Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Hojakové, zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem Těšnov 1163/5, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2021 č. j. 36 Co 54/2020-100 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2021 č. j. 30 Cdo 1728/2021-123, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru že jimi bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na svobodu, rovnost a důstojnost dle čl. 1 Listiny a dle čl. 1 a 90 Ústavy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka se v soudním řízení neúspěšně žalobou domáhala náhrady nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), kterou utrpěla v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené době ve správním řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatelce přiznal částku ve výši 135 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu do částky ve výši 81 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a náhradu nákladů uložil žalované (výrok III.). Městský soud v Praze rozsudek nalézacího soudu změnil ve výroku I. tak, že žalobu co do částky 135 000 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů. Následné dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Nejvyšší soud dovolání odmítl z důvodu absence vymezení hlediska přípustnosti dovolání s tím, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o. s. ř."), není dostačující předpoklad přípustnosti dovolání. Stěžovatelka podle něj "nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání", aniž by "pro jí zvolený dovolací důvod konkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro ni za splněný".
4. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, který neuznal požadavek stěžovatelky na nemajetkovou újmu za období let 2007-2017. Důvodem pro neuznání nároku bylo posouzení stěžovatelkou tvrzeného kontinuálního správního řízení o odstranění stavby, jako dvou samostatných správních řízení. První správní řízení skončilo nejpozději 21. 1. 2014 (řízení u Městského soudu v Praze bylo pravomocně skončeno), proto nebyl nárok uznán z důvodu námitky promlčení (nárok byl uplatněn až 31. 12. 2018). Délka druhého správního řízení o odstranění stavby byla dle názoru odvolacího soudu přiměřená, odpovídající s ohledem na charakter řízení, nutnosti místního šetření správním úřadem, rozhodování ve dvou stupních správních úřadů a s ohledem na následný přezkum dvou žalob ve správním soudnictví. Stěžovatelka namítá, že výklad právních norem učiněný odvolacím soudem je v rozporu s § 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
5. V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné (soudní) řízení.
Ústavní soud nemůže "obcházet" pořad práva, protože není součástí soustavy obecných soudů (usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012). Ochrana ústavnosti v právním státě tak nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv, uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (usnesení sp. zn. IV.
ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009).
6. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 ), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně právně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26.
6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 ). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17 ). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905) sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16)].
7. Z obsahu dovolání stěžovatelky je patrné, že k vymezení předpokladu přípustnosti dovolání toliko citovala příslušnou část § 237 o. s. ř. a ve zbytku se zcela zaměřila na zpochybnění právního posouzení věci učiněného odvolacím soudem (bez toho, že by se vůči § 237 o. s. ř. jakkoli vymezila). Usnesení Nejvyššího soudu nevykazuje nedostatečné či nesrozumitelné odůvodnění, projev svévole nebo jiný exces, který by vyžadoval jeho zrušení.
8. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, a to pro vadu nepřípustnosti ze zákona (nikoli po posouzení podle § 237 o. s. ř.), má nevyhnutelné procesní důsledky též pro posouzení podmínek ústavní stížnosti. Bylo-li dovolání odmítnuto pro jeho objektivní nepřípustnost, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů "závisejících na uvážení" Nejvyššího soudu ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě nelze dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelčiných práv. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je tedy nutno považovat též ústavní stížnost za nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
9. Právě z důvodu nepřípustnosti dovolání - pro jeho zásadní procesní vadu vytknutou Nejvyšším soudem - se dovolací instance, ale ani Ústavní soud, nemohly zabývat meritem věci (vlastními námitkami stěžovatelky). Ústavní soud ex lege není oprávněn se vyjádřit k právním otázkám (ne)naplnění nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. co do titulu nesprávného úředního postupu.
10. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. dubna 2022
Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj