Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Jandové, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, sídlem Jižní 1820/53, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. KSLB 76 INS 22654/2011, 76 ICm 2102/2022, 29 ICdo 189/2023-256 ze dne 21. prosince 2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Ing. Vlastislava Vlčka, Mgr. Ing. Martina Pinta a KOPPA, v. o. s., sídlem Mozartova 679/21, Liberec, insolvenční správkyně dlužníka JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL. M., Ph.D., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala vyslovení zmatečnosti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 76 ICm 68/2019, 102 VSPH 368/2021-535, 102 VSPH 369/2021, 102 VSPH 370/2021, 102 VSPH 371/2021 (KSLB 76 INS 22654/2011).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") žalobu pro zmatečnost stěžovatelky usnesením č. j. 76 ICm 2102/2022-191 ze dne 7. 11. 2022 zamítl. Uvedl, že napadené rozhodnutí neshledal ani překvapivé a ani podle názoru krajského soudu nepředstavovalo omezení jejího vlastnického práva. Doplnil, že jediným důvodem, proč stěžovatelce nebylo řádně doručováno, byla skutečnost, že stěžovatelka na výzvu soudu nepřeložila plnou moc udělenou obecnému zmocněnci.
3. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém navrhla, aby Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") jednak vrátil rozhodnutí soudu prvního stupně k vydání opravného usnesení z důvodu nesprávného označení žalované strany a rozhodnutí o námitce podjatosti a vyloučení soudce, jakož i k řádnému doručení. Teprve následně navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu k novému projednání. Vrchní soud usnesením č. j. 76 ICm 2102/2022, 104 VSPH 13/2023-224 (KSLB 76 INS 22654/2011) ze dne 30. 1. 2023 potvrdil prvostupňové rozhodnutí, když ani on žalobu pro zmatečnost neshledal důvodnou. Žádné z námitek stěžovatelky vrchní soud nepřisvědčil.
4. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej napadeným usnesením odmítl ve smyslu § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu jako nepřípustné proto, že stěžovatelka nepředložila žádnou právně významnou dovolací argumentaci a nevymezila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu.
5. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
6. Stěžovatelka zrekapitulovala průběh soudního řízení, přičemž zdůraznila, že Nejvyšší soud postupoval v její věci formalisticky. Uvedla, že rozhodnutí Nejvyššího soudu představuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti namítá, že dovolací důvod, jakož i předpoklad přípustnosti dovolání ve svém návrhu vymezila. Nejvyšší soud proto neměl dovolání pro vady odmítnout.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je proto k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud předesílá, že povinností dovolatele je podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu řádně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. U předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu musí totiž Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, pak musí zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn (k tomu blíže viz nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. 8. 2023).
9. Dostatečně určité vymezení přípustnosti dovolacího důvodu je obligatorní náležitostí dovolání plynoucí již z textu zákona. Přístup k Nejvyššímu soudu je z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (k tomu blíže viz plenární stanovisko sp. zn Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017).
10. Z napadeného usnesení se podává, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné, neboť shledal, že stěžovatelka nevymezila právní argumentaci, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že podle Nejvyššího soudu stěžovatelka v posuzované věci řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tento závěr přitom sdílí i Ústavní soud po prostudování stěžovatelčina dovolání. Z obsahu dovolání totiž neplyne žádná otázka hmotného nebo procesního práva, kterou by mohla stěžovatelka přípustnost založit, a to ani ta, na kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje. Ústavní soud proto v závěru Nejvyššího soudu neshledal žádné ústavněprávní relevantní pochybení.
11. Ústavní soud podotýká, že odůvodnění napadeného rozhodnutí by mohlo být důkladnější, avšak Nejvyšší soud nepochybil, když dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost. Ústavní soud tak uzavírá, že postup Nejvyššího soudu byl ústavně konformní a jeho rozhodnutí nelze považovat za přepjatě formalistické. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal důvod pro kasační zásah, neboť napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatelky.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu