USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce Společenství vlastníků jednotek XY, zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému R. S., zastoupenému Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, o učení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 45/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2024, č. j. 91 Co 199/2024-119, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.150 Kč k rukám Mgr. Jaroslava Marka, advokáta se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce [společenství vlastníků, jehož hlavním účelem je zajišťovat správu domu a pozemku (viz § 1194 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“)] se domáhal určení, že vertikálně vedený stavební prvek (dále jen „komín“) instalovaný po fasádě východní strany domu č. p. XY stojícího na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, část obce XY (dále jen „dům“), a zaústěný do bytové jednotky č. 6 umístěné v 2. nadzemním podlaží domu (dále jen „byt“), do tepelných spotřebičů této bytové jednotky, je ve vlastnictví žalovaného.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 2. 2024, č. j. 10 C 45/2023-90, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II).
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 9. 2024, č. j. 91 Co 199/2024-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II).
4. Odvolací soud vyšel zejména ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem bytu, vymezeného podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), a spoluvlastníkem o velikosti podílu 413/4873 společných částí domu. Dne 1. 2. 2010 učinilo Bytové družstvo XY prohlášení vlastníka (dále jen „Prohlášení“), jímž v domě vyčlenilo 15 jednotek včetně bytu. Prohlášení v čl. III vymezuje společné části domu, mezi něž řadí též „kouřovody“, a to bez jakékoliv bližší specifikace co do jejich počtu či lokalizace. Součástí Prohlášení bylo znázornění jednotlivých podlaží zachycující umístění jednotek včetně jejich vnitřního členění; umístění komína na něm není zachyceno. Na vnitřní straně domu jsou na fasádě instalovány dva komíny, jeden vychází z bytu žalovaného a druhý z bytu č. 814/9. V bytě byl instalován a provozován průtokový ohřívač vody ještě v době, kdy šlo o „obecní byt“. Mezi zálohami pronajímatel pravidelně účtoval poplatek za komín – jeden kus. Tento stav trval i v době, kdy se nájemcem bytu stal žalovaný.
5. Po právní stránce považoval zamítnutí žaloby soudem prvního stupně pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), za správné, neboť je správný především jeho závěr, že žalobní petit požadující vyjasnění vlastnictví určitého předmětu (součásti věci), který není věcí v právním slova smyslu, je nutné formulovat tak, že se žalobce domáhá určení vlastnického práva k předmětu jakožto součásti věci hlavní. Žalobce však žalobní petit tímto způsobem neformuloval. Dále uvedl, že komín je vyveden z bytu žalovaného, a slouží k odvádění spalin z průtokového ohřívače vody, který je v bytě instalován a provozován. Odstraněním komína by se byt podstatně znehodnotil, neboť by nebylo možné průtokový ohřívač vody používat. Vzhledem k tomu, že komín odvádí spaliny z plynového spotřebiče sloužícího toliko žalovanému, tzn. neslouží společnému užívání, není společnou částí domu ve smyslu § 2 písm. g) zákona č. 72/1994 Sb., nýbrž je součástí bytu jakožto věci hlavní. Tento závěr učinil s odkazem na tam citovanou judikaturu Nejvyššího soudu odchylně od soudu prvního stupně, jenž komín považoval za součást domu jakožto věci hlavní.
6. Dovolání žalobce (dovolatele), které podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje proti potvrzujícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu, je z posléze uvedených příčin zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle § 237 o. s. ř.
7. Dovolatel nejprve s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6.
2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, namítal, že „dovolání je přípustné i z hlediska zcela extrémního rozporu napadeného rozhodnutí se základními principy právního státu, tedy z důvodu protiústavnosti“. K této námitce lze uvést, že zásah do základních práv dovolatele sice může představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, dovolatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, uveřejněné pod č. 5/2013 a č. 113/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť nejde o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. (srov. dále též kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1078/2022). To ovšem dovolatel neučinil; v této části je proto jeho dovolání vadné (srov. § 241a odst. 2 o.
s. ř.).
8. Na tomto místě dovolací soud pokládá za potřebné rovněž uvést, že argumentace dovolatele ve vztahu k posouzení, zda je komín součástí domu či bytu jakožto věci hlavní postrádá na významu za situace, kdy dovolatel proti závěru odvolacího soudu, podle něhož je komín součástí bytu, nebrojí; ostatně to sám v dovolání připouští. Dovolání navíc ani v této části neobsahuje náležité vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a je (bylo by) tudíž vadné (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.).
9. Pro řešení otázky (ne)existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva ke komínu, který je podle nezpochybněného závěru odvolacího soudu součástí bytu jakožto věci hlavní, pak není dovolání přípustné.
10. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že na určení vlastnického práva k součásti věci není naléhavý právní zájem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010, a ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010). Uvedený závěr vychází z toho, že součást věci není samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíž k ní nelze odděleně uplatňovat vlastnické právo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011).
11. S ohledem na to, že může být někdy nezbytné vyjasnit vlastnictví určitého předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, judikatura Nejvyššího soudu od uvedeného striktního požadavku ustoupila za předpokladu, když se účastník domáhá určení, že má vlastnické právo k tomuto předmětu coby součásti věci hlavní. Žalobní petit je pak nutno podle judikatury naformulovat tak, že se účastník domáhá určení vlastnického práva k předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, jakožto (coby) součásti věci hlavní [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005, a již citovaný rozsudek ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011, či jeho usnesení ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2221/2016, a ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2520/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. I. ÚS 264/19)].
12. V posuzované věci odvolací soud postupoval v souladu s uvedenými východisky, jestliže dovodil, že dovolateli nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť žalobní petit neformuloval tak, že se domáhá určení vlastnického práva (žalovaného) k předmětu (komínu), jakožto součásti věci hlavní (bytu). Dovolatel totiž žádal určení, že „vertikálně vedený stavební prvek instalovaný po fasádě východní strany domu č. p. XY stojícího na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, část obce XY, a zaústěný do bytové jednotky č. 6 umístěné v 2.
nadzemním podlaží domu, do tepelných spotřebičů této bytové jednotky, je ve vlastnictví žalovaného“, tj. nereflektoval, že komín není samostatnou věcí v právním slova smyslu, a to i přes poučení, které se mu od soudu prvního stupně s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2221/2016, dostalo na ústním jednání konaném dne 1. 2. 2024. S přihlédnutím k řečenému jsou nepřípadné námitky dovolatele o bezpečnostním riziku, jež by určení vlastnického práva ke komínu mohlo vyloučit, jelikož těmi by se soudy případně zabývaly za předpokladu, formuloval-li by svůj žalobní petit ve výše uvedeném smyslu řádně; vyjádřeno jinak, nesprávná formulace žalobního petitu (vyjadřující nerespektování skutečnosti, že ke komínu jakožto součásti věci nelze samostatně uplatňovat vlastnické právo) v tomto případě vylučuje existenci naléhavého právního zájmu dovolatele na jím požadovaném určení, tj. žádné další úvahy v tomto směru nepřipouští.
Pro úplnost lze již jen dodat, že dovolací soud ani neshledal důvod se od takto dlouhodobě respektovaných judikatorních závěrů odchýlit, neboť dovolatel ve prospěch tohoto postupu neformuloval žádné přesvědčivé argumenty.
13. Konečně poukazuje-li dovolatel na nesprávná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně (především ve vztahu k době, kdy byl komín postaven), a rovněž na vady řízení [námitkami, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, že pro něj bylo překvapivé, a že za situace, kdy „odvolací soud překonal hmotně-právní názor soudu (prvního stupně) na právní povahu komínu“, měl jej k odstranění vad petitu vyzvat sám, nebo z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně zrušit), uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o.
s. ř. Navíc skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. opět již citované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o.
s. ř., pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
14. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
15. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 22. 7. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu