Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelů 1) Ing. J. H., a 2) Ing. F. Š., zastoupených advokátem JUDr. J. B., o ústavní stížnosti proti usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování, Tábor, ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. ČTS: ORTA-542/TČ-HK-SV-2002, a usnesení Okresního státního zastupitelství v Táboře ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. Zt 882/2002, t a k t o :
Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelé se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, podaným Ústavnímu soudu dne 23. 5. 2003, domáhali zrušení usnesení uvedených v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavních práv zakotvených v článku 80 odst. 1 Ústavy, v článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Mají za to, že usnesení o zahájení jejich trestního stíhání nevyhovuje požadavkům ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu, neboť neobsahuje nezbytné náležitosti, především vymezení subjektivní stránky trestného činu. Dále tvrdí, že policejní orgán vůči nim zahájil trestní stíhání pro trestný čin dle § 126 odst. 2 trestního zákona, který v rozhodné době jako skutková podstata neexistoval. Z obsahu spisového materiálu připojeného k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že policejní orgán uvedený v záhlaví zahájil usnesením ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. ČTS: ORTA-542/TČ-HK-SV-2002, trestní stíhání stěžovatelů pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona a trestný čin porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 2 trestního zákona. Stěžovatelé podali proti tomuto usnesení stížnost. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře svým usnesením ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. Zt 882/2002, zamítla stížnost jako nedůvodnou. Shledala zahájení trestního stíhání ve vztahu k ustanovení § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákona důvodným. Konstatovala naproti tomu, že byla nadbytečně použita právní kvalifikace dle ustanovení § 126 odst. 2 trestního zákona, která ani vzhledem k době spáchání trestného jednání nepřichází v úvahu, neboť v té době jako skutková podstata neexistovala. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení Policie ČR, Služba kriminální policie a vyšetřování Tábor, a Okresní státní zastupitelství v Táboře. Oba účastníci mimo jiné shodně poukázali na to, že stěžovatelé nevyužili všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Považují proto ústavní stížnost za nepřípustnou. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné. Zaměřil se na posouzení otázky přípustnosti ústavní stížnosti. Dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v citovaném ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vychází z názoru, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon. Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze postaveno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v jeho přípravné fázi průběžné kontrole státního zastupitelství a posléze při rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu. Případné procesní závady přípravného řízení lze odstranit i z podnětu obviněného (např. podnět k výkonu dohledu dle zákona č. 283/1993 Sb. nebo žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce dle § 157a) trestního řádu, na niž upozorňují policejní orgán i státní zástupce ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti). V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze tudíž případné vady napravit v rámci trestního řízení zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení a obecnými soudy (srov. nález
III. ÚS 62/95
, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 78). Existující judikatura Ústavního soudu zřetelně vyjadřuje jeho zdrženlivost stran případných zásahů do probíhajícího trestního řízení. Ústavní soud se necítil oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení i v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti němuž nebylo možné podat řádný opravný prostředek. Svůj celkový postoj zásadně nezměnil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001, kdy je zahájení trestního stíhání formalizováno usnesením o zahájení trestního stíhání, proti němuž je dle ustanovení § 160 odst. 7 trestního řádu přípustná stížnost (srov. usnesení ve věci IV. ÚS 535/02,
II. ÚS 741/02
). Pouze za situace, kdy by bylo obvinění spojeno s pronikavým zásahem do dalších základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (např. se vzetím do vazby, zadržením dle § 75 trestního řádu), by ústavní stížnost po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla být označena za přípustnou. Právě na takový případ, projednávaný u Ústavního soudu pod
sp. zn. I. ÚS 46/96
, stěžovatelé poukazují ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud se jím zabýval meritorně, neboť v souvislosti se sdělením obvinění došlo k pronikavému zásahu do osobní svobody obviněného. V nyní projednávané věci sdělení obvinění spojeno se zbavením osobní svobody stěžovatelů nebylo. Ústavnímu soudu proto nepřísluší s ohledem na zásadu subsidiarity postup příslušných orgánů v daném stádiu řízení přezkoumávat (srov. obdobná usnesení
sp. zn. I. ÚS 486/01
,
IV. ÚS 535/02
).
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání. V Brně dne 14. července 2003 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj