Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Stanislavy Pilchové, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 34 ENS 15795/2013-B-129 ze dne 2. července 2020, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 VSOL 348/2020-B-136 ze dne 30. září 2020 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 115/2020-B-147 ze dne 29. července 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, konkrétně právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. V záhlaví specifikovaným usnesením Krajský soud v Ostravě výrokem IV. rozhodl tak, že se zamítá návrh stěžovatelky ze dne 17. 9. 2018, č. dok. B-110 na osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Soud vzal v ostatních výrocích na vědomí splnění oddlužení dlužnice zpeněžením majetkové podstaty (bod I. výroku), schválil odměnu insolvenčního správce dlužnice ve výši 105 339,94 Kč a náhradu jeho hotových výdajů ve výši 15 407 Kč, s tím, že tyto částky již byly vyplaceny formou záloh (bod II. výroku), a rovněž zprostil funkce insolvenčního správce dlužnice (bod III. výroku). Insolvenční soud vycházel z § 415 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019, a při posuzování předpokladů pro přiznání osvobození poukázal na to, že jednou z podmínek osvobození je prokázání skutečnosti, že nezajištění věřitelé obdrželi na uspokojení svých pohledávek v průběhu oddlužení nejméně tolik, kolik by se jim dostalo, kdyby byl úpadek dlužnice řešen konkursem (test konkursem). Uvedená podmínka pak v posuzovaném případě nebyla splněna.
3. Proti tomuto výroku insolvenčního soudu podala stěžovatelka včasné odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzuje. Odkázal na skutečnost, že výkladem ustanovení § 415 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 28. 2. 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněném pod číslem 77/2013 Sb. rozh. obč., kde dovodil, že k předpokladům, za nichž insolvenční soud dlužníka osvobodí od placení zbytku jeho dluhů, i když je hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek (nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli), a které musí být splněny kumulativně, patří dle § 415 insolvenčního zákona: návrh dlužníka; prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil; a prokázání toho, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.
Insolvenční soud v době schválení oddlužení důvodně předpokládal, že při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty věřitelé dosáhnou minimálně 30 % a zároveň vyššího a rychlejšího uspokojení, než jakého by se jim dostalo, kdyby úpadek dlužnice byl řešen konkursem, přičemž oddlužením plněním splátkového kalendáře nebylo možno dosáhnout hranice k uspokojení alespoň 30% hodnoty pohledávek nezajištěných věřitelů. Skutečnost, že insolvenční soud rozhodl o oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, při němž nebylo dosaženo očekávaného výnosu, dlužnici nezbavuje povinnosti prokázat v návrhu o osvobození od placení zbytku svých dluhů zmíněnou třetí podmínku podle § 415 insolvenčního zákona.
Podle vrchního soudu stěžovatelka naplnila předpoklady podání návrhu a prokázání, že nezavinila nedosažení požadované hodnoty plnění. Třetí podmínku však soud neshledal splněnou ani s ohledem na ostatní stěžovatelkou uplatněné námitky.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením zamítl, neboť neshledal nesprávné právní posouzení věci ze strany vrchního soudu. Stěžovatelka namítala, že rozdíl mezi částkou, kterou věřitelé získali zpeněžením majetku v oddlužení, a částkou, kterou by získali v konkursu, je představován výlučně postižitelnou částí její mzdy - s čímž insolvenční soud i věřitelé museli být v době schválení oddlužení srozuměni. Její přednesený výklad však dle dovolacího soudu neodpovídal stávající judikatuře obecných soudů, odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
7. 2017, sp. zn. 29 NSČR 21/2017. Stěžovatelka sice v dovolání namítala, že uspokojení nezajištěných věřitelů nižší (než 30%) měrou nezavinila, dle Nejvyššího soudu ale přehlíží, že prokázání toho, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil, je samostatným předpokladem aplikace § 415 insolvenčního zákona, stojícím vedle "testu konkursem" (odkázal přitom na usnesení ze dne 28. 2. 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněném pod číslem 77/2013 Sb. rozh.
obč.). Nadto dle ustálené judikatury součástí poučovací povinnosti soudu není návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti shrnuje skutkový stav věci, rekapituluje průběh řízení před soudy a uvádí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Smyslem oddlužení je dát lidem možnost dostat se z dluhových pastí, ze kterých by nebyli běžnými prostředky schopni se dostat. Stěžovatelka vnímá úkorně, že jejímu návrhu nebylo vyhověno. Namítá, že jí byla snaha řešit své dluhy prací v závěru přičtena k tíži. Způsob oddlužení zpeněžením majetku si zvolili věřitelé, insolvenční správce pak veškerý majetek zpeněžil, přičemž nemovitosti výrazně pod tržní cenu stanovenou posudkem znalce.
Žádný z věřitelů proti tomuto postupu nic nenamítal. Věřitelé tak byli v rámci rozvrhu uspokojeni z méně než 30 %, aniž by stěžovatelka tuto skutečnost zavinila. Obecné soudy měly rezignovat na přepjatě formalistický výklad § 415 insolvenčního zákona v rozhodném znění (do 31. 5. 2019). Stěžovatelka postupovala v oddlužení svědomitě, soud jí ani nesdělil, jakou částku by měla doplatit, aby se vyhnula negativním dopadům tzv. testu konkursem.
6. Ústavní soud posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátkou podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), když stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Po seznámení se s ústavní stížností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Zásadně tedy není další instancí v systému obecného soudnictví (srov. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 ). Ústavní soud se proto v řízení o ústavní stížnosti řídí zásadou sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti soudů (nález ze dne 4. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 408/10 ; nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 ). Již v minulosti Ústavní soud rovněž uvedl, že je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod (usnesení ze dne 12. 11. 1998 sp. zn. III. ÚS 101/98 ).
9. Ústavní soud tak konstatuje, že si je vědom, že se stěžovatelka nachází v tíživé životní situaci. Na druhou stranu však nelze pominout, že nárok na odpuštění části dluhu z ústavního pořádku nevyplývá (viz usnesení ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 1268/18 ). Nelze navíc opomíjet, že primárním účelem insolvenčního řízení je dosažení rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů (usnesení ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 1268/18 ).
10. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí vydané Nejvyšším soudem či jemu přecházející rozhodnutí byla zatížena jakoukoliv vadou dosahující ústavněprávní roviny. Zejména Nejvyšší soud se s relevantními právními otázkami ústavně akceptovatelným způsobem vypořádal a vycházel ze své ustálené judikatury.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí se navíc neomezilo jen na prostý odkaz či citaci zákona a judikatury bez bližšího ozřejmění jejich vztahu k projednávané věci. Jestliže stěžovatelka namítá nedostatek "návodnosti" ze strany insolvenčního soudu (či fakticky nedostatek poučení), pak lze ve shodě s Nejvyšším soudem odkázat na usnesení insolvenčního soudu ze dne 6. 11. 2018, kterým soud schválil konečnou zprávu insolvenčního správce ze dne 4. 9. 2018 (B-109). Schválená konečná zpráva obsahuje i závěr insolvenčního správce, že k rozvrhu nezajištěným věřitelům zůstane částka 125 185,43 Kč, která odpovídá uspokojení ve výši 10,7822 %, takže dlužnice minimální požadovanou hranici úhrady 30 % nezajištěným věřitelům nesplní.
V tomto usnesení insolvenční správce rovněž uvedl, že dne 21. 8. 2018 vyzval právní zástupkyni dlužnice k vyjádření, zda je dlužnice schopna a ochotna uhradit na účet oddlužení částku tak, aby hranici 30 % splnila, přičemž dne 4. 9. 2018 obdržel vyjádření, že dlužnice tuto částku uhradit nehodlá. Jakkoliv se tedy stěžovatelce nedostalo "poučení", které by bývala očekávala (přičemž že tato skutečnost nepředstavuje zákonné pochybení v nedostatku poučení, osvětlil Nejvyšší soud v bodech 45 až 47 napadeného usnesení), je zřejmé, že si stěžovatelka této okolnosti mohla povšimnout.
11. V této souvislosti Nejvyšší soud vhodně odkázal na usnesení ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 NSČR 21/2017, podle kterého sama skutečnost, že věřitelé (insolvenční soud), rozhodli o jiném způsobu oddlužení, než dlužník navrhoval - přičemž v době schválení oddlužení nebylo zřejmé, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek - dlužníka nezbavuje povinnosti, aby v návrhu na osvobození od placení zbytku svých dluhů dle § 415 insolvenčního zákona prokázal, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem.
Při stanovení částky, které by se nezajištěným věřitelům dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem, je dle judikatury zapotřebí zohlednit i příjmy, které by dlužník nabyl při řádném chodu věcí v konkursu do skončení realizační fáze insolvenčního řízení završené podáním konečné zprávy insolvenčním správcem. Nejvyšší soud akcentoval, že v tomto usnesení šlo o věc typově podobnou projednávanému případu stěžovatelky v aspektu, že předepsané míry uspokojení dlužníkových nezajištěných věřitelů nebylo dosaženo v oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.
Ačkoliv to v odkazovaném soudním rozhodnutí nebylo řečeno výslovně, je z něj zřejmé, že nedosáhne-li dlužník předepsané třicetiprocentní míry uspokojení nezajištěných věřitelů v oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, bude tzv. test konkursem vždy záviset na zohlednění příjmů, kterých by dlužník nabyl při řádném chodu věcí v konkursu do skončení realizační fáze insolvenčního řízení završené podáním konečné zprávy insolvenčním správcem. Stěžovatelčin požadavek nezohlednit příjmy, které při tomto způsobu oddlužení zůstaly nedotčeny (srov. § 408 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném v době schválení oddlužení stěžovatelky), by ve skutečnosti znamenalo vyloučit platnost "testu konkursem" při nezdařeném oddlužení zpeněžením majetkové podstaty vždy.
Ústavní soud neshledal důvody, aby do těchto závěrů obecných soudů v případě stěžovatelky zasahoval.
12. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl.
83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu jim předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavních předpisů a jejich aplikace na konkrétní případ přísluší ostatním soudům. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Nic takového však v předmětné věci Ústavní soud neshledal.
13. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Ludvík David v. r. předseda senátu