4 Tdo 515/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2024 o dovolání obviněné I. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 10 To 6/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 62/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 6 T 62/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byla obviněná I. V. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„v přesně nezjištěném období, pravděpodobně od ledna 1989 do března 2018, svého syna P. V., ve společně obývaném bytě na adrese ul. XY, XY Hradec Králové, a od roku 2005 na adrese XY, XY Hradec Králové úmyslně a soustavně fyzicky a psychicky trýznila tak, že ho zcela bez zjevného důvodu a pod různými záminkami, když si na svém synovi vybíjela své zlostné stavy, intenzivně a surově trestala, a to tím způsobem, že ho několikrát, přibližně dvakrát až třikrát, týdně škrtila, mlátila dřevěným kuchyňským válečkem do různých částí těla, jako jsou kotníky, kolena, hřbety rukou a lokty, včetně hlavy, bolestivě ho kousala po celém těle, převážně do prstů horních i dolních končetin, chodidel a do uší, kdy její útoky byly důrazné a doprovázeny vztekem, čímž svému synovi způsobovala opakované bolestivé stavy, zranění na těle v podobě modřin, oděrek a krvavých ran, zejména také proto, že útočila do míst, kde nebyly dosud předešlé rány zahojeny, přičemž konkrétně

- dne 12.12.1992 přesně nezjištěným způsobem, pravděpodobně údery válečkem na těsto směřovanými na oblast hlavy nebo tím způsobem, že poškozenému přidržovala hlavu za vlasy a tloukla jí o zeď či o zem, mu přivodila pohmoždění měkkých pokrývek v pravé části hlavy s podkožním hematomem, což vedlo k nutnosti ošetření ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové, klinika neurochirurgická,

- v blíže nezjištěné době v rozmezí dnů od 23.6.1993 do 29.6.1993 mu přesně nezjištěným způsobem, pravděpodobně opakovanými údery dřevěným válečkem na těsto směřovanými na levé ucho, údery prodlužovacím kabelem nebo kousáním, způsobila poranění - hematom a rozpad chrupavky levého ušního boltce v rozsahu 2x1 cm, v důsledku čehož byl poškozený nucen podstoupit operační výkon spočívající ve vymodelování reliéfu boltce a hospitalizaci na ORL klinice v Hradci Králové,

- dne 13.5.1994 mu přesně nezjištěným způsobem, pravděpodobně opakovanými údery dřevěným válečkem na těsto směřovanými na levé ucho, údery prodlužovacím kabelem, kousáním či bodnutím nožem nebo nůžkami, způsobila poranění levého ušního boltce, v podobě abscedujícího hnisavého zánětu na dorsální ploše boltce, které si vyžádalo ošetření ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové na ORL klinice,

- v blíže nezjištěné době, přibližně v období měsíců leden 1995 až 14.2.1995, přesně nezjištěným způsobem, fyzicky týrala svého syna P., a to tak, že byl pro mnohočetné hematomy na těle a podezření na syndrom týraného dítěte hospitalizován od 14.2.1995 do 8.3.1995 na Dětském oddělení v Nemocnici XY, kde mu byly zjištěny hematomy pod pravým okem, hematomy na pravé paži, dále na pravém předloktí, v oblasti levého lokte, na zádech v oblasti obou lopatek, drobnější hematomy v oblasti bederní, hematomy na dolní končetině na pravém stehnu, na koleni a na lýtku z laterální pravé strany, na levé dolní končetině v oblasti stehna a kolene, dále tři menší hematomy na hrudníku, exkoriace na pravé ruce, modré nehty na obou palcích dolních končetin,

- v blíže nezjištěné době, v měsíci červen 1996, fyzicky týrala svého syna P. tím, že jej trestala údery různými nástroji (válečkem na těsto, elektrickým kabelem) či jej kopala obutou nohou do oblasti pravé i levé paže, v důsledku čehož mu způsobila opakovaná pohmoždění těchto částí těla, četné jizvy, tuhá zduření na zevní straně levé paže i na pravé paži, dále na obou pažních kostech exostózy a osifikaci periostu, kdy musel být pro tato poranění ošetřen dne 25.06.1996 v Ortopedické ambulanci u MUDr. Michálka, Foerstrova č.p. 1607 v Hradci Králové,

- dne 1.7.1996 mu v záchvatu vzteku zabodla do hrudníku, do jeho levé části v oblasti srdce, obyčejnou ořezávací tužku s tuhou uvnitř zn. KOH-I-NOOR, v důsledku čehož se tuha pod kůží poškozeného zlomila, následně na WC zkolaboval a z tohoto důvodu byla nucena se synem vyhledat lékařské ošetření nejprve u praktické lékařky pro děti a dorost MUDr. Černíkové, následně v Chirurgické ordinaci, Jeronýmova č.p. 750, v Hradci Králové,

- ve dnech 9. - 10.5.1998 přikázala svému synovi P., aby se celý víkend intenzivně opaloval, a tím zamaskoval a překryl hematomy, které měl po těle jako následek fyzického napadání, čímž si přivodil popáleniny kůže 2. a 3. stupně na 90% těla a následně byl dne 15.5.1998 akutně přijat na jednotku intenzivní péče Dětské kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové a ve dnech 15.5.1998 - 22.6.1998 hospitalizován na Dětské klinice Fakultní nemocnice v Hradci Králové, ambulantně léčen a kontrolován dne 26.8.1998 na téže klinice, následně opětovně hospitalizován pro následky nadměrného slunění na Dětské kožní klinice v Hradci Králové ve dnech od 3.9.1998 do 25.9.1998,

- v blíže nezjištěné době, od 24.8.1998 do 26.8.1998, hodila po svém synovi P. v rozčílení nůž s vroubky na krájení chleba, když stál na chodbě bytu v ul. XY v Hradci Králové, přičemž se mu nůž zabodl do vnitřní strany levého stehna a způsobil řezné poranění a druhý den či dva dny po zranění s ním musela vyhledat lékařské ošetření v Chirurgické ordinaci, Jeronýmova č.p. 750, v Hradci Králové, kde se MUDr. Brejcha snažil ránu sešít, následně mu bylo toto poranění vzhledem k rozestupu rány ošetřeno během hospitalizace na kožním oddělení Dětské kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové v době od 3.9.1998 do 25.9.1998,

- dne 27.8.1998 ho přesně nezjištěným způsobem poranila v oblasti levého stehna, čímž mu způsobila mnohočetné hematomy, přičemž bylo zranění zjištěno a zaznamenáno v propouštěcí zprávě z Dětské kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, kde byl hospitalizován od 3.9.1998 do 25.9.1998,

- dne 31.8.1998 ho pokousala na hřbetech obou rukou a prstů rukou, čímž mu způsobila poranění těchto částí rukou a prstů, přičemž bylo zranění zjištěno a zaznamenáno v propouštěcí zprávě z Dětské kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové, kde byl hospitalizován od 3.9.1998 do 25.9.1998,

- dne 7.3.2000 týrala svého syna P. tím, že ho udeřila blíže nezjištěným způsobem do boltce levého ucha, k čemuž užila pravděpodobně váleček na těsto nebo prodlužovací kabel a způsobila mu na laterální straně zarudnutí ušního boltce, infiltraci boltce a zarudnutí na mediální straně ušního boltce, které si vyžádalo lékařské ošetření na ORL klinice Fakultní nemocnice v Hradci Králové a následné ambulantní kontroly u lékaře, a to ve dnech 9.3.2000, 10.3.2000, 14.3.2000 a 21.3.2000,

- dne 22.8.2000 týrala svého syna P. tím, že ho kousala do prstů obou horních končetin, čímž mu způsobila mnohočetné povrchové rány na všech prstech, otoky a bolestivost, přičemž musel být ošetřen v Chirurgické ambulanci, ul. Jeronýmova č.p. 750 v Hradci Králové a následně ambulantně kontrolován v této ordinaci ve dnech 28.8.2000 a 31.8.2000,

- v blíže nezjištěné době, přibližně od měsíce září 2000 do 6.10.2000 týrala svého syna Pa. tím, že mu lámala prsty a kousala ho do hřbetů obou rukou, nehtů na prstech rukou a do palců u obou dolních končetin, čímž mu způsobila dystrofii nehtových lůžek a četné krevní výrony pod nehty obou horních i dolních končetin, jizevnatění prstů, omezení hybnosti v kloubech prstů a poruchu trofiky, dále výrazné dysplastické změny nehtů, včetně nehtů obou dolních končetin, jak bylo zjištěno z lékařské zprávy MUDr. Kateřiny Toušovské z Dětské kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové při ambulantní kontrole dne 6.10.2000, jak bylo dále potvrzeno v propouštěcí zprávě o hospitalizaci P. V. na Dětské klinice FN v Hradci Králové ve dnech od 4.12.2000 do 6.12.2000,

- dne 17.7.2001 týrala svého syna P. tím, že ho bolestivě a silně kousala do rukou, prstů a nehtů obou horních končetin, a to i opakovaně do nezahojených zranění, která mu způsobila předtím, čímž mu přivodila na hřbetech prstů a rukou krvavá poranění, která si vyžádala ošetření při ambulantní kontrole u lékaře na Dětské klinice Fakultní nemocnice v Hradci Králové dne 18.7.2001,

- již od předškolního věku, kdy byly P. V. 4 roky, po celou dobu společného soužití do března 2018, mu velkou silou a bolestivě lámala prsty na rukou nebo celé ruce, což vedlo k silným zhmožděninám na prstech horních končetin,

- v době, kdy P. V. bylo 13 - 18 let, ho opakovaně řezala a bodala nůžkami a nožem do všech končetin a částí těla včetně trupu a zad, čímž mu způsobovala bolestivá krvácející zranění,

- v době, kdy P. V. bylo 10 let, na něj opakovaně zaútočila kladivem, kterým ho menší intenzitou mlátila do hlavy a loktů, přičemž z těchto útoků měl na těle pohmožděniny,

- v době, kdy P. V. bylo 10 až 13 let, mu opakovaně působila trýznivou bolest, neboť mu velkou silou drtila prsty u nohou tím, že mu podpatky od lodiček stoupala na tyto části těla, čímž mu způsobovala krvácející zranění na prstech dolních končetin, hematomy pod nehty a poškození nehtů,

- v době, kdy P. V. bylo přibližně 15 až 18 let, ho trestala přibližně třikrát do týdne tím, že jej velkou intenzitou švihala elektrickým kabelem do celého těla, převážně pak do jeho horních částí, čímž mu způsobovala zranění v podobě podlitin i krvácejících ran,

- v době, kdy P. V. bylo 18 - 19 let, ho opakovaně řezala a bodala nůžkami a nožem do všech končetin a částí těla včetně trupu a zad, čímž mu způsobovala bolestivá krvácející zranění,

- v době, kdy P. V. bylo 18 - 33 let, ho trestala přibližně třikrát do týdne tím, že jej velkou intenzitou švihala elektrickým kabelem do celého těla, převážně pak do jeho horních částí, čímž mu způsobovala zranění v podobě podlitin i krvácejících ran,

- dále svého syna P. během jejich soužití fackovala otevřenou dlaní převážně do hlavy a horní části těla,

- v době, kdy P. V. bylo kolem 20 let, jej bolestivě kopala nohou v obuvi do celého těla, čímž mu způsobila hematomy po celém těle,

- v době, kdy P. V. bylo kolem 18 - 25 let, na něj opakovaně zaútočila rozžhavenou žehličkou a pálila ho na zádech a horních končetinách anebo útoky vedla nenažhavenou žehličkou a její špičkou ho udeřila rovněž do oblasti zad a horních končetin, což vedlo ke způsobení hematomů na zádech, případně ke krvácení,

a dále svého syna P. nutila učit se zpaměti a říkat při lékařských vyšetřeních, hospitalizacích a před cizími lidmi, nejrůznější smyšlené verze toho, jak si jednotlivá poranění způsobil a také, že si uvedená zranění způsobil on sám sebepoškozováním, přičemž jednotlivé útoky vůči synovi P. byly prováděny po dobu několika minut, někdy i hodinu, když během týrání nemohl popadnout dech, popřípadě zkolaboval nebo jako obranu takový kolaps předstíral, že je zraněný, aby trýznivé zacházení ukončil,

následkem popsaného jednání obžalované má po celém těle mnohočetné jizvy, plastická zjizvení a deformace, především od čelní strany po celé horní ploše hlavy, až k temeni, dále jizvu na levé straně brady, zdeformované uši po kousání, zjizvené obě horní i dolní končetiny a jizevnaté prohlubně po řezných a bodných ránách, na hrudníku řezná a bodná zjizvení, stejně tak na zadní části těla - na zádech, kde se nacházejí jizvy po ránách elektrickým kabelem, rozpálenou žehličkou či její chladnou špicí, zdeformované všechny prsty horních končetin s omezenou hybností a nemožností jejich sevření v pěst, dystrofická lůžka nehtů u prstů horních i dolních končetin, zdeformované oba palce u dolních končetin a pravý prostředníček po drcení podpatky a kousání a v důsledku těchto jednání byl poškozený P. V. opakovaně hospitalizován ve zdravotnických zařízeních a v důsledku mnoholetého fyzického a psychického týrání matkou u něho rozvinula smíšená úzkostná porucha“.

2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněné podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo přiměřené omezení spočívající v tom, že aby podle svých možností a schopnosti (sil) odčinila nemajetkovou újmu způsobenou trestnou činností.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost odškodnit poškozenému P. V., nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč za vytrpěné psychické útrapy, spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % počínaje 19. 9. 2023 do zaplacení. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“, popř. „soud druhého stupně“), tak, že je usnesením ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 10 To 6/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 10 To 6/2024, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které zaměřila proti všem výrokům napadených rozhodnutí. Dovolatelka explicitně uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť je toho názoru, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Stejnou vadou trpí i rozsudek soudu prvního stupně, a proto je usnesení odvolacího soudu nesprávné.

6. Dovolatelka uvádí, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že její jednání naplňuje skutkovou podstatu zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku, kterého se měla dopustit nejen do věku 18 let poškozeného, ale až do jeho věku 33 let. Odvolací soud se s tímto právním posouzením skutku zcela neztotožnil, když dospěl k závěru, že by její jednání mělo být posouzeno jako v podané obžalobě, kdy zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí se měla dopustit od 1. 6. 2004, kdy se předmětný skutek stal trestným do března 2018. Přes tento závěr ovšem odvolací soud její podané odvolání zamítl s odkazem na zákaz reformationis in peius.

7. Obviněná namítá, že po dosažení věku 18 let poškozeným nebylo možno její případné jednání posoudit jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku. Poškozený totiž nesplňoval podmínku osoby závislé na její péči, což následně blíže rozvádí. Proto považuje právní závěry soudů nižších stupňů, že naplnila i od 2. 1. 2003 do března 2018 skutkovou podstatu zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku, za nesprávné.

8. Dovolatelka rovněž vyslovuje přesvědčení, že skutkové závěry odvolacího soudu, že i po 1. 6. 2004 docházelo k týrání poškozeného v bytě na ulici XY v Hradci Králové, jsou ve zjevném rozporu s obsahem důkazů provedených před soudem prvního stupně. Poukazuje na skutečnost, že důkazní situace ohledně stavu před přestěhováním do bytu na ulici XY v Hradci Králové je odlišná od situace, kdy bydleli v bytě na ulici XY v Hradci Králové, kde je ze spáchání trestné činnosti usvědčována nejen výpovědí poškozeného, ale i lékařskými zprávami a výpověďmi sousedů. V případě bytu na ulici XY v Hradci Králové ovšem žádný soused nepotvrdil, že by snad slyšel z jejich bytu nějaký hluk, křik či sténání. Tito svědci neviděli na poškozeném žádné modřiny či jiná zranění. Považuje výpovědi svědků J., H. a Ž., kteří jsou její sousedé v domě XY v Hradci Králové, za rozhodující důkazní prostředek, který vyvrací tvrzení poškozeného.

9. Následně obviněná rozporuje závěry soudů nižších stupňů ohledně toho, proč nemuseli sousedé v domě na XY v Hradci Králové nic slyšet. Má za to, že pokud by týrání poškozeného z její strany trvalo i v tomto bytě, tak by sousedé museli slyšet nepochybně křik a hluk. Není možné, aby změnila své chování tak, že by na poškozeného nekřičela a nenadávala mu, když tak činila v bytě na ulici XY v Hradci Králové. V tomto směru odkazuje na hodnocení své osoby znalcem. Poukazuje také na skutečnost, že v období od 1. 6. 2004 nebyly na těle poškozeného zjištěny nějaké jiné stopy zranění než po pracovních úrazech.

10. Zdůrazňuje, že jediný usvědčující důkaz ohledně týraní poškozeného od 1. 6. 2004 představuje výpověď poškozeného. Zde opětovně poukazuje na výpovědi slyšených svědků ohledně jejího chování v místě bydliště na ulici XY v Hradci Králové. Má za to, že tvrzení poškozeného ohledně jejího chování vůči jeho osobě na ulici XY v Hradci Králové je vyvráceno právě výpověďmi těchto svědků. Proto považuje dovolání za přípustné podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

11. Současně poukazuje na skutečnost, že poškozený až poté, co se seznámil se svojí manželkou, ji začal obviňovat z dlouhodobého týrání. Bylo rovněž prokázáno, že ji poškozený pod pohrůžkou kontaktování Policie ČR přiměl k zaplacení částky 543 000 Kč. Namítá i nevěrohodnost tvrzení manželky poškozeného ohledně toho, že neví, zda její manžel projednával převod bytu na svoji osobu s jinou osobou, když v tomto směru odkazuje na výpověď ošetřujícího lékaře poškozeného MUDr. Žáka. Proto považuje výpověď manželky poškozeného za nevěrohodnou a nelze tak nekriticky vycházet z jejího tvrzení, že po seznámení s poškozeným na jeho těle viděla čerstvé rány.

12. Soudy nižších stupňů se tak měly zabývat možností, že poškozený např. ve snaze dosáhnout jejího odsouzení za skutečné týrání v dětství mohl nepravdivě vypovídat, že týrání trvalo do roku 2018. Motivem mohlo být také dosáhnutí odškodnění za její protiprávní jednání. Akcentuje, že k jejímu odsouzení by nedošlo, pokud by soudy nedospěly ke skutkovému závěru, že týrání trvalo do roku 2018, neboť pak by bylo její odsouzení nepřípustné z důvodu promlčení.

13. Obviněná dále uvádí, že v případě, že by bylo shledáno, že skutek pod bodem II se nestal, bylo by její trestní stíhání pro jednání pod bodem I. nepřípustné, když promlčecí doba ohledně předmětného trestného činu činila původně pouze 5 let a až v rámci novelizace byla stanovena na 10 let.

14. Dovolatelka tak uzavírá, že právní kvalifikace jejího jednání je nesprávná a že odvolací soud měl konstatovat, že se v období od 2. 1. 2003 do 1. 6. 2004 nedopustila žádného trestného činu. Proto považuje zamítnutí jejího odvolání odvolacím soudem za nesprávné.

15. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 10 To 6/2024, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

16. K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) dne 19. 6. 2024, sp. zn. 1 NZO 431/2024. Úvodem stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání obviněné. Státní zástupkyně předně poukázala na to, že dovolatelka uplatnila toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., ačkoliv došlo k zamítnutí jejího podaného odvolání po jeho věcném projednání. Z toho důvodu měla uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tedy ve spojení s jiným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Současně poukázala na to, že stejné námitky jako v podaném dovolání obviněná uplatnila v rámci podaného odvolání, přičemž s těmito námitkami se odvolací soud v zásadě vypořádal.

17. Podle státní zástupkyně by bylo možno dovolací námitky stran zjištění skutkového stavu po přestěhování se obviněné a poškozeného na adresu XY v Hradci Králové, podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem toliko za předpokladu existence tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s provedenými důkazy. Následně rozvádí předpoklady extrémního rozporu s tím, že jeho existenci nelze dovodit pouze z toho, že se z předložených skutkových verzí soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Stejně tak jiné hodnocení důkazů soudem a obviněnou neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spojených s právem na spravedlivý proces.

18. Následně státní zástupkyně vyslovuje závěr, že v dané věci se o tzv. extrémní rozpor nejedná, když skutečnost, že svědci neslyšeli křik, hluk či modřiny na těle poškozeného, není důkazem, že k týrání poškozeného nedocházelo. Skutečnost, že svědci neslyšeli křik a hluk, toliko klade zvýšené nároky na hodnocení věrohodnosti poškozeného a jeho manželky. Takto bylo ovšem ze strany soudů nižších stupňů postupováno, když odkazuje na bod 11 rozhodnutí odvolacího soudu a body 54 až 57 rozsudku soudu prvního stupně.

19. Ohledně námitek obviněné týkajících se tvrzené vadné právní kvalifikace státní zástupkyně uvádí, že tyto lze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě. V tomto směru ovšem odkazuje především na bod 13 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu týkající se zvolené právní kvalifikace, kdy se s jeho závěry ztotožňuje. Státní zástupkyně připouští, že se odvolací soud blíže nevyjádřil ke skutečnosti, že obviněná byla uznána vinnou i pro jednání vůči poškozenému od dosažení zletilosti, to je od 1. 1. 2003 do 1. 6. 2004, kdy byla do trestního zákona pod § 215a tr. zákona vložena skutková podstata týrání osoby žijící ve společně obývaném obydlí. Z jeho odůvodnění lze nabýt dojmu, že jednání obviněné v tomto období nepovažoval za trestněprávní jednání, aniž by takový závěr promítl tak, že by zrušil předmětný rozsudek a sám rozhodl, že se v období od 1. 1. 2003 do 1. 6. 2004 obviněná trestného činu nedopustila.

20. Nicméně podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil odvolací soud, se obviněná dopouštěla týrání vůči poškozenému i v tomto sporném období, přičemž v tomto směru státní zástupkyně odkazuje na skutková zjištění. Akcentuje, že z popisu skutku lze dovodit, že i v období od 1. 1. 2003 do 1. 6. 2004 jednání obviněné naplňovalo skutkovou podstatu minimálně trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona. V této souvislosti pak státní zástupkyně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1993, sp. zn. Tzn 12/93, podle kterého tu část jednání pachatele, které se dopustil před změnou trestního zákona, lze posoudit spolu s částí jednání spáchaného po této změně jako pokračující nebo trvající trestný čin jediný jen tehdy, jestliže byly útoky spáchané za účinnosti dřívějšího zákona trestné. Dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1431/2006, které tuto otázku řeší obdobně právě ve vztahu k trestnému činu podle § 215a tr. zákona. Obdobně bylo rozhodnuto ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tdo 1438/2007, kdy proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu byla podaná ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1239/08, odmítnuta. Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu pak byla podána stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Rohlena proti České republice ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 59552/08, kterým bylo konstatováno, že odsouzením obviněného nedošlo k porušení čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

21. Z výše uvedeného je podle státní zástupkyně nepochybné, že i jednání od 2. 1. 2003 do 1. 6. 2004 představovalo pokračování, respektive bylo součástí skutku obviněné, který měl být správně právně kvalifikován podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku. Předmětné změně právní kvalifikace ovšem bránil zákaz reformationis in peius obsažený v § 259 odst. 4 tr. ř., proto bylo namístě rozsudek soudu prvního stupně nerušit a podané odvolání obviněné zamítnout, což soud druhého stupně učinil. Podle státní zástupkyně by mohl být dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn, pokud soud prvního stupně nesprávně jednání obviněné právně kvalifikoval a odvolací soud toto pochybení nenapravil. Tento závěr ovšem neplatí, pokud tak odvolací soud neučinil jen proto, že tomu brání zákaz reformationis in peius.

22. Závěrem státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jí navrhovaného.

III. Přípustnost dovolání

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněné přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

25. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

26. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

27. Obviněná v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa).

V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku.

Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při

domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda

29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

30. Jelikož obviněná vztahuje jí tvrzené vady a nedostatky i k rozsudku soudu prvního stupně, lze rovněž dovodit, že chtěla ve svém dovolání uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož tento dovolací důvod explicitně neoznačila, jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř), by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod.

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

32. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněné, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a nesprávné právní posouzení, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice při jisté míře benevolence odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

33. Předně je potřeba uvést, že v dovolání deklarované námitky obviněná uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení, především v rámci podaného odvolání. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. body 47–61, 63–66 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 7 až 16 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněná v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

34. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatňuje obviněná námitku nesprávné právní kvalifikace jejího jednání po dosažení zletilosti poškozeného jako zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak uplatňuje námitku tzv. extrémního rozporu, když akcentuje skutečnost, že výpověď poškozeného je v rozporu s výpověďmi slyšených svědků, nájemníků v domě na ulici XY v Hradci Králové.

35. Ohledně námitek směřujících do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě považuje Nejvyšší soud za nutné předně v obecné rovině připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

36. Zde je namístě opětovně připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je totiž povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněná na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Je tomu tak proto, že dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

37. Uvedená logická návaznost byla v posuzované věci dána, neboť jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně (zejm. bod 56 odůvodnění) a z usnesení odvolacího soudu (zejm. bod 11 odůvodnění), soudy nižších stupňů v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) a usnesení (§ 134 odst. 2 tr. ř.) vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněné i věrohodností slyšených svědků, především pak poškozeného (srov. bod 54–57 rozsudku soudu prvního stupně a bod 11 usnesení soudu druhého stupně).

38. Lze tedy uzavřít, že v případě argumentace směřující do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě, se ze strany obviněné jedná jen o vyjádření jejího nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudů nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, obviněná požaduje, aby Nejvyšší soud hodnotil provedené důkazy jiným, pro ni příznivějším způsobem. Takové dovolací námitky ovšem nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě.

39. Přestože námitky obviněné směřující do existence tzv. extrémního rozporu nelze, jak již bylo naznačeno, podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, neboť dovolatelka fakticky jen zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a vyjadřuje s ním svůj nesouhlas, považuje Nejvyšší soud i přes výše uvedené za vhodné se k námitkám dovolatelky alespoň stručně vyjádřit. Předně je třeba zdůraznit, že obviněná zpochybňuje, že by k týrání poškozeného docházelo v bytě na XY v Hradci Králové, když v tomto směru akcentuje výpovědi sousedů, konkrétně výpovědi svědků J., H.

a Ž. Z pohledu této argumentace je ovšem nutno uvést, že předmětnou námitkou se soud prvního stupně zabýval a řádně se s ní vypořádal, když stejně postupoval soud druhého stupně (viz bod 56 rozsudku soudu prvního stupně, bod 11 rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud pro stručnost na úvahy soudů nižších stupňů odkazuje. Nad rámec jejich závěrů je třeba uvést, že i z výpovědi poškozeného je zřejmé, že týrání ze strany obviněné bylo po přestěhování do bytu na XY v Hradci Králové o něco méně intenzivnější než v bytě na ulici XY v Hradci Králové.

V tomto směru je také třeba poukázat na skutečnost, že poškozený byl v předmětné době dospělý, chodil do práce, stopy zranění záměrně zakrýval, když ani nechtěl, aby byly vidět stopy předchozích zranění, zejména zohyzdění dolních končetin, a jak vyplývá i z jeho výpovědi, sám se snažil jistým způsobem být ve společné domácnosti s obviněnou tzv. co nejméně. Proto nelze z výpovědi těchto svědků, konkrétně z toho, že tito si nevšimli žádného závadného chování obviněné, dovodit, že by snad výpověď poškozeného ohledně pokračování závadného chování obviněné vůči jeho osobě i po dosažení dospělosti byla nepravdivá.

Z výpovědi těchto svědků také není pochyb, že obviněná a poškozený se v domě s nikým blíže nestýkali a žili v podstatě velmi uzavřeně, takže kontakty mezi nimi a ostatními sousedy byly velmi omezené.

40. Obdobné povahy je námitka dovolatelky ohledně namítané nevěrohodnosti poškozeného. I tato námitka jen zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Navíc i touto námitkou se soud prvního stupně velmi pečlivě zabýval, když v tomto směru lze pro stručnost odkázat zcela na jeho úvahy stran věrohodnosti poškozeného obsažené v bodech 54-56 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Stejně tak se otázkou věrohodnosti poškozeného jako celku zabýval i soud druhého stupně (viz bod 11 rozhodnutí soudu druhého stupně). Nad rámec jejich závěrů je třeba zdůraznit, že věrohodnost poškozeného nepochybně podporují výpovědi řady svědků, kteří se vyjadřovali sice zejména k období do dosažení věku 18 let poškozeného, ale i výpověď svědkyně V. S., ale i další objektivní důkazy, jako lékařské zprávy ohledně zranění poškozeného, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, který se týká poškozeného. Z pohledu námitek obviněné je třeba uvést, že soudy se zabývaly i tvrzenými rozpory ve výpovědi svědkyně V. S., které měly mít za následek její nevěrohodnost, přičemž zcela logicky odůvodnily, proč ve výpovědi této svědkyně neshledávají rozpory, které by snižovaly její věrohodnost. Nad rámec shora uvedeného toliko obecně lze uvést, že poškozený na rozdíl od obviněné po celou dobu trestního řízení vypovídá neměně, když ani není pochyb o tom, že mu je celá situace velmi nepříjemná, přičemž jeho výpověď podporuje řada provedených důkazů. Samotnou skutečnost, že poškozený požadoval po obviněné vrácení částky, kterou uhradil na hypotéku na její byt, nelze interpretovat tak, že by to snižovalo jeho věrohodnost. Předně toto poškozený připouští a jistým způsobem je to i logické vzhledem k dlouhodobému protiprávnímu chování obviněné k jeho osobě a ke skutečnosti, že tento v předmětném bytě nebydlí a že to byl právě on, kdo hypotéku musel hradit.

41. Jak již bylo naznačeno, obviněná uplatnila i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když zpochybňuje právní kvalifikaci jejího jednání jako jediného skutku, kterým se měla dopustit zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku, a to, že by její jednání v období od 2. 1. 2003 do 1. 6. 2004 mohlo být vůbec trestné, i pokud by bylo prokázáno. Předmětné námitky lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, ovšem je třeba je považovat ze zjevně neopodstatněné.

42. K námitce stran nesprávné právní kvalifikace jednání obviněné jako zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku v období od 2. 1. 2003 do března 2018 je třeba uvést následující. Trestného činu týrání svěřené osoby se dopustí pachatel, který týrá osobu, která byla v její péči a výchově, a takový čin spáchá zvlášť surovým a trýznivým způsobem a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví a takový čin páchá po delší dobu. Objektem trestného činu týrání svěřené osoby je zájem společnosti na ochraně osob, které nejsou schopny se o sebe a své potřeby dostatečně postarat vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů, a proto jsou v péči nebo výchově jiných osob.

Platí, že předmětem útoku je nejen dítě [§ 126 tr. zákoníku], ale i osoba zletilá, která pro stáří, nemoc, těžší invaliditu, mentální retardaci, duševní poruchu apod. je odkázána na péči jiných osob. Jak již bylo naznačeno, obviněná zpochybňuje, že by poškozený byl v době od 2. 1. 2003 do března 2018 osobou svěřenou v její péči nebo výchově, když poukazuje na skutečnost, že poškozený byl nejen zletilý, ale ukončil i učební obor, takže přestal být objektem ochrany podle § 215 tr. zákona (nyní § 198 tr.

zákoníku). Současně je třeba zdůraznit, že trestný čin podle § 198 tr. zákoníku, stejně jako trestný čin podle § 199 tr. zákoníku, je trestným činem trvajícím (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 8 Tdo 913/2017). Trvajícím trestným činem je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav a ten pak udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle.

Trestný čin trvající se posuzuje jako čin jediný.

43. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že poškozený skutečně dne 1. 1. 2003 přestal být objektem ochrany podle § 198 tr. zákoníku (dříve § 215 tr. zákona), když skutečně tímto dnem dosáhl věku 18 let. Zároveň je nepochybné, že poškozený není ani osobou, která by pro stáří, nemoc, těžší invaliditu, mentální retardaci, duševní poruchu apod., byla odkázána na péči jiné osoby, v předmětné věci obviněné. Z pohledu tohoto závěru je ovšem třeba poukázat na postup soudů nižších stupňů v předmětné věci, který má za následek, že jednání obviněné od ledna 1989 do března 2018 bylo právně posouzeno jako jeden skutek a bylo právně kvalifikováno jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr.

zákoníku. V dané věci byla podána obžaloba na obviněnou pro dva trestné činy, ve kterých bylo spatřováno spáchání jednak zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku (období od ledna 1989 do 1. 1. 2003 – dosažení zletilosti poškozeného), jednak jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku (období od 2. 1. 2003 do března 2018). Soud prvního stupně ovšem následně jednání obviněné posoudil jako jeden skutek a právně posoudil jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr.

zákoníku (blíž viz bod 58 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně pak na základě podaného odvolání obviněné, směřujícího do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, konstatoval, že zvolená právní kvalifikace není správná, když dospěl k závěru, že jednání obviněné mělo být posouzeno jako dva samostatné skutky ve smyslu podané obžaloby (viz bod 12–13 rozhodnutí soudu druhého stupně). Odvolací soud ovšem následně uzavřel, že uvedené pochybení nelze napravit, když odvolání si podala toliko obviněná a náprava předmětného pochybení by znamenala porušení zásady reformationis in peius (viz bod 14 rozhodnutí soudu druhého stupně).

Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil. Jinak řečeno, byť lze obviněné přisvědčit v tom, že její jednání bylo chybně právně posouzeno jako jeden skutek a jeden trestný čin, tak právě zákaz reformationis in peius brání možnosti nápravy tohoto pochybení [viz § 265p odst. 1 tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1579/2014)] a proto nelze podanému dovolání přisvědčit.

44. Nejvyšší soud ovšem zároveň musí konstatovat, že i odvolací soud se dopustil jistého nepřesného vyjádření, pokud ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že od 1. 6. 2004 mělo být jednání obviněné právně posouzeno jako trestný čin podle § 199 tr. zákoníku, takže se skutečně může jevit, že období od 2. 1. 2003 do 1. 6. 2004 nebylo postižitelné podle trestního zákona. S tímto závěrem souvisí i další námitka obviněné spočívající v tom, že její jednání mohlo být právně posouzeno jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku až od 1. 6. 2004 a že tedy část jednání od 2. 1. 2003 do 1. 6. 2004 nebyla vůbec trestná. I tato námitka je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

45. Nejprve je vhodné uvést, že skutková podstata trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zákona (od 1. 1. 2010 trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku) byla do trestního zákona vložena zákonem č. 91/2004 Sb., s účinností od 1. 6. 2004. V tomto směru je ovšem třeba zdůraznit, že ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, se kterými ze odvolací soud zcela ztotožnil, a kterými je Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. vázán, vyplývá, že obviněná se dopouštěla týrání vůči poškozenému i v období od 2. 1. 2003 do 1. 6. 2004. Podle skutkových zjištění měla totiž dovolatelka i v tomto období opakovaně poškozeného řezat, bodat nůžkami do končetin těla a dalších části těla, způsobovat mu krvavá zranění v podobě podlitin a krvácejících ran, rovněž ho kopat obuví do celého těla, fackovat ho, švihat ho silně elektrickým kabelem a útočit na něho rozžhavenou žehličkou, pálit ho na zádech a špičkou žehličky ho udeřit do zad.

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně lze tedy dovodit, že i v období od 1. 1. 2003 do 1. 6. 2004 jednání obviněné naplňovalo skutkovou podstatu minimálně trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona. V této souvislosti je pak nutno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1993, sp. zn. Tzn 12/93, podle kterého „tu část jednání pachatele, které se dopustil před změnou trestního zákona, lze posoudit spolu s částí jednání spáchaného po této změně jako pokračující nebo trvající trestný čin jediný jen tehdy, jestliže byly útoky spáchané za účinnosti dřívějšího zákona vůbec trestné.“ Současně lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1431/2006, které tuto otázku řeší obdobně právě ve vztahu k trestnému činu podle § 215a tr. zákona. Z dalších rozhodnutí lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 4 Tdo 1438/2007, proti kterému byla podaná ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1239/08, odmítnuta. Proti rozhodnutí Ústavního soudu pak byla podána stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Rohlena proti České republice ze dne 27.

1. 2015, sp. zn. 59552/08, podle kterého odsouzením obviněného nedošlo k porušení čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

46. Z výše uvedeného je nepochybné, že jednání obviněné vyjádřené ve skutkové větě a vztahující se k období od 2. 1. 2003 do 1. 6. 2004 bylo postižitelné podle tehdejšího trestního zákona, a to přinejmenším jako opakovaný pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona k § 8 odst. 1 tr. zákona. Za takové situace jednání obviněné v tomto období představovalo s jednáním obviněné spáchaným po 1. 6. 2004 jeden skutek a naplňovalo všechny znaky jediného trvajícího trestného činu, který měl být správně právně kvalifikován podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku. Zde je třeba akcentovat, že způsob jednání obviněné od 2. 1. 2003 do března 2018 vůči poškozenému byl v podstatě totožný a neměnný a naplňoval by zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) d) tr. zákoníku. Protože ovšem odvolací soud správně dospěl k závěru, že nápravě pochybení soudu prvního stupně v právní kvalifikaci jednání obviněné bránil zákaz reformationis in peius obsažený v § 259 odst. 4 tr. ř., postupoval správně, pokud rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a podané odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl.

47. Vzhledem ke shora naznačenému závěru nepovažuje Nejvyšší soud za potřebné se zabývat blíže tím, zda by i v případě, že by jednání obviněné od 2. 1. 2003 do 1. 6. 2004 nebylo postižitelné podle trestního zákona, náprava pochybení soudu prvního stupně v právní kvalifikaci byla možná a nedošlo by k porušení zásady reformatio in peius.

48. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že obviněná podala dovolání z důvodů, které lze částečně podřadit pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Protože nebyly naplněny tyto dovolací důvody, nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

49. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 7. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu