Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. K., zastoupené JUDr. Stanislavou Bradovou, advokátkou se sídlem Kratochvílova 43, Přerov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 22. 5. 2013, č.j. 30 Co 369/2012-310, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Libereci, ze dne 24. 2. 2010, č.j. 30 Co 348/2009-127, byl změněn rozsudek Okresního soudu v Děčíně tak, že nezletilý byl svěřen na dobu před i po rozvodu manželství do střídavé výchovy rodičů. Dne 22. 12. 2010 byl podán otcem návrh na změnu výchovy s tím, aby nezletilý byl svěřen do výchovy otce. Dne 1. 2. 2011 podala matka návrh, aby byl nezletilý svěřen do její výchovy. Při jednání dne 18. 5. 2012 otec uvedl, že na svém návrhu již netrvá a bere jej zpět. Okresní soud v Děčíně rozhodl o návrhu otce i matky na změnu výchovy dne 25. 5. 2012, pod č.j. 10 Nc 150/2007-268, tak, že řízení o návrhu otce na změnu výchovy nezletilého bylo zastaveno a nezletilý byl svěřen do výchovy matky. Dále bylo rozhodnuto o úpravě styku otce s nezletilým a stanovena výše výživného.
Rozsudek prvoinstančního soudu byl k odvolání otce změněn rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 22. 5. 2013, č.j. 30 Co 369/2012-310 (tedy rozsudkem, který v ústavní stížnosti napadá stěžovatelka), tak, že odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku II. změnil tak, že návrh matky na svěření nezletilého do její výlučné výchovy zamítl, ve výrocích III. a X. rozsudek okresního soudu změnil tak, že otci s účinností od 1. 1. 2012 zvýšil výživné pro nezletilého na částku 1.800,- Kč jedenkrát za dva měsíce a matce s účinností od 1.
1. 2012 zvýšil výživné pro nezletilého na částku 1.300,- Kč jedenkrát za dva měsíce, v obou případech bez změn podmínek splatnosti. Tím se zároveň změnil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 24. 2. 2010, č.j. 30 Co 348/2009-127. Nedoplatek na výživném vzniklý otci jeho zpětným zvýšením za období od 1. 1. 2012 do 31. 5. 2013 ve výši 2.400,- Kč byl otec zavázán povinností zaplatit k rukám matky do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Nedoplatek na výživném vzniklý matce jeho zpětným zvýšením za období od 1.
1. 2012 do 31. 5. 2013 ve výši 2.700,- Kč byla matka zavázána povinností zaplatit k rukám otce do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Ve výrocích IV., V., VI. a VII. o úpravě styku otce s nezletilým byl rozsudek okresního soudu zrušen a řízení o tomto předmětu zastaveno. Výrokem pod bodem IV. a V. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení.
Porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces spatřuje stěžovatelka v tom, že odvolací soud dle jejího názoru porušil zásadu dvojinstančnosti řízení tím, že vydal své rozhodnutí, aniž by účastníky řízení předem upozornil, že má na věc zásadně jiný právní názor než soud prvního stupně. Postup odvolacího soudu byl dle stěžovatelky nesprávný, pokud svůj právní názor, zásadně odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, před rozhodnutím ve věci účastníkům nesdělil a neumožnil jim, aby se k tomuto názoru vyjádřili a navrhli příslušné důkazy. Stěžovatelka má tedy za to, že stížností napadané rozhodnutí odvolacího soudu lze mít z daného důvodu za tzv. rozhodnutí překvapivé, když nelze pominout zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí.
Stěžovatelka dále uvádí, že pokud měl odvolací soud odlišný právní názor ohledně výchovy nezletilého, než soud prvního stupně, měl být s ohledem na časový odstup od předchozího znaleckého zkoumání poměrů nezletilého vyhotoven nový znalecký posudek z oboru zdravotnictví, dětské klinické psychologie a pedagogiky. Rovněž lze mít dle názoru stěžovatelky za pochybení odvolacího soudu tu skutečnost, že se bez provedení dalších důkazů spokojil se zprávou opatrovníka, která však podle mínění stěžovatelky, mimo zachycení výsledku pohovoru pracovnice orgánu sociálněprávní ochrany dětí s nezletilým, nemá žádnou vypovídací hodnotu, když navíc v průběhu řízení došlo ke změně stanoviska opatrovníka. Stěžovatelka dále namítá, že za této důkazní situace byl namístě jak osobní výslech opatrovníka, tak výslech třídních učitelů obou základních škol, a to nejen k adaptabilitě nezletilého, ale zejména k rozsahu a rozvrhu osnovy výuky v třetí třídě základní školy.
Stěžovatelka závěrem své ústavní stížnosti uvádí, že v projednávané věci je třeba mít na zřeteli, že úprava práv a povinností rodičů k nezletilým dětem je u obecných soudů projednávána a rozhodována v souladu s principem oficiality, což znamená, že soudy provádí nejen důkazy, které navrhnou účastníci řízení, ale jsou-li pro řádné zjištění skutkového stavu zásadní i další důkazy, provede soud i tyto relevantní důkazy na základě vlastního posouzení. Stěžovatelka uzavírá, že podle jejího názoru se odvolací soud nikterak nezabýval vhodností střídavé výchovy z hlediska psychologického a pedagogického, a v této souvislosti neučinil žádná skutková zjištění. Poukazuje přitom na svá zjištění týkající se rezervovaného přístupu dětských psychologů ke střídavé výchově.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud také zvážil skutečnost, že svým rozhodnutím o ústavní stížnosti stěžovatelky může ovlivnit nejen zájmy stěžovatelky a otce nezletilého, ale především zájmy samotného nezletilého. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud z důvodů dále uvedených shledal ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou, nepovažoval za potřebné ustanovit nezletilému opatrovníka, neboť ustanovení opatrovníka nezletilému by nebylo nijak způsobilé tuto neopodstatněnost zvrátit a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 2965/12 ze dne 3. 9. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2235/13 ze dne 8. 8. 2013, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
sp. zn. I. ÚS 3844/12 nebo usnesení II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013), o nepředvídatelné rozhodnutí se jedná tehdy, pokud soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit.
O takovém rozhodnutí však v nyní posuzovaném případě hovořit nelze. Poukázat je třeba především na skutečnost, že nezletilý byl původně svěřen do střídavé výchovy rodičů a následně, na základě návrhu matky na změnu výchovy, byl rozsudkem okresního soudu svěřen do výchovy matce. Proti rozsudku okresního soudu se však otec nezletilého odvolal a své odvolání zdůvodnil kromě jiného především tak, že podle něj nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by svědčily proti střídavé výchově a tato by proto měla být i nadále zachována. Navrhl proto, aby byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že návrh matky na změnu výchovy bude zamítnut. Stěžovatelka měla na tento návrh možnost reagovat a také na něj reagovala, když z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že navrhla potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že je považuje za věcně i procesně správné. Zjištění, který výchovný model je v zájmu nezletilého, bylo předmětem dokazování provedeného jak před soudem prvního, tak i druhého stupně.
Pouhá skutečnost, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně, který nezletilého nově svěřil do výchovy matky) dospěl k závěru, že dosavadní výchovný model v podobě střídavé péče je i nadále v zájmu nezletilého, tak s ohledem na výše uvedené v konkrétním případě nemůže být skutečností, jež by mohla založit závěr o nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
K námitce stěžovatelky týkající se principu oficiality, absence nových znaleckých posudků a zpochybnění role opatrovníka nezletilého Ústavní soud připomíná, že proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů. Proto obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených, případně i nenavržených, důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 4609/12 ze dne 11. 11. 2013). Bylo tedy pouze na úvaze soudu, zda bylo s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu nutné provádět nové znalecké posudky, případně výslech opatrovníka a třídních učitelek.
V této souvislosti je třeba uvést, že stěžovatelka v ústavní stížnosti označuje důkazy, které měly být podle jejího mínění provedeny, netvrdí však, že tyto důkazy odvolacímu soudu navrhovala, stejně jako netvrdí, že by se odvolací soud s jejími důkazními návrhy dostatečně nevyrovnal a zatížil by ta své rozhodnutí možnou vadou v podobě opomenutých důkazů.
Matka svůj návrh na změnu původního rozhodnutí, kterým požadovala svěření nezletilého do její výlučné péče, opírala zejména o to, že střídavá výchova nebude nadále realizovatelná po nástupu nezletilého do základní školy, a to především pro značnou vzdálenost bydlišť rodičů a z toho plynoucí nutnost navštěvovat dvě různé základní školy. Odvolací soud při svém rozhodování zohlednil, že již v minulosti bylo pravomocně o úpravě práv a povinností k nezletilému rozhodnuto tak, že byl nezletilý svěřen do střídavé výchovy rodičů s režimem střídání péče rodičů po jednom měsíci.
V odvolacím řízení soud doplnil dokazování zejména zprávami obou základních škol, jež nezletilý navštěvuje, neboť v době rozhodování odvolacího soudu již nezletilý končil druhý školní rok docházky, zatímco v době zpracování znaleckého posudku, z něhož především vycházel okresní soud, nezletilý teprve do školy nastoupil. Z obou zpráv vyplynulo, že nezletilý prospívá výborně, učivo i celou situaci zvládá bez problémů a nebyly u něj zaznamenány neurotizující projevy. Ze zprávy opatrovníka i orgánu sociálně-právní ochrany dětí Magistrátu města Přerova bylo zjištěno, že oba rodiče mají i nadále pro výchovu syna vytvořeny vhodné podmínky.
Z pohovoru s nezletilým, který byl opatrovníkem proveden neplánovaně a v neutrálním prostředí, vyplývá, že sám nezletilý se aktuálně vyjádřil pro zachování střídavé výchovy. Jeho postoj byl spontánně jednoznačný, opakovaně vyjádřený. Spokojený je u obou rodičů, střídání prostředí mu nevadí, na každém z prostředí má rád něco jiného, nevadí mu ani změny školních povinností. Odvolací soud zohlednil také závěry znaleckého posudku, jimiž bylo zopakováno dokazování v odvolacím řízení. Na základě takto doplněného dokazování zjištěného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že především neobstojí zásadní a prvotní argument matky, s nímž spojila svůj návrh na změnu dřívějšího rozhodnutí o výchovném prostředí nezletilého, totiž že trvání střídavé výchovy brání vzdálenost bydlišť rodičů a zejména s tím spojené střídání dvou základních škol.
Tento svůj závěr pak odvolací soud také velmi podrobně odůvodnil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2014
Jiří Zemánek v. r. předseda II. senátu Ústavního soudu