Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem, sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2024 č. j. 7 Tdo 909/2024-317, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. května 2024 č. j. 4 To 101/2024-290 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30. ledna 2024 č. j. 3 T 54/2022-257, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2021, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že po předchozím slovním ataku udeřil pěstí do brady poškozeného S. H. (dále jen "poškozený"), čímž mu způsobil podvrtnutí krční páteře, tj. zranění s obvyklou dobou léčení dva až tři týdny, přičemž minimálně po dobu jednoho týdne bývá poškozený omezen v obvyklém způsobu života. Za to byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 200 denních sazeb po 150 Kč, tedy v celkové výši 30 000 Kč. Současně bylo daným rozsudkem podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k náhradě škody.
3. Odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku okresního soudu Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl.
4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Po přezkoumání věci neshledal ve věci žádný extrémní rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Současně konstatoval, že okresnímu soudu a krajskému soudu nelze na základě učiněných skutkových zjištění vytýkat, že obhajobu stěžovatele postavenou na výpovědích svědků J. K. a V. P. ml. (jeho syna) považovaly za vyvrácenou, neboť soudy nižších stupňů tyto výpovědi hodnotily jako nevěrohodné a stranící stěžovateli, takže je nevzaly za podklad skutkových zjištění, a naopak vycházely ze svědecké výpovědi poškozeného, kterou hodnotily jako věrohodnou, neboť nebyla osamocená, když byla, byť nepřímo, podporována objektivním zjištěním zranění poškozeného a výpověďmi ve věci slyšených svědků Z. Ž., J. Ch., jakož i policistů T. P. a D. P.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení tvrdí, že daný skutek nespáchal. Rozebírá a ze svého pohledu hodnotí učiněná skutková zjištění, přičemž poukazuje na to, že poškozený v době, kdy se na místo dostavila policie, odmítl jakékoli ošetření a nejevil žádné známky ublížení na zdraví. Dále zdůrazňuje údajné nelogičnosti ve výpovědi poškozeného s tím, že jeho obhajoba (stěžovatele) byla potvrzena výpověďmi svědků J. K. a V. P. ml., jejichž výpovědi soudy znevěrohodnily, aniž by to řádně vysvětlily. Stěžovatel je rovněž toho mínění, že znalec z oboru zdravotnictví vyloučil, že by zranění poškozeného mohlo vzniknout způsobem, který na podkladě výpovědi poškozeného učinily rozhodující soudy. Na základě uvedených skutečností trvá na nedůvodnosti trestního řízení a svého odsouzení, poněvadž ve věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry.
Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
9. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
10. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací.
11. Okresní soud i krajský soud učinily závěr o vině stěžovatele na základě řádně provedených důkazů, a to zejména výpovědi poškozeného, kterou hodnotily jako věrohodnou, neboť nebyla osamocená, ale byla podporována objektivně zjištěným zraněním poškozeného, závěry vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a výpověďmi svědků Z. Ž., J. Ch., jakož i policistů T. P. a D. P., kteří se na místo dostavili po incidentu. Z výpovědi poškozeného a provedené rekonstrukce vyplynulo, že poškozený seděl ve svém automobilu a stěžovatel vedl úder do oblasti jeho brady pootevřenými dveřmi vozidla z důvodu konfliktu mezi nimi. Zranění spočívající v podvrtnutí krční páteře bylo u poškozeného zjištěno při lékařském ošetření, ke kterému poškozený po incidentu sám odjel. Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, bylo potvrzeno, že vznik uvedeného zranění byl v souladu s mechanismem, který popsal poškozený.
12. K tvrzení stěžovatele, které zopakoval v ústavní stížnosti, že znalec vyvrátil možnost vzniku zranění způsobem popsaným ve skutkové větě, rozhodující soudy zdůraznily, že jde o evidentní dezinterpretaci znaleckého posudku a o vytržení jeho dílčí části z celkového kontextu. Konstatovaly, že ze znaleckého posudku naopak vyplývá, že zranění mohlo vzniknout i nekoordinovaným pohybem hlavy poškozeného při úhybném manévru před úderem na hlavu. V řízení bylo prokázáno, že poškozený měl v době oznamování posuzovaného konfliktu drobné krvácivé poranění v oblasti brady, což svědčí o tom, že stěžovatel jej do brady udeřil, ač šlo o úder nízké intenzity.
Znalec připustil, že k podvrtnutí krční páteře poškozeného by za daných okolností mohl vést i úhybný manévr hlavou před nějakým případným hrozícím násilím, resp. že nekoordinovaným pohybem hlavy poškozeného mohlo dojít k překročení fyziologického rozsahu hybnosti krční páteře s ohledem na věk poškozeného a tím k podvrtnutí krční páteře bez působení zevní síly.
13. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu je dostatečně patrné, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Z rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
14. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky protiústavního pochybení.
15. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či garantovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu