26 Cdo 1506/2025-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, proti žalovanému Společenství vlastníků XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o splnění povinnosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 1 C 137/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 1. 2025, č. j. 14 Co 276/2024-178, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 327,50 Kč k rukám JUDr. Tomáše Tomšíčka, advokáta se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobou podanou dne 21. 10. 2023 se žalobce (vlastník bytové jednotky č. 969/7 nacházející se v budově č. p. XY, XY, bytový dům, postavené na pozemku parc. č. st. XY, k. ú. XY – dále jen „byt“, „dům“ a „pozemek“) domáhal, aby byla žalovanému [společenství vlastníků, jehož hlavním účelem je zajišťovat správu domu a pozemku (viz § 1194 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“)] uložena povinnost doložit mu ve smyslu § 1186 odst. 3 o. z. potvrzení o výši jeho dluhů vůči žalovanému z titulu příspěvků na správu domu a pozemku a na plněních spojených nebo souvisejících s užíváním bytu a zálohách na tato plnění, popřípadě, že takové dluhy nejsou, ke dni 20. 9. 2021, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
2. Okresní soud Plzeň-jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 7.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 1. 2025, č. j. 14 Co 276/2024-178, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud nejprve pro stručnost odkázal na správné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Poté s poukazem na tam citovanou odbornou literaturu vyložil, že subjektivní práva nepřiznává právní řád samoúčelně, nýbrž proto, aby jimi oprávnění mohli uspokojovat své zájmy a práva jim tak mohla přinášet nějaký užitek. Mimořádný případ, kdy oprávněný trvá na svém – formálně existujícím – právu přesto, že mu žádný užitek v dané situaci přinést nemůže, je podle nauky jedním z typů zneužití práva. O takovou situaci jde podle názoru odvolacího soudu v projednávané věci. Svědčí o tom množství žádostí, které žalobce vůči žalovanému uplatnil v relativně krátké době, a které vztahoval k různým, časově blízkým datům, dále dvouletý odstup mezi žádostí (ze dne 1. 9. 2021) a podáním žaloby, a konečně fakt, že žalovaný žalobci dodatečně potvrzení vydal k jiným dnům, mimo jiné i k datu 31. 12. 2021. Jestliže za této situace žalobce na svých žádostech „urputně trvá“, nelze než dospět k závěru, že jeho cílem je žalovaného obtěžovat, šikanovat, neboť účel své žaloby nedokázal vysvětlit. Uvedl-li, že údaje potřebuje pro vedení soudních sporů o zaplacení dlužných částek, jelikož nesouhlasí s ročními vyúčtováními, je toto jeho tvrzení nesmyslné, neboť výši dluhů žalobce vůči žalovanému musí soud posoudit v každém řízení, bez ohledu na žalovaným vydané potvrzení. Navíc mají-li se soudní spory týkat vyúčtování za kalendářní roky, je nelogické, aby žalobce potvrzení vyžadoval k různým datům v průběhu roku. Poté odvolací soud zdůraznil, že množství nároků vůči žalovanému vytváří sám žalobce svými žádostmi. Dodal, že „zjevnost“ zneužití práva je kvalitou poznání, silou přesvědčení, a nelze ji tedy prokázat; znamená očividnost. V tomto případě je zneužití práva dáno hlavně množstvím žalobcových žádostí, a to nejen o vydání potvrzení o dluzích, ale také o poskytnutí informací o vlastnících a uživatelích bytů, které odvolací soud zaznamenal v jiném u něj vedeném řízení. Ze souhrnu aktivit žalobce vůči žalovanému (různé žádosti a následné žaloby) je zřejmé, že žalobci nejde o nic jiného než o obtěžování žalovaného. Konečně odvolací soud vyjádřil pochybnost, zda je zde vůbec právo, které žalobce zneužívá. Ustanovení § 1186 odst. 3 o. z. totiž potvrzení o dluzích spojuje s převodem bytu, a byť žalobce tvrdil, že v době učinění žádosti tento záměr měl, což by mohlo jeho nárok činit důvodným, během následujícího roku uplatnil šest dalších žádostí k jiným datům a žalobu podal až po dvou letech; o převod bytu mu tedy ve skutečnosti nejde. Z vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
5. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), z dále uvedených důvodů přípustné.
6. Problematikou zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1236/2024). Dovodil, že zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2854/2022 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 1613/23), a v něm citovanou judikaturu].
7. Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází.
Závěry, zda jde o zjevné zneužití práva, může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, pokud by tato úvaha byla z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019). Posouzení, zda v daném případě je namístě žalobu zamítnout pro zjevné zneužití práva (§ 8 o. z.), závisí tedy vždy na posouzení konkrétních okolností věci (k tomu srov. souhrnně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2616/2021). Samotné konkrétní okolnosti, u kterých je otázka možného zneužití práva posuzována, proto nečiní z právní otázky zneužití práva (souladu s dobrými mravy) otázku dovolacím soudem dosud neřešenou (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3186/2023).
8. Těmito východisky se odvolací soud (a potažmo soud prvního stupně) ve svém rozhodnutí důsledně řídil. Při posuzování, zda dovolatel nárokem uplatněným nyní projednávanou žalobou zjevně zneužívá své právo, přihlédl ke všem právně relevantním okolnostem jak na straně dovolatele, tak na straně žalovaného, a svůj závěr, že tomu tak je, logicky a přesvědčivě odůvodnil. Dovolacímu soudu se pak s přihlédnutím k obsahu spisu a soudem prvního stupně zjištěnému skutkovému stavu úvahy odvolacího soudu nejeví jako zjevně nepřiměřené.
K řečenému je vzhledem k dovolací argumentaci třeba zdůraznit, že jednání dovolatele vůči žalovanému nelze posuzovat izolovaně z perspektivy vždy toho kterého žalobou uplatněného nároku, ale je nezbytné zohlednit celý kontext vzájemného vztahu mezi účastníky, v němž dovolatel na jednu stranu žalovanému neustále zasílá žádosti o poskytnutí různých informací a splnění dalších (byť zákonných) povinností, které následně uplatňuje žalobami, přestože žalovaný většinu jeho požadavků plní, a žaloby jsou převážně posouzeny jako nedůvodné či zjevně zneužívající právo, na druhou stranu dovolatel žalovanému plnění povinností ztěžuje a nakonec je to i on, kdo o skutečnou realizaci svých práv ani nejeví zájem, jak je známo i dovolacímu soudu z jeho úřední činnosti.
Jedině tak je totiž možné nalézt spravedlivé řešení sporu mezi účastníky, přičemž z napadeného rozhodnutí (ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) je zřejmé, že přesně takovým způsobem odvolací soud postupoval. Pro úplnost lze již jen dodat, že otázky, jež dovolatel formuloval v části III pod body B, C, a D dovolání, představují pouze jednotlivé aspekty komplexní úvahy odvolacího soudu o tom, zda dovolatel v tomto konkrétním případě své právo vskutku zjevně zneužívá; samostatně je tudíž dovolacímu přezkumu podrobit nelze.
Dovolací soud proto uzavřel, že při řešení takto nastolené otázky se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
9. Na otázce, zda „Zaniká právo člena společenství vlastníků na vydání potvrzení o výši dluhů podle § 1186 odst. 3 o. z. v důsledku časového odstupu mezi podáním žádosti a zamýšleným převodem jednotky?“, pak napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (nezávisí). Odvolací soud totiž své rozhodnutí založil na závěru (dlužno dodat, že souladném s ustálenou judikaturou, jak bylo vyloženo výše), že dovolatel podanou žalobou zjevně zneužívá své právo. Vyjádření pochybnosti o tom, „zda tu vůbec je právo“, které dovolatel zneužívá, lze tedy chápat jako argument podpůrný (argument navíc), a proto by vyřešení uvedené otázky na správnost rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo mít vliv.
Přitom nespočívá-li napadený rozsudek na posouzení takto nastolené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13)].
10. Zpochybňuje-li dovolatel právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem (soudem prvního stupně) dále prostřednictvím skutkových námitek [poukazem na nedostatečná skutková zjištění ohledně okolnosti, zda dovolatel žalovaného omezuje v činnosti a způsobuje mu nepřiměřené finanční náklady, a zda rozsah žádostí dovolatele překračuje obvyklé standardy, a dále též stran subjektivní motivace dovolatele k výkonu jeho práva uplatňovaného žalobou, či konkrétní škody nebo újmy, jež má (měla být) zneužívajícím jednáním způsobena], a upozorňuje-li též na vady řízení [námitkami, že soudy obou stupňů své tam uvedené závěry nedostatečně odůvodnily, že se nevypořádaly s otázkou (ne)existence pochybností o zneužití práva, a že napadený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný], uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Navíc skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o. s. ř. pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. 11. Konečně dovolání proti výroku o nákladech řízení, který dovolatel zjevně napadá jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 12. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 13. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 22. 7. 2025
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu