Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavlíny S. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, sídlem Velké náměstí 29/39, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2024 č. j. 4 Tdo 515/2024-1008, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. února 2024 č. j. 10 To 6/2024-929 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 6 T 62/2023-869, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (ve zkratce) dopustila tím, že v přesně nezjištěném období, pravděpodobně od ledna 1989 do března 2018, svého syna Jana S. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozený") ve společně obývaném bytě na adrese X, a od roku 2005 na adrese Y, úmyslně a soustavně fyzicky a psychicky trýznila tak, že ho bez zjevného důvodu a pod různými záminkami intenzivně a surově trestala tím způsobem, že ho několikrát týdně škrtila, mlátila dřevěným kuchyňským válečkem do různých částí těla, jako jsou kotníky, kolena, hřbety rukou a lokty, včetně hlavy, bolestivě ho kousala po celém těle, převážně do prstů horních i dolních končetin, chodidel a do uší, kdy její útoky byly důrazné a doprovázeny vztekem, čímž svému synovi způsobovala opakované bolestivé stavy, zranění na těle v podobě modřin, oděrek a krvavých ran, zejména také proto, že útočila do míst, kde nebyly dosud předešlé rány zahojeny (konkrétní útoky jsou specifikovány ve skutkové větě rozsudku), kdy následkem jejího jednání má poškozený po celém těle mnohočetné jizvy, plastická zjizvení a deformace, opakovaně byl hospitalizován ve zdravotnických zařízeních a v důsledku mnoholetého fyzického a psychického týrání matkou se u něho rozvinula smíšená úzkostná porucha.
3. Za popsané jednání byl stěžovatelce podle § 198 odst. 2 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti roků. Současně jí bylo podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku uloženo přiměřené omezení spočívající v tom, aby podle svých možností a schopností (sil) odčinila nemajetkovou újmu způsobenou trestnou činností. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jí byla dále uložena povinnost odškodnit poškozenému nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč za vytrpěné psychické útrapy, spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % počínaje 19. 9. 2023 do zaplacení. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Odvolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl.
5. Nutno dodat, že v dané věci byla podána obžaloba pro dva trestné činy, a to zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) trestního zákoníku (období od ledna 1989 do 1. 1. 2003 - dosažení zletilosti poškozeného), a zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) trestního zákoníku (období od 2. 1. 2003 do března 2018). Okresní soud však jednání stěžovatelky posoudil jako jeden skutek a právně posoudil jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) trestního zákoníku. Odvolací soud konstatoval, že zvolená právní kvalifikace není správná a že jednání stěžovatelky mělo být posouzeno jako dva samostatné skutky ve smyslu podané obžaloby. Současně však uzavřel, že uvedené pochybení nelze napravit, neboť odvolání si podala toliko stěžovatelka a náprava předmětného pochybení by znamenala porušení zásady zákazu reformationis in peius.
6. Dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Ohledně namítaného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve vztahu k shora uvedenému jednání v bytě Y po přezkoumání věci uzavřel, že stěžovatelka svými námitkami fakticky jen zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a vyjadřuje s ním svůj nesouhlas, kdy takové námitky nemohu naplnit deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení uvádí, že nezpochybňuje skutkové závěry týkající se jejího jednání v bytě na adrese X, kde společně s poškozeným žila do roku 2005. Opětovně však namítá, že skutková zjištění ve vztahu k jejímu jednání v novém společném bydlišti na adrese Y, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Odmítá, že by v novém bydlišti docházelo k týrání poškozeného, což podle ní neplyne ani z provedeného dokazování (konkrétně výslechů sousedů J. H. a Ž.). Znovu zdůrazňuje, že dospěly-li by rozhodující soudy k závěru, že po roce 2005 již k týrání poškozeného nedocházelo, bylo by nezbytné z důvodu promlčení její trestní stíhání zastavit. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se situace "tvrzení proti tvrzení" a pravidla in dubio pro reo. Má za to, že v řízení vyšlo najevo, že ohledně výpovědi poškozeného a jeho manželky jsou dány důvodné pochybnosti, proto mělo být pravidlo in dubio pro reo ve věci aplikováno.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatelů, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. K námitkám, kterými stěžovatelka brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
12. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudků okresního soudu a krajského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatelky a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o její vině.
13. Stěžovatelka opětovně zpochybňuje, že by k týrání poškozeného docházelo v bytě Y od roku 2005, když v tomto směru akcentuje výpovědi sousedů (konkrétně svědků J., H. a Ž.), kteří shodně uvedli, že z předmětného bytu nebyly slyšet hádky či neobvyklé zvuky. Okresní soud i krajský soud však řádně a srozumitelně vysvětlily, že po zhodnocení všech provedených důkazů (především svědeckých výpovědí, lékařských zpráv a vypracovaných znaleckých posudků) neshledaly jakékoliv pochybnosti o tom, že se stěžovatelka vytýkané trestné činnosti vůči poškozenému dopouštěla i v bytě Y v době jeho zletilosti. Je zřejmé, že po dosažení zletilosti se poškozený již dokázal s dopady jejího jednání vypořádat bez hlasitých projevů nářku. Ostatně i z výpovědi samotného poškozeného vyplynulo, že týrání ze strany stěžovatelky bylo po přestěhování do bytu Y méně intenzivní než v předchozím bydlišti. I v této době ho však prokazatelně mimo jiné bila válečkem, přívodním elektrickým kabelem, kousala ho a po celou dobu společného soužití po něm požadovala, aby poslouchal sousedy, zda se o nich nebaví. Příslušné soudy zdůraznily, že poškozený byl v předmětné době dospělý, nebyl již v úzkém kontaktu se spolužáky a učiteli, chodil do práce, stopy zranění záměrně zakrýval. Jeví se proto jako logické, že poranění na jeho těle zaznamenala jen jeho současná manželka.
14. V průběhu řízení nebyla zjištěna žádná okolnost, která by nasvědčovala nepravdivosti kterékoli části výpovědí poškozeného a jeho manželky, naopak jednotlivé části jejich výpovědí jsou podporovány dalšími provedenými důkazy. Podle závěrů znaleckého posudku z odvětví klinické psychologie nebyly u poškozeného zjištěny žádné skutečnosti, které by znalkyni vedly k závěru, že by poškozený vypovídal o skutečnostech, které sám neprožil, tedy že by si je záměrně vymyslel. Znalkyně zdůraznila, že stěžovatelka o poškozeného pečovala sama, na jedné straně zabezpečovala jeho biologické potřeby, na druhé straně nad ním uplatňovala moc a zvýšenou kontrolu, k čemuž využívala nepřiměřených trestů, bití, ponižování, kritizování, sociální izolaci, udržování syna v neustálém strachu a obav z bolesti (při bití někdy předstíral ztrátu vědomí, aby zkrátil utrpení). V dospělosti pak udržovala ekonomickou kontrolu nad financemi poškozeného a kontrolu jeho sociálních kontaktů, čímž u něj fixovala poslušnost a podřízenost založenou na strachu a obavách z jejího chování. Rovněž znalkyně poukázala na to, že poškozený aktuálně není se stěžovatelkou v kontaktu asi tři roky a neustále při aktivaci vzpomínek prožívá strach a obavy z ní. Dodala, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti vedoucí k podezření, že by poškozený měl v současnosti snahu stěžovatelce škodit či jí ublížit (viz bod 10. rozsudku okresního soudu).
15. Z výpovědí svědků J., H. a Ž., na které stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, se podává, že stěžovatelka a poškozený se v domě s nikým blíže nestýkali a žili v podstatě velmi uzavřeně, takže kontakty mezi nimi a ostatními sousedy byly velmi omezené. Ač jmenovaní svědci shodně uvedli, že si nevšimli žádného závadného chování stěžovatelky, z jejich výpovědí za daných okolností nelze v žádném případě dovodit, že by výpověď poškozeného ohledně pokračování závadného chování stěžovatelky vůči jeho osobě i po dosažení dospělosti byla nepravdivá.
16. Ústavní soud po posouzení věci shledal, že nelze než souhlasit se závěrem rozhodujících soudů, že i co do počtu menší rozsah usvědčujících důkazů vztahujících se k období po nabytí zletilosti poškozeného je plně dostačující k prokázání viny stěžovatelky. Okresní soud i krajský soud se s provedenými důkazy vypořádaly jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
17. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nejvyšší soud se náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatelky a zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jejích základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
18. K námitkám stěžovatelky, že obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo, Ústavní soud pro úplnost dodává, že pravidlo in dubio pro reo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
19. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatelky. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatelky, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
20. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelky. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu