Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek X, zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 496/2025-154 ze dne 22. července 2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Roberta Seidlera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva.
2. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o stěžovatelově žalobě. Stěžovatel se domáhal určení, že komín vedený po východní straně fasády konkrétně popsaného domu je ve vlastnictví vedlejšího účastníka.
3. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem č. j. 10 C 45/2023-90 ze dne 1. února 2024 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Podle obvodního soudu neměl stěžovatel naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 91 Co 199/2024-119 ze dne 25. září 2024 rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
5. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání proti rozsudku městského soudu a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto zčásti pro vady a ve zbytku pro nepřípustnost, neboť nebylo přípustné podle § 237 občanského soudního řádu pro řešení žádné z právních otázek předložených v dovolání.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy postupovaly přehnaně formalisticky, neboť žaloba byla zamítnuta, ač soudy sdílely stěžovatelův názor, že vlastníkem komína je vedlejší účastník. Stěžovatel dále soudům vytýká, že jejich rozhodování bylo nekonzistentní. Napadené usnesení považuje stěžovatel za překvapivé v tom, že ze dvou argumentačních linií, na nichž byl založen rozsudek městského soudu, obstála v dovolacím přezkumu jen jedna. Konečně stěžovatel namítá, že poučení, jehož se mu dostalo od obvodního soudu, bylo neurčité a vnímá ho jako projev striktního formalismu, což je aspekt opakovaně kritizovaný i Ústavním soudem. O vadách poučení podle stěžovatele svědčí i jeho absence v protokolu, podle stěžovatele neodpovídalo zejména požadavkům § 118a občanského soudního řádu.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
8. Ústavní soud předesílá, že je v řízení o ústavní stížnosti vázán petitem ústavní stížnosti. Předmětem přezkumu Ústavního soudu tak může být pouze to rozhodnutí orgánu veřejné moci, které stěžovatel navrhuje zrušit [nález sp. zn. III. ÚS 1167/17 ze dne 31. července 2017 (N 134/86 SbNU 273), bod 30]. V nynější věci je z ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatel napadá výlučně v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a nikoliv rozhodnutí, která mu předcházela. O tom svědčí i skutečnost, že plnou moc udělenou advokátovi stěžovatel formuloval tak, že jej zmocňuje k podání ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud se proto nemohl zabývat stěžovatelovými výhradami k rozsudkům obvodního a městského soudu.
9. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání. Ústavní soud může hodnotit posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníku řízení právo na přístup k soudu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění náležitě vypořádal s řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. února 2016 (N 30/80 SbNU 391), bod 20].
10. Dovolání bylo zčásti odmítnuto pro vady. Proti tomuto posouzení stěžovatel nepředkládá žádné námitky. Ani Ústavní soud nedospěl k závěru, že by tím Nejvyšší soud odepřel stěžovateli přístup k soudu.
11. Klíčovou právní otázkou bylo, zda měl stěžovatel naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Městský soud vycházel mimo jiné z toho, že nelze požadovat určení vlastnického práva k něčemu, co není věcí v právním smyslu (zde ke komínu), na takovém určení naléhavý právní zájem není. Nejvyšší soud k tomu dodal (bod 11 napadeného usnesení), že někdy může být nezbytné vyjasnit vlastnictví určitého předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, což judikatura Nejvyššího soudu uznává za předpokladu, že se účastník domáhá určení vlastnického práva k předmětu, který není věcí v právním smyslu, jakožto (coby) součásti věci hlavní (ve smyslu jediné věci v právním slova smyslu, k níž sporný předmět náleží a od níž nemůže být oddělen, aniž by se tím věc znehodnotila). Tomu musí odpovídat i žalobní petit.
12. Argumentace, na níž je založeno napadené usnesení vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (citované v bodě 11 napadeného usnesení), která obstála i z ústavního hlediska (usnesení sp. zn. I. ÚS 264/19 ze dne 29. října 2019, na něž odkázal i Nejvyšší soud). Zvolený výklad podústavního práva není v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
13. V nynější věci navíc obvodní soud umožnil stěžovateli, aby navrhl změnu žaloby a v souladu s judikaturou se domáhal určení, že komín je součástí bytu vedlejšího účastníka, a proto je v jeho vlastnictví. Stěžovatel sice namítl, že poučení nebylo zaznamenáno v protokolu z jednání, nezpochybňuje však, že se mu poučení dostalo. Navíc zde nešlo o poučení podle § 118a občanského soudního řádu a ani podle § 43 téhož zákona. Šlo evidentně právě o poučení o judikatuře. Nelze tak vytýkat Nejvyššímu soudu, že by aproboval přehnaně formalistický postup.
14. Namítá-li stěžovatel, že napadené rozhodnutí bylo překvapivé, nemůže mu Ústavní soud přisvědčit. Zákaz překvapivých rozhodnutí jakožto součást práva na soudní ochranu chrání možnost účastníků soudního řízení účinně předkládat argumenty a navrhovat důkazy. Rozhodnutí je překvapivé, vyjde-li soud z právního hodnocení, jež účastníci nemohli předvídat, či například z důkazů, které nebyly v řízení řádně provedeny. V takové situaci účastník řízení nemůže účinně argumentovat, neboť neví, jaké skutkové a právní okolnosti jsou pro rozhodování soudu relevantní. K tomu však v projednávané věci nedošlo.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu