd.).
5. Stěžovatelé jsou tedy již dostatečně poučeni o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Stěžovatelé však i nadále volí postup, kterým ignorují zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti. Přístup stěžovatelů, který naopak řízení prodlužuje tím, že vyčkávají, až je Ústavní soud vyzve k odstranění vad, nesvědčí o jejich pečlivém zájmu o ochranu svých vlastních práv.
6. Obligatorní zákonné náležitosti nesplňuje ani námitka podjatosti vznesená vůči všem soudcům Ústavního soudu, neboť je pouze obecná, bez řádného odůvodnění (§ 37 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu), tj. bez vylíčení konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci a soudkyně vyloučeni z rozhodovacího procesu o ústavní stížnosti stěžovatelů. Odmítají-li stěžovatelé všechny soudce a soudkyně Ústavního soudu, nutno připomenout, že v takové situaci není na Ústavním soudu osoba, která by o takové námitce mohla rozhodnout.
7. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o obsahových náležitostech ústavní stížnosti, včetně povinného zastoupení advokátem, dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
8. Za těchto okolností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2024
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj