Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Bártíka, zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem, sídlem Plovární 478/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2025 č. j. 26 Cdo 1506/2025-214, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. ledna 2025 č. j. 14 Co 276/2024-178 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 19. července 2024 č. j. 1 C 137/2023-147, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že podanou žalobou se stěžovatel (jako vlastník bytové jednotky č. X nacházející se v budově č. p. X, bytový dům, postavené na pozemku p. č. st. X v k. ú. S. - dále jen "byt", "dům" a "pozemek"), domáhal toho, aby vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému byla uložena povinnost doložit mu ve smyslu § 1186 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), potvrzení o výši jeho dluhů vůči vedlejšímu účastníkovi z titulu příspěvků na správu domu a pozemku a na plněních spojených nebo souvisejících s užíváním bytu a zálohách na tato plnění, popřípadě, že takové dluhy ke dni 20. 9. 2021 nejsou.
3. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že podané žalobě nelze vyhovět, neboť vykazuje znaky zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší konstatoval, že závěr krajského soudu, že stěžovatel podanou žalobou zjevně zneužívá své právo, je souladný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy učinily jednostranná a neúplná zjištění, nehodnotily chování obou účastníků řízení, ale zaměřily se pouze na chování stěžovatele. Podle názoru stěžovatele nejsou úvahy okresního soudu a krajského soudu v souladu se závěry uvedenými v nálezu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15 [(N 212/83 SbNU 369); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Obecné soudy dostatečně nezvážily chování obou stran a jejich závěry o zneužití práva směřují výhradně vůči stěžovateli. Soudy nehodnotily pasivitu a neodůvodněný postoj vedlejšího účastníka. Nepřihlédly k tomu, že vedlejší účastník opakovaně odmítal poskytovat požadované informace a ignoroval žádosti stěžovatele, čímž způsobil opakované uplatňování totožných nároků. Stěžovatel namítá, že soud neprovedl dokazování, které by doložilo údajnou "šikanózní" motivaci stěžovatele. Z toho stěžovatel dovozuje předpojatost soudu vůči jeho osobě. Stěžovatel poukazuje na to, že povinnost poskytnout informaci o výši dluhu není ničím podmíněná. Činí-li soud poskytnutí informace závislým na prokázání či vysvětlení "potřebnosti", vytváří fakticky novou hmotněprávní podmínku, která v zákoně neexistuje.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že doložil i skutečnosti nasvědčující tomu, že vedlejší účastník se dopouštěl protiprávního jednání také vůči jiným subjektům. Okresní soud se s uvedenými tvrzeními a důkazy nevypořádal a bez řádného odůvodnění převzal jednostrannou tezi o údajném "šikanózním výkonu práva" stěžovatelem. Rovněž krajský soud dospěl k závěru, že ze strany stěžovatele jde údajně o zneužití práva. Pominul však skutečnost, že vedlejší účastník byl v minulosti opakovaně neúspěšný v řízeních o plnění svých povinností vůči stěžovateli, nebo že sám inicioval několik žalob proti stěžovateli, čímž se podstatně podílel na eskalaci vzájemných sporů.
8. Stěžovatel dále namítá, že soudy jeho nárok zamítly s odkazem na nejasné, neurčité a právně nesrozumitelné konstrukce o "potřebnosti" a "množství" požadovaných informací. Soudy tak nahradily zákonem předvídané hodnocení věci vágními pojmy ("potřebnost" či "množství"), jejichž význam není nikde vymezen, a které samy o sobě nemohou sloužit jako důvod pro odepření zákonného nároku. Z napadených rozhodnutí nelze zjistit, kdy, jakým způsobem a na základě jakých skutkových okolností obecné soudy dospěly k závěru, že žádost stěžovatele nebyla dostatečně "potřebná". Takové odůvodnění rozhodnutí je nepřezkoumatelné, nepředvídatelné a vykazuje znaky libovůle.
9. Stěžovatel v dovolání namítal, že úvaha obecných soudů o údajném zneužití práva je z pohledu zjištěných skutkových okolností zjevně nepřiměřená a neodůvodněná. Podle názoru stěžovatele není zřejmé, jakým způsobem se Nejvyšší soud vypořádal s jednotlivými námitkami obsaženými v dovolání. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je tak nepřezkoumatelné a je v rozporu s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu, neboť ani Nejvyšší soud dostatečně nezvážil chování obou stran sporu a fakticky jen převzal jednostrannou argumentaci obecných soudů. Proto jsou i závěry Nejvyššího soudu vůči stěžovateli jednostranné a nepřiměřené.
10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. V posuzované věci okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že podané žalobě nelze vyhovět, neboť vykazuje znaky zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku. Okresní soud dovodil, že požadavky stěžovatele nelze považovat za skutečný výkon jeho práva, ale v podstatě jde o jeho zneužívání. Z uvedených důvodů vyjádřil okresní soud své přesvědčení, že stěžovatel nejedná v právním styku poctivě a nesmí proto z tohoto nepoctivého jednání těžit (§ 6 občanského zákoníku). Okresní soud dále vysvětlil, že řadu oběma účastníky navržených důkazů neprovedl z toho důvodu, že nesouvisela s předmětem řízení nebo nemohla mít vliv na rozhodnutí soudu, když žalobu zamítl právě s odůvodněním o její "šikanóznosti".
13. Krajský soud považoval odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu za správné a přesvědčivé. I podle krajského soudu jde v posuzovaném případě o zneužití práva. Svědčí o tom hlavně množství žádostí, které stěžovatel v relativně krátké době vůči vedlejšímu účastníkovi uplatnil a které vztahoval k různým, relativně blízkým datům. Krajský soud dále poukázal na dvouletý časový odstup mezi žádostí a žalobou. Stěžovatel na žalobě trval přesto, že mu vedlejší účastník dodatečně vydal potvrzení k jiným datům, mimo jiné i ke dni 31.
12. 2021. Krajský soud považoval za těžko představitelné, že stěžovatel potřebuje potvrzení k tolika blízkým datům a po tak dlouhé době. Z uvedeného krajský soud dovodil, že stěžovatel tuto, případně ani jiné žádosti, k ničemu nepotřebuje, a skutečnost, že na nich přesto trvá, vede k závěru, že cílem stěžovatele je obtěžovat neboli šikanovat vedlejšího účastníka. Krajský soud podotkl, že stěžovatel nedovedl ani vysvětlit, jaký je účel jeho žaloby. Zneužití práva, resp. jeho zjevnost, je podle krajského soudu dána zejména množstvím stěžovatelových žádostí, a to nejen žádostí o potvrzení o dluzích, ale i žádostí o vydání informací o vlastnících a uživatelích bytů, které krajský soud zaznamenal v jiném řízení, které o odvolání stěžovatele nyní vedl (sp. zn. 14 Co 253/2024).
Krajský soud dovodil, že z toho, jak stěžovatel vedlejšího účastníka zavaluje různými žádostmi a následnými žalobami, tedy ze souhrnu aktivit stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi je zřejmé, že stěžovateli jde pouze o obtěžování vedlejšího účastníka. V této souvislosti krajský soud vyjádřil i pochybnost o tom, zda tu vůbec je právo, které stěžovatel zneužívá.
14. Nejvyšší soud konstatoval, že krajský soud (stejně i okresní soud) ve svém rozhodnutí při posuzování, zda stěžovatel nárokem uplatněným nyní projednávanou žalobou zjevně zneužívá své právo, přihlédl ke všem právně relevantním okolnostem, jak na straně stěžovatele, tak i na straně vedlejšího účastníka, a svůj závěr, logicky a přesvědčivě odůvodnil. Nejvyšší soud dovodil, že úvahy krajského soudu se mu s přihlédnutím k obsahu spisu a okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu nejeví jako zjevně nepřiměřené. Závěr krajského soudu, že stěžovatel podanou žalobou zjevně zneužívá své právo, shledal Nejvyšší soud souladným s ustálenou judikaturou tohoto soudu. Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
15. Odkaz stěžovatele na nález ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15 týkající se přezkumu výkonu práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy neshledal Ústavní soud v předmětné věci případným.
16. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových i právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně jeho zneužití práva ve smyslu § 8 občanského zákoníku. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu.
17. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč je dovolání nepřípustné, resp. že napadené rozhodnutí je souladu s ustálenou judikaturou tohoto soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
18. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu