Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky Synergy Insurance s.r.o., sídlem Václavské náměstí 834/17, Praha 1, zastoupené Mgr. Vladimírem Holcem, advokátem, sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2025, č. j. 1 As 113/2025-34, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2025, č. j. 6 A 53/2024 - 39, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Česká národní banky, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, s tvrzením, že jím bylo odepřeno právo stěžovatelky na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. Česká národní banka (vedlejší účastnice) uznala příkazem ze dne 5. 5. 2022 stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku podle § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád). Přestupku se dopustila stěžovatelka tím, že v rozporu s § 10 odst. 2 ve spojení s § 8 písm. c) kontrolního řádu vedlejší účastnici v rámci kontroly neposkytla součinnost. Na její výzvu totiž nepředložila požadované doklady související s poskytnutím bezúročné půjčky na úhradu pojistného u zákazníků, jimž zprostředkovala pojistné smlouvy. Za tento přestupek uložila vedlejší účastnice stěžovatelce (jako právnické osobě) pokutu ve výši 40 000 Kč.
3. Stěžovatelka následně usilovala o obnovu řízení. Vedlejší účastnice však rozhodnutím ze dne 20. 2. 2024, č. j. 2024/24754/650, zamítla žádost stěžovatelky o obnovu řízení o přestupku, které skončilo nabytím právní moci příkazu ze dne 5. 5. 2022 podle § 100 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Rozhodnutím Bankovní rady České národní banky ze dne 11. 4. 2024, č. j. 2024/045106/CNB/110, pak bankovní rada zamítla rozklad stěžovatelky proti prvostupňovému rozhodnutí a potvrdila je jako věcně správné.
4. Stěžovatelka se posléze obrátila na správní soudy. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Při rozhodování o povolení obnovy řízení se nepřezkoumává zákonnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se "toliko" otázka, zda vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které stěžovatelka nemohla v původním řízení uplatnit, potažmo se původně provedené důkazy ukázaly nepravdivými, a na základě toho lze dospět k jinému řešení otázky, která byla předmětem původního rozhodování. Jelikož stěžovatelka nic takového netvrdila, nebylo možné jí vyhovět. Stěžovatelka konkrétně spatřovala důvod obnovy v pozdějších tvrzeních vedlejší účastnice obsažených v písemnostech adresovaných společnosti straxovka.cz s.r.o. (straxovka.cz), ve vyjádření vedlejší účastnice v soudním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 A 108/2023 a v bodu 30 prvostupňového rozhodnutí vedlejší účastnice. Z těchto tvrzení mělo plynout, že stěžovatelka u vedlejší účastnice ve skutečnosti nevykonávala deklarovanou kontrolní činnost, pro kterou vyžadovala součinnost. Podle městského soudu však stěžovatelka zjednodušeně uvedeno pouze předložila izolované útržky z různých písemností vedlejší účastnice vytržené z kontextu. Dezinterpretovala dohledové pravomoci správního orgánu a rozdílné kontroly provedené u odlišných subjektů. Námitky stěžovatelky se s předmětem řízení o obnově de facto míjí.
5. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatelky rovněž nevyhověl. Povahou institutu obnovy řízení podle úpravy správního řádu se již tamní soud zabýval opakovaně. Ať již jako mimořádný opravný prostředek, nebo dozorčí prostředek, obnova řízení slouží [až na specifický případ v § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu] k odstranění nedostatků ve zjištění skutkového stavu, které byly způsobeny tím, že nebyly známy všechny skutečnosti a důkazy nutné pro náležité posouzení věci. Při uplatnění tohoto důvodu obnovy řízení je tedy nutné označit skutečnosti a důkazy, které existovaly již v době původního správního řízení, avšak byly správním orgánům neznámé, a které by vedly k takovému zjištění stavu věci, jež by vzbudilo pochybnost o správnosti pravomocného rozhodnutí.
Stěžovatelka nepředložila vedlejší účastnici u osmi zákazníků, kterým zprostředkovala pojistné smlouvy, doklady související s poskytnutím bezúročné půjčky na úhradu pojistného požadované ve výzvě k poskytnutí podkladů ze dne 14. 2. 2022 a v téže výzvě ze dne 25. 2. 2022. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že stěžovatelkou předložené výňatky z písemností vedlejší účastnice nezakládají důvod pro povolení obnovy řízení o přestupku. V prvé řadě se nejedná o dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení, navíc stěžovatelka sama v kasační stížnosti přiznává, že dokumenty obsahující inkriminovaná tvrzení vedlejší účastnice vznikly až v době po pravomocném skončení řízení o přestupku.
Již tato okolnost je dostatečná pro závěr, že městský soud při posouzení rozhodné právní otázky nepochybil. Tvrzení vedlejší účastnice, která v rámci žádosti o povolení obnovy prezentuje stěžovatelka, dále neobsahují žádné skutečnosti relevantní z hlediska otázky viny či trestu stěžovatelky za přestupek podle § 15 odst. 1 písm. a) kontrolního řádu. Sama otázka, zda žalovaná výzvami k předložení požadovaných podkladů týkajících se bezúročných půjček překročila předmět kontroly, je otázkou právní, nikoli skutkovou.
K přezkumu právních vad obnova řízení neslouží.
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá rozhodnutí správních soudů. Pro kontext stěžovatelka uvedla, že z načasování kontroly i průběhu kroků vedlejší účastnice lze dovodit, že uložená pokuta byla reakcí na stížnosti stěžovatelky na její kritiku a aktivní postoj. Odkázala zejména na to, že v minulosti vedlejší účastnici upozornila na nezákonné praktiky na trhu a klamavou a skrytou reklamu některých na trhu působících subjektů. Vedlejší účastnice však na místo toho zaměřila pozornost právě na stěžovatelku. Stěžovatelka byla v jiném řízení sankcionována pokutou ve výši 500 000 Kč, která je zjevně nepřiměřená její velikosti, obratu i charakteru činnosti, a to zejména v porovnání s pokutami ukládanými daleko větším společnostem. Pokuta byla stěžovatelce uložena ve stejné výši, přestože uvedené společnosti mají 1000 až 10 000 krát vyšší obrat, vyšší počet smluvních zprostředkovatelů i tržní podíl, a svou nezákonnou činností poškozovaly zákazníky či jiné účastníky finančního trhu. Přesto byla stěžovatelce uložena pokuta srovnatelná s pokutami, které ČNB uděluje velkým finančním koncernům s miliardovými obraty, u nichž jsou porušení objektivně závažná a mají dopad na spotřebitele a jiné účastníky finančního trhu. Pokuta představuje formu odplaty za veřejný a odborný aktivismus stěžovatelky. Stěžovatelka poskytla dozorovému orgánu součinnost ohledně poskytnutí podkladů ke kontrole. V řízení o obnově pak předložila dostatečné podklady k tomu, aby jí bylo vyhověno. Žádost o obnovu byla řádně opřena o skutečnosti, které existovaly již v době původního řízení, avšak stěžovatelce nebyly známy a nemohla je tudíž v řízení uplatnit. Závěry soudní praxe jednoznačně potvrzují, že rozhodující je existence skutečnosti v době původního řízení, nikoli čas vzniku listiny, která ji pouze dokládá. Žádost o obnovu řízení a následná žaloba se navíc týká i určení a vymezení předmětu kontroly, tedy skutkové otázky, která existovala v době původního řízení, avšak stěžovatelce nebyla známa. Jde přitom o otázku skutkovou. Rozhodnutí žalované považuje nejen za nezákonné, ale též za nicotné (nulitní). Po rekapitulaci navržených důkazů k povolení obnovy stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla, aby napadená rozhodnutí zrušil.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či v jemu předcházejícím řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Argumentace k nicotnosti "podkladového" správního rozhodnutí vydaného v řízení, o jehož obnovu stěžovatelka usiluje, byla vznesena poprvé až v ústavní stížnosti. Před Ústavním soudem, jako orgánem ústavnosti stojícím mimo soustavu obecných soudů, je uplatnění nové námitky materiálně nepřípustné (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2387/24 ze dne 29. 1. 2025; nález sp. zn. III. ÚS 377/20 ze dne 2. 8. 2022, bod 23; rovněž nález sp. zn. II. ÚS 2267/24 ze dne 15. 10. 2024; nález sp. zn. I. ÚS 1919/24 ze dne 24. 7. 2025, bod 19). Protože je však soud ve správním soudnictví ex offo povinen posoudit, zda žalobou napadené rozhodnutí není nicotné (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 8 Afs 78/2006, 1629/2008 Sb. NSS., či rozsudek rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, sp. zn. 6 A 76/2001, 793/2006 Sb. NSS.), je třeba pro úplnost konstatovat, že z přednesené argumentace k vybočení z působnosti správního orgánu Ústavní soud vadu nicotnosti neshledal.
10. Část argumentace stěžovatelky směřuje na jiná řízení, resp. na řízení týkající se znatelně vyšší pokuty udělené stěžovatelce v jiném řízení, než v tom, o jehož obnovu nyní usiluje. Takto dalekosáhle však předmět řízení vymezit nelze. Uvedené námitky budou relevantní pouze v rámci přezkumu rozhodnutí o udělení dané pokuty.
11. V řízení o obnově se také nelze zabývat veškerými námitkami a důkazy, které by stěžovatelka mohla uplatnit v řízení o přestupku, ale pouze relevantními skutečnostmi a důkazy ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. I kdyby však Ústavní soud za předmět řízení považoval "původní" řízení o přestupku, o což stěžovatelka zřejmě některými svými námitkami usiluje, pak by bylo nutné konstatovat, že výše udělené pokuty (40 000 Kč) je ze své podstaty bagatelní (k institutu bagatelnosti předmětu ústavní stížnosti v případě správního trestání srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 394/23 ze dne 21. 3. 2023, bod 6).
12. Klíčové ovšem je, že podle zjištění Ústavního soudu neobsahuje ústavní stížnost relevantní ústavněprávní argumentaci k napadeným rozhodnutím správních soudů o nepovolení obnovy, která by byla způsobilá založit její důvodnost. Žádost o obnovu řízení stěžovatelka odůvodnila poukazem na dokument s názvem sdělení a opakovaná výzva k odstranění klamavých informací, který vedlejší účastnice zaslala v jiném řízení společnosti straxovka.cz. Z něj mělo vyplývat, že vedlejší účastnice v případě společnosti straxovka.cz, a tudíž stejně tak v případě stěžovatelky, v průběhu času rozporně odůvodňuje požadavek na předložení kontrolovaných dokumentů.
Ve skutečnosti tedy podle stěžovatelky neprováděla kontrolní činnost, jejímuž výkonu měla údajně stěžovatelka bránit. Důvody obnovy posléze v řízení o rozkladu stěžovatelka doplnila o vyjádření vedlejší účastnice v jiném řízení vedeném městským soudem, kde jako žalobkyně vystupovala zmíněná společnost straxovka.cz. V něm vedlejší účastnice uvedla, že cílem kontroly společnosti straxovka.cz bylo prošetření nabízení úvěrů. V poukazovaném bodu 30 prvostupňového rozhodnutí vedlejší účastnice se pak uvádí, že cílem výzvy stěžovatelce k poskytnutí podkladů v kontrolním řízení bylo prověřit, zda financováním pojistného z úvěrů poskytovaných zákazníkům nebyla porušena povinnost jednat s odbornou péčí podle zákona o distribuci pojištění a zajištění.
S těmito námitkami se spolehlivě vypořádal jak Nejvyšší správní soud, tak městský soud v napadených rozhodnutích. Lze shrnout, že stěžovatelčina ústavní stížnost představuje pouhou polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které však její věc neposouvají do ústavní roviny, přičemž stěžovatelka tak nepřípustně žádá, aby Ústavní soud její věc podrobil běžnému instančnímu přezkumu, což však jeho úkolem není. Ústavní soud neshledal důvod do posouzení obecných soudů jakkoliv zasahovat.
13. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Rozhodl přitom mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu