22 Cdo 2716/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce statutárního města Teplice, se sídlem v Teplicích, Nám. Svobody 2,
zastoupeného JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem,
Vaníčkova 1070/29, proti žalovanému A. Š., bytem v T., zastoupenému JUDr.
Michalem Vihanem, advokátem se sídlem v Teplicích, Školní 2, o určení
vlastnického práva k opěrné zdi, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp.
zn. 20 C 324/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze 17. března 2011, č. j. 9 Co 784/2010-150, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. března 2011, č. j. 9 Co
784/2010-150, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20.
srpna 2010, č. j. 20 C 324/2009-128, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že
žalovaný je vlastníkem opěrné zdi ,,stabilizující území nad ulicí Č. v T. v
části, ve které zeď sousedí s pozemkem žalovaného, v katastrálním území a obci
T.“ Ve výroku II. soud prvního stupně zavázal žalovaného k náhradě nákladů
řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce je vlastníkem pozemků a
žalovaný pozemku, zastavěná plocha a nádvoří, na kterém se nachází dům, a
pozemků, zahrada a ostatní plocha, to vše v obci a katastrálním území T.
Z předložených důkazů soud prvního stupně dále zjistil, že opěrná zeď je v
katastrální mapě vyznačena na hranici mezi pozemkem (Č. ulice) a pozemkem.
Zabýval se historií vzniku opěrné zdi s cílem zjistit, zda opěrná zeď souvisí s
nemovitostmi ve vlastnictví žalovaného. Bylo zjištěno, že dům na pozemku (dnes
parc.), byl jako součást městského zahradnictví oddělen pěší cestou od
navazujících polí. V roce 1895 pak byl zaměřen pozemek (dnes parc.) v
souvislosti se vznikem pozemku (dnes parc.), který představoval ulici,
„zařezávající“ se do svahu pod zahradnictvím. Dům tedy podle názoru soudu
prvního stupně netvoří funkční celek se zahradou na pozemku parc. (dnes parc.),
protože zahrada byla vyčleněna až 24 let po výstavbě domu. Zeď na hranicích
pozemků (dnes parc.) a parc. (dnes parc.) pak byla „slučkou“ přičleněna k
pozemku parc. (dnes parc.), avšak tvořila funkční celek s ulicí nacházející se
na pozemku parc. (dnes parc.). Soud prvního stupně dále zjistil, že do roku
1951 byly pozemky parc. (dnes parc.), parc. (dnes parc.) veřejným statkem a
dům parc. spolu s pozemkem parc. (dnes parc.) a parc. (dnes parc.) byly ve
vlastnictví obce T. Š. V roce 1968 byly tyto nemovitosti ve správě Městského
národního výboru v Teplicích a smlouvou registrovanou Státním notářstvím v
Teplicích ze dne 11. listopadu 1968 byl dům převeden do vlastnictví právního
předchůdce žalovaného, kterému bylo současně zřízeno právo osobního užívání k
pozemkům. Při dalších převodech vlastnického práva k těmto nemovitostem byla
výslovně vyloučena opěrná zeď s tím, že je ve vlastnictví obce.
Soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval zákon č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník (dále jen ,,obč. zák.“), ve znění účinném v roce 1968, kdy
došlo k převodu předmětných nemovitostí na právního předchůdce žalovaného do
osobního vlastnictví a do osobního užívání. Právo osobního užívání opěrné zdi
však vzniknout nemohlo, protože to občanský zákoník, v tehdy účinném znění,
vylučoval. Sám žalovaný se vlastníkem opěrné zdi nemohl stát, neboť tato zeď
zůstala národním majetkem ve správě Městského národního výboru Teplice a
transformací zákonem č. 172/1991 Sb. pak přešla do vlastnictví obce.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze 17.
března 2011, č. j. 9 Co 784/2010-150, změnil výrokem I. rozsudek soudu prvního
stupně tak, že určil, že žalovaný je vlastníkem opěrné zdi, nacházející se na
pozemku v části, kde tento pozemek hraničí s pozemky. Ve výroku II. odvolací
soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud konstatoval, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném
určení, protože opěrná zeď je ve špatném technickém stavu a ohrožuje provoz na
jeho pozemcích. Vyšel však z ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák. a ze zjištění,
že opěrná zeď zajišťuje stabilitu pozemku, neboť jejím odstraněním by došlo ke
znehodnocení tohoto pozemku. Opěrná zeď je součástí pozemku, a není tak
způsobilým samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Odlišně od soudu
prvního stupně odvolací soud uzavřel, že opěrná zeď přiléhající k pozemku je
jeho součástí a jejím vlastníkem je žalovaný jako vlastník tohoto pozemku.
Odvolací soud dále uvedl, že ve výroku svého rozsudku nepřekročil návrh
žalobce. Má za to, že soud není povinen doslovně přebírat žalobní petit do
výroku svého rozhodnutí. V takovém postupu, že soud neuvede ve výroku
nadbytečné údaje nebo jinak slovně vyjádří žalobní petit, nelze spatřovat
porušení § 153 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že řízení trpí
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř). Vadu řízení dovolatel spatřuje v tom, že
odvolací soud v rozporu s § 153 odst. 2 o. s. ř. překročil návrh žalobce.
Žalobce totiž v žalobním petitu vymezil polohu předmětné opěrné zdi tak, že se
měla nacházet nad Č. ulicí v T., zatímco ve výroku rozsudku odvolacího soudu je
uvedeno, že se opěrná zeď nachází na pozemku ve vlastnictví žalovaného. Pro
takový postup neměl odvolací soud podle názoru dovolatele žádnou důkazní oporu,
ani nijak neodůvodnil, jak k takové změně žalobního petitu, pojaté do jeho
rozhodnutí, dospěl.
Pokud jde o právní posouzení věci, vytýká dovolatel odvolacímu soudu, že bez
dalšího dovodil, že musí být opěrná zeď součástí pozemku žalovaného již ze své
podstaty a funkce. Odvolací soud přitom nereflektoval historické souvislosti
spojené s předmětnými nemovitostmi a opěrnou zdí. Soud prvního stupně – a
odvolací soud tento závěr nezpochybnil – vyšel ze skutečnosti, že opěrná zeď
byla postavena již kolem roku 1895 v době účinnosti obecného zákoníku
občanského. Odvolací soud pochybil, když nezjistil, na kterém z pozemků byla
opěrná zeď postavena. Dovolatel se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že
ze zjištěných důkazů vyplývá, že opěrná zeď má užší spojitost s pozemkem (dnes
parc.) ve vlastnictví žalobce, a je tedy jeho součástí. Navrhl, aby dovolací
soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že považuje za správný postup odvolacího
soudu při formulaci výroku rozsudku, neboť má za to, že ve výroku bylo
vyjádřeno jinými slovy to, co žalobce v řízení požadoval. S odvolacím soudem se
žalobce ztotožnil i ohledně právního posouzení věci.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. března 2011,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; přezkoumal proto napadený
rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první
o. s. ř.) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je důvodné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny.
Pro rozhodnutí ve věci bylo určující posouzení vlastnického práva k předmětné
opěrné zdi.
Podle § 120 odst. 1, 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) součástí věcí
je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím
věc znehodnotila. Stavba není součástí pozemku.
Výklad právního režimu opěrných zdí je v soudní praxi ustálený.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz
3/90, uveřejněném pod č. 4/1992 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
vyslovil názor, že součástí pozemku ve smyslu § 120 obč. zák. jsou mimo jiné i
opěrné zdi.
K závěrům v tomto rozhodnutí vysloveným se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení
ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. 25 Cdo 300/2005, uveřejněném v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4479 s
tím, že opěrná zeď tvoří součást pozemku, ke kterému přiléhá.
Na toto rozhodnutí pak dovolací soud odkázal i ve svém usnesení ze dne 28.
dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, uveřejněném na internetových stránkách
www.nsoud.cz, jež poukaz na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 300/2005 založilo ve
skutkové situaci, kdy opěrná zídka byla postavena na pozemku – v daném řízení –
žalobkyně a soudy uzavřely, že se tak stala součástí pozemku. Proti uvedenému
rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením
ze dne 21. září 2011, sp. zn. I. ÚS 2084/11 (nalus.usoud.cz), když závěry
nalézacích soudů shledal správnými.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětná opěrná zeď zajišťuje stabilitu
pozemku v k. ú. T. Odstraněním opěrné zdi by došlo v důsledku sesuvů k
poškození a znehodnocení pozemku, který je touto opěrnou zdí podepírán. Hlavním
smyslem a důvodem existence zdi je opora a ochrana podpíraného pozemku.
Uzavřel, že opěrná zeď není věcí v právním smyslu, ale součástí pozemku, který
podepírá. Jestliže za této situace ve výroku rozhodnutí určil, že žalovaný je
vlastníkem „opěrné zdi, nacházející se na pozemku v části, kde tento pozemek
sousedí s pozemky v obci T., katastrální území T.“, nutně je takový závěr
podmíněn – v této souvislosti – rozhodným skutkovým zjištěním, že předmětná
opěrná zeď se na pozemku skutečně nachází.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. pak tyto závěry
odvolacího soudu napadá dovolatel potud, že závěr odvolacího soudu o tom, že
opěrná zeď se nachází na pozemku žalovaného, nemá oporu v provedeném
dokazování.
Tato námitka je důvodná.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže
odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly
nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo
jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaného v ustanovení § 133 až 135 o. s.
ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, pod pořadovým č. C 44 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 4682/2009 –
www.nsoud.cz).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku neučinil skutkové zjištění, že
by se předmětná zeď nacházela na pozemku ve vlastnictví žalovaného parc. č.
715.
Podle § 213 odst. 1 – 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak
jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na
základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené
důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému
skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným
důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací
soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval;
tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být
prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování
skutkového stavu vycházel.
Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 15. března 2011,
odvolací soud žádné dokazování neprováděl (ať již formou opakování dokazování
nebo doplňování dokazování), a není tedy zřejmé, na základě jakého důkazního
prostředku či hodnocení dokazování dospěl k závěru, že předmětná opěrná zeď se
nachází na pozemku. Ostatně ani sám odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku
neuvedl, co bylo skutkovým podkladem jeho úsudku, že se opěrná zeď na pozemku
žalovaného skutečně nachází. Jestliže pak takový závěr byl pro jeho právní
posouzení věci určující, byl dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
uplatněn právem, neboť skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném
dokazování, bylo významné pro posouzení věci i z hlediska hmotného práva.
Svým postupem pak ostatně odvolací soud současně zatížil řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Podle § 211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o
řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, o který důkaz opřel své
stěžejní skutkové zjištění, jímž se odchýlil od skutkových zjištění soudu
prvního stupně, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu je však rozporné v jeho samotné argumentaci.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku obsáhle popsal povahu a podstatu institutu
součásti věci ve smyslu § 120 obč. zák. a dovolací soud na tento výklad pro
stručnost odkazuje. Správně jeho výklad směřoval k závěru, jednotně přijímanému
v odborné literatuře i judikatuře, že součást hlavní věci není samostatnou věcí
v právním smyslu, a tedy ani způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů.
Hlavní věc i její součást tak tvoří jedinou věc neboli celek, který je v
důsledku toho i podroben jednotnému právnímu režimu (Švestka, J., Spáčil, J.,
Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 658). Součást věci není způsobilým
předmětem občanskoprávního vztahu, pokud není zákonem stanoveno jinak. Součást
věci sdílí to, co e po právní stránce týká věci hlavní (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, uveřejněný pod č.
4/1992 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přestože odvolací soud vyšel ze závěru, že předmětná opěrná zeď není věci v
právním smyslu, ale součástí pozemku, ve výroku svého rozsudku však tuto
skutečnost nepromítl, neboť naopak určil vlastnické právo k opěrné zdi jako
věci v právním slova smyslu. Ani z tohoto důvodu tak rozsudek odvolacího soudu
nemůže obstát, neboť na straně jedné odvolací soud kategoricky uzavírá, že
opěrná zeď není samostatnou věcí v právním smyslu, na straně druhé k ní jako k
věci v právním smyslu vlastnické právo jednoznačně a výslovně určuje.
Z hlediska existence naléhavého právního zájmu na požadovanému určení pak
dovolací soud dodává, že na určení vlastnického práva k součásti věci není
podle ustálené judikatury naléhavý právní zájem (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010, uveřejněný
v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 9111 (dále též jen „Soubor“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, uveřejněný na internetových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010, uveřejněný tamtéž). Uvedený závěr
vychází z toho, že součást věci není samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíž
k ní nelze odděleně uplatňovat vlastnické právo.
Měl-li odvolací soud pochybnost o tom, jakým způsobem správně vystihnout povahu
žalobcem uplatněného nároku tak, aby sporná otázka byla mezi účastníky
vyřešena, dovolací soud – vzhledem k dalšímu řízení – podotýká, že i tato
otázka je judikaturou konstantě řešena.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007,
uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 6295, vyložil, že „soud žalobě na
určení, že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby, která s ohledem na stupeň
rozestavěnosti, není samostatnou věcí, nevyhoví. Správnými petitem je určení,
že žalobce je vlastníkem rozestavěné stavby jako součásti pozemku“. Obdobně v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010,
uveřejněném na www.nsoud.cz, dovolací soud uzavřel, že „pokud výměníková
stanice je součástí domu a že jsou z tohoto důvodu (jakožto vlastníci jednotek
v domě vymezených) dovolatelé jejími (spolu)vlastníky, mohou žalovat o určení,
že jsou (spolu)vlastníky výměníkové stanice jakožto součásti domu“.
Z uvedených rozhodnutí vyplývá zobecňující závěr, že pokud je mezi účastníky
spor o to, jaký je vlastnický režim věci, která se stala součástí věci jiné, je
nutno formulovat žalobní petit nikoliv toliko na určení vlastnického práva k
věci, jež je součástí věcí hlavní, ale na určení vlastnického práva k této věci
jako součásti věci hlavní.
V poměrech určení vlastnického práva ke zdi se obdobnou otázkou zabýval
dovolací soud v rozsudku ze dne 26. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005,
uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 3703, se závěrem, že plochu zdi, o
jejímž vlastnictví má soud rozhodnout, by měl žalobce v žalobním návrhu popsat
tak, aby byla odlišena od jiných zdí (či jiné části zdi) s tím, že se domáhá
určení vlastnictví blíže identifikované zdi, jako součásti jeho blíže označené
stavby.
Uvedené závěry jsou použitelné i v souzené věci ve vztahu k opěrné zdi. Uzavřel-
li odvolací soud, že opěrná zeď je součástí pozemku, vystihl by – z formálního
hlediska – svůj závěr nikoliv určením vlastnického práva žalovaného k opěrné
zdi nacházející se na pozemku v k. ú. T., ale určením, že žalovaný je
vlastníkem přesně specifikované opěrné zdi jako součásti pozemku v k. ú. T.
Takový závěr však odvolací soud nevyslovil a potud je výrok jeho rozsudku a
odůvodnění rozsudku rozporné ve své vlastní argumentaci.
Dovolatel také odvolacímu soudu vytýká, že formulací výroku rozsudku odvolací
soud překročil žalobní návrh žalobce, a zatížil tak řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud vychází z ustálených závěrů soudní praxe, vyjádřených např. v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003,
uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 2375, závěrem, že požadavek ustanovení
§ 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce
domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku
jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně
povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu nebo způsob určení
právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti, soud nepostupuje v rozporu se
zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí
stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje,
jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění
výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí
dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou
skutečně domáhal.
V usnesení ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3422/2009, uveřejněném v
Souboru pod pořadovým č. C 10 068, dovolací soud uzavřel, že v řízení o vydání
deklaratorního rozhodnutí o určení vlastnictví soud nemůže překročit návrhy
účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají.
V poměrech souzené věci dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl o určení
vlastnického práva k opěrné zdi, nacházející se konkrétním pozemku, ačkoliv
umístění zdi na tomto pozemku netvrdil v žalobě ani sám žalobce. Takový postup
odvolacího soudu nebyl přípustnou formulační úpravou žalobního návrhu žalobce
za situace, kdy umístění opěrné zdi bylo mezi účastníky sporné, a sám žalovaný
tvrdil, že opěrná zeď je součástí jiného pozemku než pozemku ve vlastnictví
žalovaného.
Tato námitka je důvodná.
Odvolací soud svůj postup odůvodnil poukazem na skutečnost, že „žalobcem
navržený výrok je jednoznačný a obecně srozumitelný pouze ve spojení s textem
žaloby, přistoupil krajský soud k přesnější formulaci petitu“.
Z obsahu žaloby se podává, že žalobce se domáhal rozhodnutí, jímž by bylo
určeno, že „vlastníkem opěrné zdi, která stabilizuje území nad Č. ulicí v T. v
její části, ve které sousedí tato opěrná zeď s pozemkem v k. ú. T. je
žalovaný“.
Z žalobních tvrzení obsažených v žalobě se podává tvrzení, že pozemek je
ukončen opěrnou zdí, přičemž předmětem sporu je část, která odděluje veřejné
komunikace parc. – obě ve vlastnictví žalobce, od pozemku, přičemž „podle
katastrální mapy je zeď umístěna na pozemku žalovaného“. Současně pak žalobce
uvádí, že „zbývající části opěrné zdi, které ohraničují pozemky ve vlastnictví
jiných vlastníků v ul. Č., jejich vlastníci udržují“.
Jestliže se v žalobě objevuje – byť pouze s poukazem na stav podle katastrální
mapy – tvrzení o tom, že zeď je umístěna na pozemku žalovaného, není zřejmé,
proč se tato skutečnost nepromítá do návrhu rozsudku učiněného žalobcem; ten
naopak v žalobním návrhu požaduje určení vlastnického práva ke zdi v její části
toliko „sousedící s pozemkem“. Jinými slovy řečeno, žalobce se žalobou domáhá
vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že vlastníkem opěrné zdi v části, ve
které tato zeď toliko sousedí s pozemkem, je žalovaný, ačkoliv současně tvrdí,
že se zeď má nacházet na pozemku žalovaného.
Soud prvního stupně žalobu zamítl a neučinil zjištění, že opěrná zeď se nachází
na pozemku žalovaného, a odvolací soud, který žalobě vyhověl, nezjistil důvod,
proč se žalobce domáhá určení vlastnického práva k opěrné zdi pouze v části, ve
které zeď sousedí s pozemkem žalobce, ačkoliv sám v žalobě tvrdí, že se má
nacházet na pozemku žalovaného, přičemž z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
není zřejmé, na základě čeho dospěl k závěru, že se opěrná zeď má nacházet na
pozemku žalovaného. Jestliže žalovaný v této souvislosti důvodně poukazuje na
to, že závěr odvolacího soudu o umístění zdi na pozemku žalovaného nemá oporu v
provedeném dokazování a sám tvrdí, že předmětná zeď má být součástí jiného
pozemku než pozemku, nelze považovat formulaci rozsudečného výroku odvolacím
soudem za postup, kdy soud „použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého
rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal.“
Tento závěr je s přihlédnutím ke specifickým a individuálním poměrům daného
případu odůvodněn též z toho důvodu, že odvolací soud žádné dokazování
neprováděl a žalobě žalobce vyhověl z jiných důvodů, než které žalobce
uplatňoval v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, což sám také
výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl.
Postup formulační úpravy připouštěný v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 909/2003 míří
totiž na případy, kdy se jedná toliko o formulační úpravy v žalobě přesně,
určitě a srozumitelně označené povinnosti, která má být žalovanému uložena
rozhodnutím soudu nebo způsobu určení právního vztahu, práva nebo právní
skutečnosti. O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tak žalovaný v dovolání
uplatnil právem.
Dovolací soud proto ze shora uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu podle §
243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.